čtvrtek 13. září 2018

Cítila jsem se ...

Příšerně. Čekala mě návštěva motolské nemocnice s oběma dětmi. Bez doprovodu. Jen já, Matěj, Šimon, dva invalidní kočárky a taška se svačinou. Tohle už jsem v minulosti absolvovala, takže jsem, bohužel, věděla, co mě čeká. Nemocniční bludiště, tentokrát zpestřené o rekonstrukci dětské části (dle stránek nemocnice byla vloni úspěšně dokončena, takže fakt nechápu, proč mi neprůchodné chodby a zbořená oddělení tak vadí), před sebou 105 kg částečně živé a částečně hliníkové váhy, zpruzené děti, zpruzené sestry, nezastavující výtahy. Týden jsem přemýšlela, jak se z nepříjemné povinnosti vyvlíknout. Ale nebylo zbytí. Děti návštěvu neurologie potřebují, fasují se tam léky a, nalejme si čistého kefíru, milá paní doktorka projevuje tolik nadstandardní péče o kluky, že odtamtud odjíždím až po víko nacpaná informacemi, dobrými radami a klidem v duši, že všechno jednou bude v pořádku.

Překvapeně. Když jsem dorazila a našla parkovací místo ..... pozor, něčeho se držte ..... PŘÍMO PŘED BUDOVOU! Začala jsem opět věřit na Ježíška.

Spokojeně. Protože se mi podařilo dobře zaparkovat, šli jsme včas, nemuseli jsme spěchat, běhat chodbami a během běhání bloudit.

Zaskočeně. Na EEG byly dvě strašně unavené, ale děsně milé sestry, které nás obskakovaly, pomáhaly mi s dětmi, povídaly si se mnou a dovolily Šimonkovi hrát si s mým mobilem, což se obecně u tohoto vyšetření nerado vidí. Bylo mi tam docela příjemně, na to, že jsem byla ve špitále, což já obecně moc nemusím a i přes fakt, že mi jedno dítě neustále třískalo s telefonem o zem.

Vyděšeně. Při čekání na výtah po vyšetření jsem se stala poprvé v životě očitým svědkem domácího násilí odehrávajícího se mimo domácnost. On jí málem ukroutil hlavu přímo nad kočárkem s jejich miminkem a pubertální dcera se snažila tu zklidnit vzteklého otčíma, tu objímat matku, která se kupodivu hrdinně držela a nerozkopala mu nádobíčko hned na té chodbě, což bych jinak byla udělala já, kdyby nám zrovna nepřijel výtah. Fuj!

Plná vděku, když se nám paní doktorka seč mohla snažila pomoci, jak s epilepsií, tak se speciálními pomůckami, či s kontakty na společnosti, zabývající se pomáháním dětem, jako jsou ty moje. Věnovala tomu tolik času, že jsem ji musela s velkými díky zastavit, aby svůj drahocenný čas nevyplýtvala na to, čím já můžu zabít několik dlouhých zimních večerů u gůglu.

Ještě víc plná vděku, když nás milé sestry v odběrové místnosti mile přijaly (nebývá až takovým zvykem, dámy té malé místnosti vládnou velice pevnou rukou), rozličně obskakovaly, tu zvedaly Šimonkovi můj na zem spadlý telefon (buď mu ho začnu k těm nenechavým rukám přilepovat izolepou nebo už mu ho prostě nepůjčím, ať si vyřve hlasivky, protiva jeden), tu konejšily Matýska, který právě z toho důvodu odběry krve miluje. Všechny tři krevní sudičky byly usměvavé a ochotné a já byla vyšokovaná a bylo mi krásně.

Soucitně a vděčně zároveň, což byla velice zajímavá kombinace pocitů. Paní uklízečka intenzivně pracovala na podlaze v bufetu, kde jsme si dávali sváču a kluci z ní měli takové haló, že Šíma zapomněl, že mu vanilkový pribiňák nejede a Maty zapomněl protestovat proti sklenici vody. Bryskně jsem daného stavu využila a všechny potřebné živiny jsem do kluků nacpala, dokud se chechtali. Paní se s námi potom zastavila na slovíčko a bylo jí nás moc líto a vyprávěla nám věci, kvůli kterým nám bylo líto jí. Přesto to bylo moc milé setkání.

Je velice zvláštní, že očekávaje návštěvu devátého kruhu pekla, strávila jsem s klukama docela pěkné odpoledne. Jen mám maličkou obavu, že když se příště na pěkné odpoledne v motolské nemocnici začnu těšit, peklo si vzpomene, kudy se to vlastně chtělo otevřít světu.



1 komentář:

  1. ......peklo si vzpomene, kudy se to vlastně chtělo otevřít světu..........píšete nádherně výstižně, strašně ráda vás čtu, posílám hodně sil a mějte se fajn, jak jen to půjde !! Mija.

    OdpovědětVymazat

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.