Jak že to s námi vypadá?

Murphyho zákony platí a tečka. Bez výjimky. Jen co doschl inkoust na minulém článku, ve kterém jsem si stěžovala jak se se mnou život nemazlí, všechno šlo definitivně a totálně do kytek.

Matýskovy zuby se ukázaly býti zánětem dutin a J., vyhrabavše se ze zpocených peřin dostal záchvat dny a ulehl tam, odkud vstal. Takže mi nezbylo než se z plna hrdla nadechnout a fungovat dál. Bojový úkol dne byl svěřit našeho malého těžce chorého lékařské obci, aby ta si s ním poradila a započala adekvátní léčbu. Tedy na zánět v uchu naordinovala něco účinnějšího než CalGel.

Ještě v úterý odpoledne, kdy mi vrátili Matěje ze školky spícího a s horečkou, zvedla jsem telefon a objednala se u dětské lékařky na brzkou hodinu ranní - provedeme odběry všeho možného, abychom zjistili, odkud vítr fouká. V noci jsem část "všeho možného" měla odebrat sama, leč donutit plenkové invalidní dítě čůrat na povel je fyzicky i psychicky nemožné. A tak jsme se ráno museli spokojit jen s krví.

Ve středu 07:30 jsem stepovala před ordinací, kde nás laskavě přijali, byť úřední hodiny začínaly až za 30 minut. Jsem paní doktorce i sestřičce moc vděčná, páč jinak bychom nestihli nemocnici, kde píchali dětem do žil jen a pouze do 08:30. Paní doktorka nám vypsala žádanku, na které zaškrtla všechny nemoci a stavy kromě těhotenství a stařecké demence, podívala se zmítajícímu se Matýskovi do krku a do uší a prohlásila mou teorii o zánětu za správnou. Každopádně ho musí vidět odborník, nejlepší v našem městečku je paní doktorka M., která sídlí tam a tam.

Nasedla jsem tedy do Fišty a jako vítr, překračujíce rychlost minimálně o 5km/h (mám své body ráda), jsem se řítila ulicemi k nemocnici. Která je rozlehlá, složitá a neustále v rekonstrukci, tudíž se na dětské oddělení chodí asi po stu schodech, pěti tunely, sklepem a částí kuchyně. Na to jsem opravdu neměla náladu, zvlášť, když mě tlačil čas. Zastavila jsem ve vzjezdu do areálu, vytvořila na rtech úsměv sladký jako cukrkandl a optala se paní uvnitř, zda se dá autem dostat na dětské, že vezu postiženého chlapečka a spěcháme. Lehounce jsem se při té pokřivené pravdě zarděla až tam, kde se mé tělo stýkalo s potahem sedaček, ale nebylo zbytí, měli jsme na celou procedůru deset minut. Paní ve vrátnici byla milá a laskavá a polslala nás nejkratší cestou podél plotu až k baby boxu. Jako bonus přidala informaci o bezplatném vjezdu pro invalidy. Jsem jí velmi, velmi, velmi vděčná. I panu ochrankovi, který nás nechal zaparkovat co nejblíže vchodu na oddělení, přestože mi za autem stála cedule o zákazu zastavení jako Brno. Matýsek u odběru vyváděl o něco méně než u předchozí procedury kontroly dutin (jeho logické uvažování mi hlava moc nebere) a mohli jsme pokračovat na naši poslední štaci - ORL.

Blížila se doba kojení nejmladšího a tak se o mě pokoušela nervóza. Která se vystupňovala poté, co jsme se i s kočárkem vecpali do krásné, čerstvě vymalované čekárny, skýtající 2,5 metru čtverečního a tři pacienty. Matěj začal být zájmem lékařů o svou osobu unaven a rozladěn, bylo vidět, že mu opravdu není dobře a spal by. A já už toho měla taky plné brejle. Ono, nacpat a vycpat našeho Matyho do a z auta není zas až taková legrace, jak to vypadá, poněvadž to mám nacvičené. Zvláště, opakuje-li se tato procedura desetkrát po sobě. Chlapec má 23kg, oblečený ještě víc a já taky nejsem žádný Rambo. I poprosila jsem paní recepční, zda by se s nastálou situací dalo něco dělat. Opět jsem se odvolala na Matyho postižení (už mi bylo dost hanba) a vytvořila ten nejprosebnější obličej, jaký jsem viděla v televizi. Slečně se můj nápad moc nelíbil, přesto se otázala ostatních čekajících, jestli by jim to nevadilo. Otráveně se na mě pousmáli a přikývli. Jsem jim všem velmi, velmi, velmi vděčná, zvláště poté, co se Matěj rozhodl vyzkoušet akustiku malé čekárny a spustil svůj repertoár neskutečně vysokou fistulí. V danou chvíli byl pro mě jedinou alternativou odchod a to kterýmikoliv dveřmi. Naštěstí nás paní doktorka hned přijala.

