A co teprve kdyby to bylo vážné?

A tak jsem onemocněla. Jelikož se jedná o chorobu delikátní a choulostivou, k ventilaci na veřejném blogu nevhodnou, přesto celou svou bytostí toužím, podělit se o zábavu spojenou s její léčbou, budeme tvrdit, že se mi zanítil pravý palec na levé noze. Sice se jím kojit nedá, ale pro naše účely postačí.

Tak tedy. Páteční horečku se mi podařilo rozehnat, J. se šťastně vrátil z výletu, nic nebránilo našemu rodinnému štěstí. Když tu přišla další služební cesta. Několik dnů jsem se psychicky připravovala na další kolo přesilovkového zápasu děti : já a střádala síly na případnou (a nevyhnutelnou) prohru. Za hluboké noci den před odjezdem zřítelnice oka mého jsem se probudila a bylo mi jasné, že je zase zle. Mé tělo hořelo nikoliv touhou, leč vysokou horečkou, bolel mě celý člověk včetně zaníceného palce, třeštila mi hlava a cestou do kuchyně pro trochu vody na ochlazení jsem otloukla všechny rohy, které jsem potkala. Rozhodla jsem se, že tentokrát si na hrdinu hrát nebudu. Ráno, když mi J. přišel vlepit pusu na rozloučenou jsem z propoceného polštáře zasípala, že je mi blbě a mám horečku. Třikrát se ještě přišel zeptat, jestli má do vzdáleného kouta naší malé země odjet nebo trvám na jeho ošetřovatelských službách. Dvakrát jsem odvětila, že rozhodnutí nechávám na něm, dle důležitosti na místě plněných úkolů, potřetí jsem kníkla, ať si jede a mě nechá probohaživého vyspat. Práskly dveře a za hodinu byl zpátky. Vedoucí výpravy nadšený nebyl, ale co se dá dělat, matka nepoužitelná a doma dvě nesvéprávné děti. Líbala jsem svému muži patičky.

Nastalá situace mě ovšem donutila navštívit lékaře. Byť jsem byla rozhodnutá vyléčit se sama za pomoci paralenu a babských rad, teď jsem musela svou nemoc zoficiálnit. Na druhou stranu, aspoň dostanu antibiotika a už se to nevrátí, říkala jsem si. To jsem ještě netušila, jak funguje místní lékařská obec a jak příšerně se pletu.

První na řadě byl obvodní MUDr. V. Telefonicky jsem se objednala a za hodinu nakráčela do ordinace. To jsem ještě žila v bláhové naději, že za 20 minut odejdu ze střediska s potřebnými léky a dokumentací a vrátím se za týden na kontrolu. MUDr. V. konstatoval, že palec je zanícen velmi, horečka vysoká moc, je potřeba ukázat se mašince zvané ultrazvuk a vrazil mi do rukou žádanku do nemocnice. Vyrazila jsem. To bylo úterý.

Další lékař v nemocnici byl MUDr. M., který potvrdil domněnku MUDr.V., že palec vyžaduje náročnou léčbu, ovšem on není dost kompetentní, aby rozhodl o jejím průběhu. Dostala jsem žlutou vodičku a pokyn dostavit se zítra, kdy bude v nemocnici přítomen MUDr. L., "machr přes pravé palce na levé noze". Odcházela jsem lehce znechucená. Kojím a potřebuju být doma, ne poletovat po našem rozlehlém okresním městečku.

Středa.

V noci jsem se na žlutou vodičku vykašlala, nasadila samoléčbu a paralen a ráno se vzbudila v kondici o 50% lepší. Přesto jesem uposlechla MUDr. M. a jela do nemocnice navštívit MUDr. L. Ten zkouknul můj palec, řekl, že antibiotika zatím nejsou potřeba (opravila jsem ho, že už, že jsem se přes noc vyléčila. Samozřejmě mi nevěřil, poněvadž toho, jako pacient, logicky nejsem schopná), ale, že by mě fakt měl vidět pan ultrazvuk. Bohužel, MUDr. H., která asi jediná na okrese tento přístroj ovládá, nepracuje ve středu, musím za ní přijít zítra a domluvit si datum prohlídky. Mé oči se rozšířily do velikosti holubích vajec. Objednat se? Třeba na za týden? Vždyť už dnes je mi celkem dobře, kromě horečky nemám jiné problémy a já se mám objednat? Lékař pokračoval větou, že po vyšetření u MUDr. H. se mám hlásit opět u něj, uvidí se, jak s těmi antibiotiky a případnou punkcí, bude-li třeba.

Čtvrtek.

Zvedla jsem telefon a pokusila se objednat na ultrazvuk.

"Hodí se vám to v září?" děla MUDr. H.

"Akutně zanícený pravý palec na levé noze a vy mluvíte o září, paní doktorko?" optala jsem se.

"Aha. Ono je to akutní. Tak to přijďte zítra."

Pátek.

9:30 jsem přešlapovala před ordinací MUDr. H. Dle předchozího varování že "má furt narváno a objednací lhůty jsou dlouhé" jsem se rozhlížela po čekárně zející prázdnotou. Na minutu přesně vyšla sestra, vzala si ode mě žádanku a zaplula zpět do tmavé místnosti. Byla jsem vyzvána ji následovat. Mašinka konstatovala, že jsem vpodstatě zdravá jako řepa. Vysvětlila jsem lékařce, že situace byla kritická v úterý, od té doby se intenzivně léčím a svět je zase barevný. Dostala jsem zprávu a vypadla.

Když už jsem v centru, zastavím se v nemocnici u MUDr. L., který po zprávě toužil. Vstoupila jsem do budovy vonící novotou a zamířila na informace.

"Dobrý den, hledám MUDr. L. Je přítomen?"

"Ne. Tedy, v práci je, ale ne na ambulanci. Co potřebujete?"

"Mám tady zprávu, po které touží."

"Ordinuje vždy ve středu, poradna na pravé palce levých nohou je jen v ten den od 13:00."

To už jsem nevydržela a propukla v hysterický smích. Představa, že mu příští středu ponesu dnešní zprávu, aby rozhodl, zda zahájí léčbu mého palce, či nikoliv, mě ohýbala v pase a tlačila do kolen. Omluvila jsem se paní za plexisklem, poděkovala a budovu opustila. Definitivně.

Sobota

Horečka. Moc si toho nepamatuju.

Pondělí

Opět návštěva MUDr. V. Že se mi horečka vrací, že mě to vyčerpává a nebaví. Jestli by byl tak laskav a podnikl kroky. Byl. Spokojená jako želva jsem si odnášela recept na antibiotika. Ani mi nevadilo, když mi magistra v lékárně nabídla "to samé, jen od jiné firmy". Až na cestě domů mě napadlo přečíst si příbalový leták a tak zjistit, že kojit se s těmito léky nesmí.

Úterý

Doufám, že tentokrát poslední návštěva MUDr. V. Mám v ruce antibiotika, která o sobě tvrdí, že jsou kojencům friendly.

Kdyby se vám někdy náhodou zanítil pravý palec na levé noze a dostali jste vysokou horečku, vražte si do pusy paralen a na nohu studený obklad. Pomáhá to a pojišťovnu to nestojí téměř nic ve srovnání s lékařskou péčí našeho pokrokového zdravotnictví.