Tak strašně statečná

... jsem se rozhodla, že budu, když mi manžel oznámil, že si sbírá pět švestek, plavky a půlčáka rumu a odjíždí na tři dny na vodu. Jednak jsem mu jeho letní povyražení děsně záviděla, jednak mě přepadl nefalšovaný záchvat paniky, který jsem umně kamuflovala unylým úsměvem à la Lída Baarová a konstatováním "jistěže to zvládneme, miláčku. Jen jeď." Bože, jak jsem byla naivní.

Ve čtvrtek ráno můj muž popadl zavazadlo, vrazil mi rozlučkový polibek a vyběhl ze dveří se slibem, že v sobotu navečer je zpátky. Stále ještě statečná a klidná jsem vytáhla novorozence z postýlky, nakrmila ho a jala se budit starší dítě. Bojový úkol zněl jasně: vzbudit, vyndat, přebalit, převléct, umýt zuby (nezapomenout na své), obout, nacpat do kočárku, ve chvílích volna přebalit mladšího, převléct jeho i sebe, navázat šátek, uložit do něj mimino, obout se a dojít do školky. Časový limit 40 minut. Nebudu to prodlužovat, ve finále jsme byli zpocení všichni tři nehledě na fakt, že venku bylo už touto dobou 26°C.

Ve školce jsem narazila na malý logistický problém, a totiž najít způsob, jak přezout a převléct pětileťáka s uvázaným třítýdeňákem na břiše. Nejenže se člověk nemůže ohnout do potřebného úhlu, ale když už se odhodlá a riskne holenní kosti mimina, ono se v šátku změnou těžiště sesune a zákonitě probudí. A zjistí, že je mu horko, už 20 minut leží pevně přivázané ke zpocenému hrudníku s hlavou na jednu stranu a přeleželou rukou. To, co následuje je jen logické vyústění situace a popravdě řečeno, já bych řvala o dost víc.

Denní program byl nakoupit, debordelizovat byt, uvařit oběd, dát si dvacet (když člověk naspí průměrně čtyři hodiny denně, stává se to nutností k přežití, nikoli luxusem) a vyrazit opět do školky pro staršího. Že tento plán nebude dodržen jsem zjistila už ve chvíli, kdy jsem se za dvě hodiny vrátila z obchodu s rukama vytahanýma ke kolenům, o páteři pod tíhou šátku nemluvě, zničená, utahaná, emocionálně vyčerpaná a fyzicky na dně. Z úklidu nejspíš nebude nic, musím rychle uplácat něco k jídlu. Nejdřív se ovšem musí nakrmit řvousenka. Jedna vypraná pračka, jedny rybí prsty s bramborovou kaší, dvoje kojení, půl koše na žehlení a umytý záchod, o odpoledním spánku si můžu nechat zdát. Našátkovala jsem mimino a vyrazili jsme pro Matýska. Kéž by se mu tak chtělo odpoledne spát.

Jistěže nechtělo. Odpolední program spočíval v krmení jednoho nebo druhého, přebalování jednoho nebo druhého, řešení prdíků jednoho, objímání druhého, aby nežárlil, že malý má víc péče než on. Do postele jsem padala úderem deváté, abych za dvě hodiny zase vstala kvůli kojení.

Pátek nevypadal o nic lépe. Ráno se opakovalo, vůbec nepomohlo, že jsem si nastavila budík na o chvilku dřív. Když byl Maty bezpečně odevzdán školce, vydali jsme se se Šimonem na nákup a na poštu. Velká chyba. Chtěla jsem vyzvednout jeden balíček, poslat jiný a k němu dva doporučené dopisy. Otázka deseti minut, řekl by si jeden. Po hodině strávené převážně ve frontě jsem toho měla plné zuby. U dveří mi brečel kočárek, kterému bylo horko, u jednoho okýnka pan podnikatel nechával okopírovat a ověřit asi sto dokumentů u druhého se romský spoluobčan snažil dost nevybíravě a velmi hlasitě vysvětlit pošťačce, že má místo občanky jen tenhle náhradní papírek. Na její argumenty, že ten je mu k ničemu, potřebuje doklad s fotografií, tedy pas nebo řidičák, pouze svou mantru opakoval vyšší hlasitostí. Měli tam veselo. Když se mi konečně podařilo vyřídit, co bylo potřeba, doběhla jsem do krámu pro něco z čeho by se dalo rychle vytvořit něco poživatelného a teplého. A pak pro Matyho.

Úderem čtvrté hodiny odpolední jsem zjistila, že mi fakt není dobře. Bolela mě celá prdlá prvomatka a navzdory téměř čtyřiceti stupním venku jsem se klepala v mikině pod dekou. Starší dítě se vychovaně dívalo na pohádku, což jsem kvitovala s velkým povděkem, poněvadž jen představa, že ze svého pelechu vystrčím byť jen špičku palce mě děsila. V pravidelných intervalech jsem upadala do horečnatého spánku a modlila se, aby mladší ještě nechtěl jíst. Začala jsem uvažovat, jak to s klukama zvládnu ještě celý jeden den. Po několika hodinách marného namáhání mozkových závitů jsem došla k závěru, že nijak. Na to prostě nemám. I zvedla jsem telefon a volala naši milou paní Š., zda by byla tak laskava, zrušila své víkendové plány a vyzvedla si Matěje, poněvadž jsem na umření a kluků je na mě přesila. Hanba mě fackovala, ale nešlo to jinak. Paní na hlídání byla fantastická, do hodiny na místě, dítě si sama sbalila a odvezla.

A tak jsem to nakonec nezvládla. Tři dny a já nejsem schopná postarat se o sebe, domácnost a dvě děti. Jestli se J. jednoho krásného dne rozhodne nás opustit pro mladou krásnou slečnu s nohama až do pasu, budeme nahraní. Nezbyde mi nic jiného, než nacpat kluky do baby-boxu a sousedům tvrdit, že jsou doživotně na prázdninách.