Jelikož jsem synovi předtím několikrát zopakovala mantru o bezboletnosti vyšetření, že se paní doktorka jen podívá sem, sem a sem, byla tato návštěva nejvíc v klidu. Snad v té hlavě opravdu něco má, ten můj chlapeček. Při vyšetření držel jako hluchý dveře, jen podle stisku jeho ručiček jsem poznala, jak strašně se bojí. I proto jsem zatím odmítla píchání ucha. Pak by šla moje důvěryhodnost úplně k šípku. Paní M. nasadila antibiotika, mukolytika a ještě několik dalších tik a poslala nás na 10 dní domů. Při té představě se mi orosily záda, ale nedá se svítit, náš chlapeček je nemocný a musí se vyležet.

Což se vzápětí projevilo tak, že po dvou dnech se Máťulka málem začal houpat na lustru (přísahám, ještě jedno štokrle a bylo by se mu to povedlo), zlobit a vůbec, může nudou vyskočit z kůže. Jsem moc ráda, že se mu ulevilo a je to zas můj usměvavý rarach. Pozítří jdeme na kontrolu a pak se může chvíli věšet na krk učitelkám ve školce. Pokud jde o mě, nechci ho mít do Vánoc ve všední den doma.

Doteď to byla sranda

Pokud jsem měla až doteď dojem, že nestíhám, těžce jsem se pletla. Seděla jsem na zadku s nohama nahoře a nudila se. Ovšem Bůh ve své velikosti měla pocit, že mi musí ukázat, jak to vypadá v pekle, abych se začala včas kát. A dala mi to sežrat.

Té noci nás vzbudil úpěnlivý pláč z dětského pokoje. To už se velmi dlouho nestalo. Matýsek umí ze své válendy spadnout ve vší tichosti a dočkat rána na podlaze, aniž by o tom kohokoli informoval. Totéž se týká případného odkopání a spánku v mrazivém lednovém vzduchu u otevřené ventilace. Vystřelila jsem tedy zjistit, co se mému chlapečkovi děje. Ležel v posteli, po tváři se mu koulely slzy velikosti kuliček hliněnek a evidentně trpěl jako Hus. Mé mateřské srdce se sevřelo, až to zabolelo a já začala střelhbitě konat. Lehla jsem si k němu, vzala rozpálené tělíčko do náruče a vyzvala syna, aby mi okamžitě sdělil, kde ho bolí. To už jsem se mohla zeptat té peřiny. Matěj urputně mlčel, cumlal tři prsty najednou a jeho oči prosily o pomoc. Dle různých indícií (odmítal polknout, přičemž polštář už potřeboval vyměnit, měl horečku a vůbec mi od krku nahoru přišel nějak větší), usoudila jsem na angínu. Momentálně se nedalo dělat nic jiného, než srazit horečku a utišit bolest, což čípek od Nurofenu hravě zvládl a po usušení slziček a mohutném vysmrkání jsme si všichni mohli jít lehnout. Na tři hodiny. Situace se opakovala, tentokrát pomohl pan Panadol. Hra se mi přestávala líbit.

Ráno jsem Matýska odhlásila ze školky a vyrazila na lov. Po návštěvě tří lékáren jsem se vrátila domů obtěžkána medikamenty na horečku, na bolest, na angínu, na bolavý dětský krk, na červené tváře, na slzy jako hrachy a zásobou homeopatik, která mi poradila laskavá kamarádka on-line. A začala jsem to do Matěje cpát pod tlakem. Výsledkem bylo relativně klidné spící dítě a já se mohla věnovat poněkud zanedbávanému kojenci, o kterého se do té doby vzorně staral jeho otec, jenž zvládá naprosto všechno na světě a pokulhává pouze v kojení. Ten si šel odpoledne zdřímnout, což evidentně neměl dělat, páč se po třech hodinách komatózního spánku vysypal z ložnice se slovy "miláčku, nebudeš ze mně mít radost, je mi nějak divně" a odkráčel blinkat. Malá domácí krize začala nabírat na intenzitě.

V noci se ukázalo, že J. má těžkou angínu, na rozdíl od Matěje, kterému evidentně rostou zuby. Jako diagnostik bych si nevydělala ani na slanou vodu. Oddychla jsem si, že mé dítě nezemře na spálu, záškrt, příušnice ani mor a jala se hledat CalGel. Horší to bylo s mým mužem. Čekala jsem všechno: nářek, pláč, kvílení, ostentativní sípání a pokašlávání, řeči o poslední vůli a hudbě na pohřeb, ale na nejhorší jsem připravena nebyla. Z jeho postele se linulo pravidelné oddechování přerušované těžkými polknutími a jinak hrobové ticho. Byl na tom opravdu hodně špatně. Mé mateřské srdce se opět uskřinulo a začala jsem vařit čaje, připravovat Priessnitzovy obklady, převlékat a prát povlečení, stlát na chorého jednu deku za druhou, prostě snažila jsem se lásce svého života co nejvíce ulevit. Pobíhala jsem mezi ložnicí, dětským pokojem a kolébkou v obýváku, až se mi z toho hlava točila, ale nebylo zbytí.

