Zákon zachování povinnosti

   Chcete-li Boha pobavit, sdělte Jí své plány. Pokud jde o mně, Bůh už se pár let řehtá, až se za břicho popadá. Naposledy dnes.

   Ale zpět do historie. Svého času, a není to tak dávno, jsem měla pocit, že je toho na mě moc. Matyho epilepsie, Šimonkova epilepsie, Matyho dieta, Šimonkova dieta, J. dieta, moje dieta, práce, dům, jaro a zahrada.... prostě jsme dlouhými a konstruktivními dialogy (J. řekl: "Tak si pořiď paní na úklid," a já na to:"fajn.") dospěli k závěru, že si musím pořídit paní na úklid. Někoho, kdo sem jednou týdně přijde a promění naše trosky po výbuchu atomové bomby v docela slušné bydlení, nebo aspoň unimobuňku stavbyvedoucího. Někoho, kdo se těmito proměnami živí, tedy ví, jak na ně. Ví, co nejdřív a co až potom, ví, kde začít a jak skončit, zná ty správné nástroje a patřičné chemikálie, které rozpustí špínu za myčkou a vyčistí hmoždinky zevnitř. Někoho, kdo zbaví Prdlou Prvomatku stresu ze čtvrtků, poněvadž čtvrtky nemá ráda a tedy je prohlásila za uklízecí. Když už, tak už.

   Po dlouhém hledání jsme našli. Úžasnou maličkou paní, která jednou za čas vkráčí do našeho domečku, prosviští jím rychlostí blesku, v jedné ruce hadr, ve druhé mop namočený do oblíbené vůně kopretin s louhem. Po pár minutách se to tady leskne jak Maxipsovy kulky a maličká paní mě kasíruje o 15,- až 20,- Ká. Je úžasná, jsem do ní zamilovaná a až nás J. opustí, vezmu si ji.

   Myslela jsem si, jak jinak než velice, ale opravdu velice naívně, že tím byl můj problém s nenáviděnými čtvrtky vyřešen. Ha-ha.

   Má dobrá kamarádka onemocněla. Chorobou tak strašnou, že zůstala přikována ke křeslu a televizi, potažmo knize a potřebuje mou pomoc. KONEČNĚ někdo potřebuje MOU pomoc. Bylo mi přítelkyně líto, na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem byla požádána o asistenci.To se nedalo odmítnout. Rozjela jsem se za ní, v kufru auta čistící prostředky a nákupní tašky. J. si ochotně vzal na starost děti a já jela na Výlet. Několikrát. A ještě mnohokrát pojedu. Ale nevadí, konečně můžu být užitečná někomu, kdo nechce, abych ho přebalila a nakrmila.

  Abych to zkrátila. Umývali jste někdy parkety? Já nikdy. Ty naše, panelákové, byly jednak nelakované, tedy neumývatelné, za druhé pečlivě schované pod kobercem, takže vykoukly na světlo světa dlouho po mém opuštění rodného hnízda a velice krátce předtím, než byly vytrhány a nahrazeny plovoucí podlahou. Když jsem na kamarádčiny parkety poprvé použila mop, překvapeně jsem koukala, jak hadřík na konci drhne a zasekává se. Po chvíli jsem si našla velmi speciální styl práce, který mi sice ve finále pomohl umýt podlahu, ale málem vykloubil obě ramena a levé zápěstí. Rozhodla jsem se, že příště přijedu připravena.

   Příště jsem si s sebou vzala hadr, v domnění, že materiál, ze kterého je mop vyroben, je kamenem úrazu a přístroj na podlaze drhne. Ukázalo se, že jsem se mýlila. Drhl i hadr. Byla jsem na konci své cesty. Nebylo úniku. Sundala jsem hadr z mopu, klekla na kolena a celý obývací pokoj i s jídelnou jsem vzala pěkně postaru, po vzoru našich prababiček, jak by řekla ta moje: "poštvornožky, pekne rukami".

   To je moje odměna? To a cesta přes Velkou Lhotu, Malou Lhotu a Zadní Lhotu, přes které mě cestou domů vedla navigace, protože, blbka elektronická, netušila, že vzdálenost mezi Lhotami JE sice nejkratší, ale všechny Lhoty leží v údolích pohoří zvoucího Everestu a tudíž se mezi nimi dá jet maximálně třicítkou.

   Pořídila jsem si paní na úklid. Myslela jsem si, že mám vystaráno. Matka Příroda ovšem měla pocit, že někde ležím ladem nevyužita a sehnala mi úklid jinde. Tyhle zákony zachování hmoty a energie mě asi nikdy nepřestanou fascinovat.