Doteď to byla sranda

Pokud jsem měla až doteď dojem, že nestíhám, těžce jsem se pletla. Seděla jsem na zadku s nohama nahoře a nudila se. Ovšem Bůh ve své velikosti měla pocit, že mi musí ukázat, jak to vypadá v pekle, abych se začala včas kát. A dala mi to sežrat.

Té noci nás vzbudil úpěnlivý pláč z dětského pokoje. To už se velmi dlouho nestalo. Matýsek umí ze své válendy spadnout ve vší tichosti a dočkat rána na podlaze, aniž by o tom kohokoli informoval. Totéž se týká případného odkopání a spánku v mrazivém lednovém vzduchu u otevřené ventilace. Vystřelila jsem tedy zjistit, co se mému chlapečkovi děje. Ležel v posteli, po tváři se mu koulely slzy velikosti kuliček hliněnek a evidentně trpěl jako Hus. Mé mateřské srdce se sevřelo, až to zabolelo a já začala střelhbitě konat. Lehla jsem si k němu, vzala rozpálené tělíčko do náruče a vyzvala syna, aby mi okamžitě sdělil, kde ho bolí. To už jsem se mohla zeptat té peřiny. Matěj urputně mlčel, cumlal tři prsty najednou a jeho oči prosily o pomoc. Dle různých indícií (odmítal polknout, přičemž polštář už potřeboval vyměnit, měl horečku a vůbec mi od krku nahoru přišel nějak větší), usoudila jsem na angínu. Momentálně se nedalo dělat nic jiného, než srazit horečku a utišit bolest, což čípek od Nurofenu hravě zvládl a po usušení slziček a mohutném vysmrkání jsme si všichni mohli jít lehnout. Na tři hodiny. Situace se opakovala, tentokrát pomohl pan Panadol. Hra se mi přestávala líbit.

Ráno jsem Matýska odhlásila ze školky a vyrazila na lov. Po návštěvě tří lékáren jsem se vrátila domů obtěžkána medikamenty na horečku, na bolest, na angínu, na bolavý dětský krk, na červené tváře, na slzy jako hrachy a zásobou homeopatik, která mi poradila laskavá kamarádka on-line. A začala jsem to do Matěje cpát pod tlakem. Výsledkem bylo relativně klidné spící dítě a já se mohla věnovat poněkud zanedbávanému kojenci, o kterého se do té doby vzorně staral jeho otec, jenž zvládá naprosto všechno na světě a pokulhává pouze v kojení. Ten si šel odpoledne zdřímnout, což evidentně neměl dělat, páč se po třech hodinách komatózního spánku vysypal z ložnice se slovy "miláčku, nebudeš ze mně mít radost, je mi nějak divně" a odkráčel blinkat. Malá domácí krize začala nabírat na intenzitě.

V noci se ukázalo, že J. má těžkou angínu, na rozdíl od Matěje, kterému evidentně rostou zuby. Jako diagnostik bych si nevydělala ani na slanou vodu. Oddychla jsem si, že mé dítě nezemře na spálu, záškrt, příušnice ani mor a jala se hledat CalGel. Horší to bylo s mým mužem. Čekala jsem všechno: nářek, pláč, kvílení, ostentativní sípání a pokašlávání, řeči o poslední vůli a hudbě na pohřeb, ale na nejhorší jsem připravena nebyla. Z jeho postele se linulo pravidelné oddechování přerušované těžkými polknutími a jinak hrobové ticho. Byl na tom opravdu hodně špatně. Mé mateřské srdce se opět uskřinulo a začala jsem vařit čaje, připravovat Priessnitzovy obklady, převlékat a prát povlečení, stlát na chorého jednu deku za druhou, prostě snažila jsem se lásce svého života co nejvíce ulevit. Pobíhala jsem mezi ložnicí, dětským pokojem a kolébkou v obýváku, až se mi z toho hlava točila, ale nebylo zbytí.

Celé to trvalo tři dny. Zatím. Klukům je pořád ještě značně šoufl, a tak bych si neměla stěžovat, jenže já taky nejsem superman a potřebuju pofoukat a pohladit. Mám dost. V noci spím přerušovaně asi tři hodiny, někdy vstávám s Matýskem na čípek (stává se z něj pomalu ale jistě kvalitní narkoman, jak vidí krabičku od Panadolu, rozleje se mu po uplakané tváři blažený úsměv), někdy se Šimonem na kojení, někdy se jen vzbudím, nadzvednu a poslouchám, jestli J. ještě dýchá. Vařím jejich oblíbená jídla, ze kterých se mi zvedá kufr, a která následně vylévám do záchodu, poněvadž pánové nemají chuti k jídlu. Domácnost musela jít stranou a tak se brodíme po kolena v prachu a hora prádla na žehlení zabírá polovinu kuchyně, takže než najdu hrnec, musím přeložit čtyři košile a asi desatero dupaček. Dostat se do obchodu je prakticky nemožné, J. kluky hlídat nemůže, sám je rád, že stojí na nohou a v jedné ruce Matýska a ve druhé Šimona, neměla bych kam dát nákup. Snažím se to přežít. Říká se, že člověk vydrží víc než kůň a žena vydrží víc než člověk. V mém případě si tím nejsem tak jistá a kdyby si to se mnou chtěl nějaký ten člověk vyměnit, ráda ho vystřídám třeba v uranových dolech nebo u vesla na galeji.