Celé to trvalo tři dny. Zatím. Klukům je pořád ještě značně šoufl, a tak bych si neměla stěžovat, jenže já taky nejsem superman a potřebuju pofoukat a pohladit. Mám dost. V noci spím přerušovaně asi tři hodiny, někdy vstávám s Matýskem na čípek (stává se z něj pomalu ale jistě kvalitní narkoman, jak vidí krabičku od Panadolu, rozleje se mu po uplakané tváři blažený úsměv), někdy se Šimonem na kojení, někdy se jen vzbudím, nadzvednu a poslouchám, jestli J. ještě dýchá. Vařím jejich oblíbená jídla, ze kterých se mi zvedá kufr, a která následně vylévám do záchodu, poněvadž pánové nemají chuti k jídlu. Domácnost musela jít stranou a tak se brodíme po kolena v prachu a hora prádla na žehlení zabírá polovinu kuchyně, takže než najdu hrnec, musím přeložit čtyři košile a asi desatero dupaček. Dostat se do obchodu je prakticky nemožné, J. kluky hlídat nemůže, sám je rád, že stojí na nohou a v jedné ruce Matýska a ve druhé Šimona, neměla bych kam dát nákup. Snažím se to přežít. Říká se, že člověk vydrží víc než kůň a žena vydrží víc než člověk. V mém případě si tím nejsem tak jistá a kdyby si to se mnou chtěl nějaký ten člověk vyměnit, ráda ho vystřídám třeba v uranových dolech nebo u vesla na galeji.

Bermudský trojúhelník a ztracené sušenky

Ono je to celé vlastně dost o ničem a úplně to vystihuje rubriku "Jen tak se trochu vypsat", ale moc mě to trápí. Děti mě neposlouchají, muž také ne ("Bla bla bla a ona řekla bla bla bla a já na to bla bla bla....."), budete tedy vy.

V našem malém okresním městečku, kde se vzal, tu se vzal, objevil se Bermudský trojúhelník. Nežere lodě ani letadla, ztrácejí se v něm lidé. Jedná se o jednu křižovatku u školky. Během čtrnácti dnů mě na tomto místě zastavilo pět, slovy pět osob, které potřebovaly poradit kudy. Do tržnice, na bazén, do cukrárny..... Asi nejlepší byl manželský pár důchodového věku. Nejspíš po sídlišti bloudili už dost dlouho, byli zpocení, rudí ve tváři (paní od sluníčka, pán vzteky) a vypadali velmi zmateně. Dáma došla k závěru, že je nejvyšší čas zeptat se na cestu. Kdo zná názor odborné literatury ví, že k něčemu takovému by se muž v životě nesnížil a tento pán by to neudělal ani kdyby ho mučili. Jejich manželství jejím rozhodnutím došlo evidentně svého konce. Poradila jsem jim směr, přičemž pán se tvářil, jako že se ho to vůbec, ale vůbec netýká, načež se prudce rozeběhl opačným směrem. Když ho jeho paní na tento fakt jemně upozornila, odsekl, že jde, kruci, pro auto. Nevím jak ona, ale já bych si s ním v danou chvíli do tak malého uzavřeného prostoru nesedla.

Další mé velké trápení se týká zboží v obchodech. Jsem velmi vybíravá, zodpovědná zákaznice a konzumentka, hlídám kvalitu a čerstvost potravin, absolutně odmítám éčka v jakékoliv podobě a vůbec to mám v hlavě srovnané. Z čehož ovšem plyne potíž s nákupy. Kuřata mají jen v řeznictví U Erika, kávu v Hypernově, borůvkovou marmeládu jen v Penny. A tak ve snaze naplnit jednu až dvě igelitové tašky a sehnat potraviny pro naši rodinu na jeden či dva dny znamená objet půlku sídliště a dva krámy ve vedlejší vesnici. Ovšem nedávno mě všechny osvědčené adresy vypekly. Zmizela Rama na vaření, směs na slunečnicový chléb v Lidlu, salám Lyoner tamtéž, máslo dr. Halíř z koloniálu, a vrcholem všeho byly sušenky Lina v Coopu. Jela jsem pro pět věcí a přinesla jsem domů šest vajec jen abych nepřijela s prázdnou. Ví proboha někdo co se stalo? Proč nemůžu nakoupit? Proč si už třetí den mažu na chleba hnusnou Ovocnou směs od Hamé? Pokud ano, a odpověď zní "protože se přestal/o vyrábět", neříkejte mi to. Nechci to slyšet. Další den bez Milky Way (Billa) nepřežiju.

Takže. Až zjistím, co se stalo s kokosovým pudingem od Dr. Oetkera a proč se ztrácejí lidé na křižovatce Argentinské a Jiráskovy, začnu líp spát. A doufám, že i psát články, které mají hlavu a patu a nejsou tak k uzoufání nudné.

Vzhůru dolů

Tohle léto jsem se cítila prázdninově nevyužitá. První polovinu se čekalo až se Šimon narodí, druhou, až bude schopen převozu. Když se začaly v srpnu stíny prodlužovat a ty mrchy listy zlátnout, rozhodla jsem se, že pojedeme. Bylo mi jedno kam, jak daleko a zda tam budou mít tekoucí vodu, já prostě potřebovala vypadnout z bytu. Jak jinak než na internetu jsem našla příšerně zlevněný pobyt na chatě v Krkonoších. Naše oblíbená destinace. Okamžitě jsem zakoupila a telefonovala muži, aby si udělal v září volno, že vyrážíme na prázdniny. Když jsem prozradila datum, poslal mě s rozběhem do pr...čic, že tou dobou bude na služební cestě. Neváhala jsem, zavolala vedoucímu chaty a termín hbitě přesunula. Tam, kde nikdo neměl služební cestu, návštěvu lékaře, besídku ve školce, kde nikomu nevadilo, že se bude čtyři nádherné dny rekreovat na horách.

Jak se blížilo datum odjezdu, začala mi vrtat hlavou logistická stránka věci. Jeden kočárek pro Matěje, jeden pro Šimona (s šátkem jsem počítala na kratší procházky, leč J. oblíbené deseti až patnáctikilometrové túry jsem s miminem na břiše riskovat nehodlala), kufr pro dospělé, kufr pro děti, taška s dekama, taška s jídlem, nepostradatelný notebook..... a ještě to bylo málo. A to všechno se mělo vejít do našeho maličkého, nenápadného kombíku se zavazadlovým prostorem pouhých 530 litrů. I položila jsem doma pálenou otázku. Můj neohrožený muž ani na vteřinu nezaváhal a odvětil, že seženeme box na střechu. Už v okamžiku, kdy to vyslovil, mi bylo jasné, že pod frází "my seženeme" se skrývá umně vyrobená past na mě. A nezklamala jsem. Vznesla jsem na internetovém fóru prosbu o zapůjčení, dobrá víla z nedalekého města záhy odpověděla, že za nosítko ráda poskytne, dohodly jsme se a naši muži realizovali. Nádherná spolupráce.

Tak tedy obtěžkáni dvěma kufry, taškou padákovkou, cestovní postýlkou, dvěmi kočárky, zásobou jídla pro tři lidi na dva týdny až měsíc a spoustou dalších zbytečností, vydali jsme se na cestu. Vedoucí výpravy určil jako řidiče mne, což se ve finále ukázalo býti chybou, poněvadž k chatě vedlo klikaté stoupání o úhlu 83° a já si opravdu představovala tu hrůzu, kdy Arthur šplhání vzdá a my tři (Šimon je ještě moc malej) budeme auto na kopec tlačit. Naštěstí jsme dojeli bez problémů, ubytovali se, navečeřeli a pokusili vyspat. Když říkám pokusili, mám na mysli krátká přerušovaná zdřímnutí jednotlivých členů rodiny (kromě Šimona, ten je ještě moc malej a má sólo postýlku) nacpaných na jedno dvoulůžko. Přičemž ten nejmenší zabírá nejvíce místa a kope do tváře oba rodiče zároveň, což dost dobře nechápu.

Druhého dne otec popadl mapu, láhev s vodou, narazil Matýskovi na hlavu kšiltovku a prohlásil, že se jde na výlet. Dobalila jsem zbytek věcí (oba kočárky využité do posledního cenimetru krychlového) a vyrazili jsme. Všichni řádně navlečeni, páč hory nám připravily pozdně letní teploty blížící se nule a s notnou dávkou entuziasmu, vrhli jsme se vstříc kopci. A šli jsme a šli a šli a šli, na chatě si dali svačinu a pak zase šli a šli a šli až jsme vrchol zdolali. Když jsem se konečně posadila a nohy mi od kyčlí upadly, informovala jsem svou životní lásku, že přecenil mé schopnosti a 5 týdnů po porodu stoupat 2,5 hodiny tlačíce kočár s miminem je nad mé síly a že nemám tušení, jak se dostanu zpátky. J. se pousmál, pogratuloval mi k výkonu a děl, ať se nebojím, že zpátky je to z kopce. Měl pravdu. Po výborném obědě (poprvé v životě jsem jedla připálené halušky z mikrovlnky a myslím, že to bylo zároveň naposledy) jsme zahájili sestup a po cca třiceti minutách klepali na dveře naší boudy. Cítila jsem se podvedená, oloupená, zrazená a ošizená, prostě pěkně naštvaná. Taková štrapáce nahoru!!! Taková šichta!!! Tři propocená trička (většina pánská), jedny poblinkané dupačky a jedno téměř ztracené dítě a půl hodinky domů?! A ještě se mi skoro celou cestu vysmívala ta nedobytná Sněžka. Hora si u mně udělala jedno velké bezvýznamné mínus.

Doufali jsme, že po sportovním výkonu bude následující noc klidnější než předešlá, ale nejspíš jsme nevzali v úvahu fakt, že jsme si dali do těla jen my dospělí, děti to skoro celé proflákaly v kočárech. Tudíž se opět nevyspal nikdo. Ráno vyhlásil otec rodiny nouzový stav. Pokud se přes den počasí nezlepší (venku pršelo, jen se lilo) a naše únava nezmenší, další noc už absolvovat nebudeme a on nás odpoledne osobně odveze domů. Vyrazili jsme na výlet, který opravdu stál za bačkoru, hlavně díky zklamání v jeho cíli, kde stála zamčená bouda a my museli bez oběda šlapat zpátky. Na naší chatě se ovšem v poledne nevařilo a tak jsme byli nuceni zkusit sousedy. Jaké bylo naše překvapení a zklamání, když jsme se dozvěděli, že z deseti okolních ubytoven nemá restauraci pro "přespolní" nikdo. Naštěstí dobří lidé nevymřeli, pan provozní se zeptal kuchaře, zda by nebyly tři maličké, nenápadné porce navíc pro neubytované strávníky a ten odvětil, že není problém, kuřat dost. A tak jsem jedla to nejlepší grilované kuře na světě v tisíci metrech nad mořem.

Abych ještě vysvětlila pojem ztracené dítě: jde o příběh "Kterak si J. vyrobil velký a hluboký vroubek". Když jsme tak šlapali do toho kopce a já sotva pletla nožkama, mému muži se mě zželelo a vždy po několika desítkách metrů zaparkoval Chariot s Matýskem a vrátil se pro Šimona. Je to opravdu Gentleman. Až při jedné společné cestě vzhlédl a pronesl velmi vulgární frázi. Na můj dotaz co se děje odvětil, že už bychom měli vidět našeho prvorozeného. To, že vidět není, znamená, že brzdy u kočárku selhaly. Krve by se ve mně nedořezal. Přidali jsme do kroku a našli Matyho spokojeně cucajícího palečky v kočárku zaparkovaném hluboko v keřích kleče kousek od silnice. Kupodivu jsem ani nezuřila. Konečně jsme si kvit. Mně Máťulka padá z přebalovacího stolu / gauče / postele / židle, a teď konečně i mému muži z kopce vysokého 1356 metrů. Nádherný pocit zadostiučinění.

A tak jsme doprázdninovali. Jak by řekl básník, balo to krásné a bylo toho dost. Až mě příště přepadne touha jet s dětmi na hory, dám si do kapsy tatranku, zajdu do parku, sednu si pod nejbližší jehličnatý strom a bude mi dobře.

Korespondence

Drahá matko, milý otče.

Dovoluji si vás tímto upozornit, že jsem. Já jen, kdybste si náhodou nevšimli. To, že jste si domů přinesli to malé, uřvané, protivné cosi, by mi ani tak nevadilo. Já to uspávat nemusím. Ale neměli byste pro samé kojení, přebalování a poponášení zapomínat, že tady už jedno dítě máte. Já vím, chovám se vzorně. Jsem nenáročný, k jídlu mi stačí boloňské špagety a na hraní televize, a nemusíte o mně vědět celé odpoledne. Bylo by ovšem fajn, kdybyste mě registrovali a mou snahu ocenili.

(stále ještě) váš Matěj

Náš zbožňovaný Matýsku,

v odpověď na Tvůj list bych Tě chtěla informovat, že o Tobě víme. A máme z Tebe s tatínkem obrovskou radost. Moc dobře si všímáme, jak se z Tebe krok za krokem stává samostatná jednotka. Velký bratr. A jsme na Tebe moc pyšní.

Zrovna nedávno jsi mě překvapil, když Ti ve školce učitelka přivezla chodítko, Ty ses ho sám chytil a naprosto suverénně odkráčel do třídy. Zůstala jsem za Tebou stát s čelistí dotýkající se podlahy a slzou dojetí v oku. Myslím, že jsi byl natolik nadšený svým novým umem, že jsi mě ani neregistroval. Nevadí. Předvedl ses mi v plné nádheře a já si ten okamžik budu do smrti smrťoucí pamatovat. Když ses ke mně konečně po pěti letech mohl otočit zády. Nebyl na mně aspoň chvíli závislý a fungoval sám. Mám z toho nepopsatelnou radost.

Nebo pár dní poté, když jsem Tě šla v noci zkontrolovat, jestli spíš, neruší Tě bouřka a neotravuje bubák. Stála jsem nad Tvou postelí a přemýšlela, jestli Ti odkopanému nebude zima. V ten okamžik, jako kdyby jsi slyšel, co si myslím, jsi popadl peřinu a přikryl se až po krk. Ty, který bys nevzal mezi prsty sušenku, ani kdybys umíral hlady. Ty, kterému musím lžičku vtisknout do jeho hypotonické ruky, protože až doteď bys to sám nedokázal. Popadl jsi ten kus látky a zachumlal se do ní. A já tam stála, uprostřed místnosti, srdce mi tlouklo a snažila jsem se nekřičet radostí.

A co teprve náš výlet na hory. Vešli jsme do restaurace, a jelikož s námi stále nemluvíš, tatínek rozhodl, že dostaneš jablkový džus. Mně a sobě potom objednal pomerančový, o kterém jsme si mysleli, že ho nemáš rád. Když Ti potom táta skleničku nabídl, odmítavě jsi se k němu otočil zády. Snažili jsme se Tě přemluvit, že po celodenním výletu musíš něco vypít, ale pevně jsi sevřel rty. Napadlo mě, jestli si přeci jen nedáš něco jiného a tak jsme Ti podali mou skleničku. Vypil jsi z ní dobrou polovinu. Odkdy chápeš rozdíl mezi pojmy jablko a pomeranč? Jak dlouho těm slovům rozumíš? Nebo jsi skleničky rozeznal podle barvy? A vůbec, kdy jsi pochopil, že máš svou vlastní vůli a můžeš si vybrat? A v neposlední řadě - proč sakra nechceš doma pít pomerančovou šťávu???

Třešničkou na dortu byl náš rozhovor po návratu domů. Jen tak z legrace jsem se Tě zeptala, jestli se Ti na horách líbilo. Podíval ses mi do očí, usmál se a pokýval hlavou. Málem mi vypadl Šimon z náručí. Bylo to první "ano", které jsem od Tebe slyšela. A bylo to to nejkrásnější slovo, jaké jsi kdy odkýval.

My moc dobře víme, že Tě máme, Matýsku. A jsme neskutečně rádi. Ty jsi byl a vždycky budeš ten první. Náš dárek od matky Přírody, kterým nám vysvětlila, jak se máme chovat vůči její síle. Že v sobě máme najít pokoru a s láskou se cele obětovat pro ten malý uzlíček, kterým jsi byl a který nás ode dne svého narození potřebuje každou minutu svého života. A to je taky důvod, proč jsme Ti pořídili bratra. Abys i Ty poznal, jaké to je, když Tě někdo potřebuje. A to bude. Jen počkej, až Šimon trochu povyroste. Už teď se otáčí za Tvým hlasem s úctou v očích. Budeš jeho vzor a ochránce, velký brácha, který se vyzná ve světě a musí tomu malému všechno ukázat a vysvětlit. Jen si užívej chvíle, kdy o něj pečujeme my. Poněvadž to nebude dlouho trvat a už se ho nezbavíš. My vás budeme s tatínkem tiše pozorovat a držet Ti palce.

Miluju Tě, máma

A co teprve kdyby to bylo vážné?

A tak jsem onemocněla. Jelikož se jedná o chorobu delikátní a choulostivou, k ventilaci na veřejném blogu nevhodnou, přesto celou svou bytostí toužím, podělit se o zábavu spojenou s její léčbou, budeme tvrdit, že se mi zanítil pravý palec na levé noze. Sice se jím kojit nedá, ale pro naše účely postačí.

Tak tedy. Páteční horečku se mi podařilo rozehnat, J. se šťastně vrátil z výletu, nic nebránilo našemu rodinnému štěstí. Když tu přišla další služební cesta. Několik dnů jsem se psychicky připravovala na další kolo přesilovkového zápasu děti : já a střádala síly na případnou (a nevyhnutelnou) prohru. Za hluboké noci den před odjezdem zřítelnice oka mého jsem se probudila a bylo mi jasné, že je zase zle. Mé tělo hořelo nikoliv touhou, leč vysokou horečkou, bolel mě celý člověk včetně zaníceného palce, třeštila mi hlava a cestou do kuchyně pro trochu vody na ochlazení jsem otloukla všechny rohy, které jsem potkala. Rozhodla jsem se, že tentokrát si na hrdinu hrát nebudu. Ráno, když mi J. přišel vlepit pusu na rozloučenou jsem z propoceného polštáře zasípala, že je mi blbě a mám horečku. Třikrát se ještě přišel zeptat, jestli má do vzdáleného kouta naší malé země odjet nebo trvám na jeho ošetřovatelských službách. Dvakrát jsem odvětila, že rozhodnutí nechávám na něm, dle důležitosti na místě plněných úkolů, potřetí jsem kníkla, ať si jede a mě nechá probohaživého vyspat. Práskly dveře a za hodinu byl zpátky. Vedoucí výpravy nadšený nebyl, ale co se dá dělat, matka nepoužitelná a doma dvě nesvéprávné děti. Líbala jsem svému muži patičky.

Nastalá situace mě ovšem donutila navštívit lékaře. Byť jsem byla rozhodnutá vyléčit se sama za pomoci paralenu a babských rad, teď jsem musela svou nemoc zoficiálnit. Na druhou stranu, aspoň dostanu antibiotika a už se to nevrátí, říkala jsem si. To jsem ještě netušila, jak funguje místní lékařská obec a jak příšerně se pletu.

První na řadě byl obvodní MUDr. V. Telefonicky jsem se objednala a za hodinu nakráčela do ordinace. To jsem ještě žila v bláhové naději, že za 20 minut odejdu ze střediska s potřebnými léky a dokumentací a vrátím se za týden na kontrolu. MUDr. V. konstatoval, že palec je zanícen velmi, horečka vysoká moc, je potřeba ukázat se mašince zvané ultrazvuk a vrazil mi do rukou žádanku do nemocnice. Vyrazila jsem. To bylo úterý.

Další lékař v nemocnici byl MUDr. M., který potvrdil domněnku MUDr.V., že palec vyžaduje náročnou léčbu, ovšem on není dost kompetentní, aby rozhodl o jejím průběhu. Dostala jsem žlutou vodičku a pokyn dostavit se zítra, kdy bude v nemocnici přítomen MUDr. L., "machr přes pravé palce na levé noze". Odcházela jsem lehce znechucená. Kojím a potřebuju být doma, ne poletovat po našem rozlehlém okresním městečku.

Středa.

V noci jsem se na žlutou vodičku vykašlala, nasadila samoléčbu a paralen a ráno se vzbudila v kondici o 50% lepší. Přesto jesem uposlechla MUDr. M. a jela do nemocnice navštívit MUDr. L. Ten zkouknul můj palec, řekl, že antibiotika zatím nejsou potřeba (opravila jsem ho, že už, že jsem se přes noc vyléčila. Samozřejmě mi nevěřil, poněvadž toho, jako pacient, logicky nejsem schopná), ale, že by mě fakt měl vidět pan ultrazvuk. Bohužel, MUDr. H., která asi jediná na okrese tento přístroj ovládá, nepracuje ve středu, musím za ní přijít zítra a domluvit si datum prohlídky. Mé oči se rozšířily do velikosti holubích vajec. Objednat se? Třeba na za týden? Vždyť už dnes je mi celkem dobře, kromě horečky nemám jiné problémy a já se mám objednat? Lékař pokračoval větou, že po vyšetření u MUDr. H. se mám hlásit opět u něj, uvidí se, jak s těmi antibiotiky a případnou punkcí, bude-li třeba.

Čtvrtek.

Zvedla jsem telefon a pokusila se objednat na ultrazvuk.

"Hodí se vám to v září?" děla MUDr. H.

"Akutně zanícený pravý palec na levé noze a vy mluvíte o září, paní doktorko?" optala jsem se.

"Aha. Ono je to akutní. Tak to přijďte zítra."

Pátek.

9:30 jsem přešlapovala před ordinací MUDr. H. Dle předchozího varování že "má furt narváno a objednací lhůty jsou dlouhé" jsem se rozhlížela po čekárně zející prázdnotou. Na minutu přesně vyšla sestra, vzala si ode mě žádanku a zaplula zpět do tmavé místnosti. Byla jsem vyzvána ji následovat. Mašinka konstatovala, že jsem vpodstatě zdravá jako řepa. Vysvětlila jsem lékařce, že situace byla kritická v úterý, od té doby se intenzivně léčím a svět je zase barevný. Dostala jsem zprávu a vypadla.

Když už jsem v centru, zastavím se v nemocnici u MUDr. L., který po zprávě toužil. Vstoupila jsem do budovy vonící novotou a zamířila na informace.

"Dobrý den, hledám MUDr. L. Je přítomen?"

"Ne. Tedy, v práci je, ale ne na ambulanci. Co potřebujete?"

"Mám tady zprávu, po které touží."

"Ordinuje vždy ve středu, poradna na pravé palce levých nohou je jen v ten den od 13:00."

To už jsem nevydržela a propukla v hysterický smích. Představa, že mu příští středu ponesu dnešní zprávu, aby rozhodl, zda zahájí léčbu mého palce, či nikoliv, mě ohýbala v pase a tlačila do kolen. Omluvila jsem se paní za plexisklem, poděkovala a budovu opustila. Definitivně.

Sobota

Horečka. Moc si toho nepamatuju.

Pondělí

Opět návštěva MUDr. V. Že se mi horečka vrací, že mě to vyčerpává a nebaví. Jestli by byl tak laskav a podnikl kroky. Byl. Spokojená jako želva jsem si odnášela recept na antibiotika. Ani mi nevadilo, když mi magistra v lékárně nabídla "to samé, jen od jiné firmy". Až na cestě domů mě napadlo přečíst si příbalový leták a tak zjistit, že kojit se s těmito léky nesmí.

Úterý

Doufám, že tentokrát poslední návštěva MUDr. V. Mám v ruce antibiotika, která o sobě tvrdí, že jsou kojencům friendly.

Kdyby se vám někdy náhodou zanítil pravý palec na levé noze a dostali jste vysokou horečku, vražte si do pusy paralen a na nohu studený obklad. Pomáhá to a pojišťovnu to nestojí téměř nic ve srovnání s lékařskou péčí našeho pokrokového zdravotnictví.

Tak strašně statečná

... jsem se rozhodla, že budu, když mi manžel oznámil, že si sbírá pět švestek, plavky a půlčáka rumu a odjíždí na tři dny na vodu. Jednak jsem mu jeho letní povyražení děsně záviděla, jednak mě přepadl nefalšovaný záchvat paniky, který jsem umně kamuflovala unylým úsměvem à la Lída Baarová a konstatováním "jistěže to zvládneme, miláčku. Jen jeď." Bože, jak jsem byla naivní.

Ve čtvrtek ráno můj muž popadl zavazadlo, vrazil mi rozlučkový polibek a vyběhl ze dveří se slibem, že v sobotu navečer je zpátky. Stále ještě statečná a klidná jsem vytáhla novorozence z postýlky, nakrmila ho a jala se budit starší dítě. Bojový úkol zněl jasně: vzbudit, vyndat, přebalit, převléct, umýt zuby (nezapomenout na své), obout, nacpat do kočárku, ve chvílích volna přebalit mladšího, převléct jeho i sebe, navázat šátek, uložit do něj mimino, obout se a dojít do školky. Časový limit 40 minut. Nebudu to prodlužovat, ve finále jsme byli zpocení všichni tři nehledě na fakt, že venku bylo už touto dobou 26°C.

Ve školce jsem narazila na malý logistický problém, a totiž najít způsob, jak přezout a převléct pětileťáka s uvázaným třítýdeňákem na břiše. Nejenže se člověk nemůže ohnout do potřebného úhlu, ale když už se odhodlá a riskne holenní kosti mimina, ono se v šátku změnou těžiště sesune a zákonitě probudí. A zjistí, že je mu horko, už 20 minut leží pevně přivázané ke zpocenému hrudníku s hlavou na jednu stranu a přeleželou rukou. To, co následuje je jen logické vyústění situace a popravdě řečeno, já bych řvala o dost víc.

Denní program byl nakoupit, debordelizovat byt, uvařit oběd, dát si dvacet (když člověk naspí průměrně čtyři hodiny denně, stává se to nutností k přežití, nikoli luxusem) a vyrazit opět do školky pro staršího. Že tento plán nebude dodržen jsem zjistila už ve chvíli, kdy jsem se za dvě hodiny vrátila z obchodu s rukama vytahanýma ke kolenům, o páteři pod tíhou šátku nemluvě, zničená, utahaná, emocionálně vyčerpaná a fyzicky na dně. Z úklidu nejspíš nebude nic, musím rychle uplácat něco k jídlu. Nejdřív se ovšem musí nakrmit řvousenka. Jedna vypraná pračka, jedny rybí prsty s bramborovou kaší, dvoje kojení, půl koše na žehlení a umytý záchod, o odpoledním spánku si můžu nechat zdát. Našátkovala jsem mimino a vyrazili jsme pro Matýska. Kéž by se mu tak chtělo odpoledne spát.

Jistěže nechtělo. Odpolední program spočíval v krmení jednoho nebo druhého, přebalování jednoho nebo druhého, řešení prdíků jednoho, objímání druhého, aby nežárlil, že malý má víc péče než on. Do postele jsem padala úderem deváté, abych za dvě hodiny zase vstala kvůli kojení.

Pátek nevypadal o nic lépe. Ráno se opakovalo, vůbec nepomohlo, že jsem si nastavila budík na o chvilku dřív. Když byl Maty bezpečně odevzdán školce, vydali jsme se se Šimonem na nákup a na poštu. Velká chyba. Chtěla jsem vyzvednout jeden balíček, poslat jiný a k němu dva doporučené dopisy. Otázka deseti minut, řekl by si jeden. Po hodině strávené převážně ve frontě jsem toho měla plné zuby. U dveří mi brečel kočárek, kterému bylo horko, u jednoho okýnka pan podnikatel nechával okopírovat a ověřit asi sto dokumentů u druhého se romský spoluobčan snažil dost nevybíravě a velmi hlasitě vysvětlit pošťačce, že má místo občanky jen tenhle náhradní papírek. Na její argumenty, že ten je mu k ničemu, potřebuje doklad s fotografií, tedy pas nebo řidičák, pouze svou mantru opakoval vyšší hlasitostí. Měli tam veselo. Když se mi konečně podařilo vyřídit, co bylo potřeba, doběhla jsem do krámu pro něco z čeho by se dalo rychle vytvořit něco poživatelného a teplého. A pak pro Matyho.

Úderem čtvrté hodiny odpolední jsem zjistila, že mi fakt není dobře. Bolela mě celá prdlá prvomatka a navzdory téměř čtyřiceti stupním venku jsem se klepala v mikině pod dekou. Starší dítě se vychovaně dívalo na pohádku, což jsem kvitovala s velkým povděkem, poněvadž jen představa, že ze svého pelechu vystrčím byť jen špičku palce mě děsila. V pravidelných intervalech jsem upadala do horečnatého spánku a modlila se, aby mladší ještě nechtěl jíst. Začala jsem uvažovat, jak to s klukama zvládnu ještě celý jeden den. Po několika hodinách marného namáhání mozkových závitů jsem došla k závěru, že nijak. Na to prostě nemám. I zvedla jsem telefon a volala naši milou paní Š., zda by byla tak laskava, zrušila své víkendové plány a vyzvedla si Matěje, poněvadž jsem na umření a kluků je na mě přesila. Hanba mě fackovala, ale nešlo to jinak. Paní na hlídání byla fantastická, do hodiny na místě, dítě si sama sbalila a odvezla.

A tak jsem to nakonec nezvládla. Tři dny a já nejsem schopná postarat se o sebe, domácnost a dvě děti. Jestli se J. jednoho krásného dne rozhodne nás opustit pro mladou krásnou slečnu s nohama až do pasu, budeme nahraní. Nezbyde mi nic jiného, než nacpat kluky do baby-boxu a sousedům tvrdit, že jsou doživotně na prázdninách.