Obavy

   Vysadili jsme Matýskovi ketogenní dietu. Bohužel, ukázalo se, že mu byla nejspíš k prdu. Mrzí mě to hodně, ale někdy je důležitější blaho dítěte než matčiny touhy. Je dost jedno, jak hodně jsem si přála, aby se stal zázrak, pokud během diety dítě pospávalo nebo aspoň polehávalo, bylo od rána do večera nerudné a od pohledu načuřené. A na můj vkus až dost epileptické. Prostě mu to nesedlo. No, co se dá dělat. Teď se jen bojím, že i když bylo Máťovi šoufl, dieta aspoň jakž takž fungovala a epilepsie, několik měsíců tlumená nedostatkem cukru se teď probere a s hurónským jucháním zahájí novou, ještě kvalitnější dráhu otravné choroby. J. je v klidu, aspoň jeden z nás dvou má rozum. Mého muže rozličné krabičky a pidinádobky v obrovském množství různě rozložené na kuchyňské lince, sypající se na něj otevřenými dveřmi skříňky, či naplněné a napytlíkované pro použití v nejbližších dnech až týdnech, rozčilovaly a děsily. Nejvíc ho, chudáčka, asi deptala příprava. Když jsem trávila nekonečná odpoledne a dlouhé večery u kuchyňské linky a krájela ingredience v mikroskopickém množství, jednotlivé hromádky rozvažovala a mísila, následně cpala do nádobek a pixliček a pomalu se odebírala směrem k teplé, měkce vypolstrované cele. Teď si můj muž oddechl a s úsměvem láduje Máťu pribiňákama. Faktem je, že si evidentně oddechl i Matýsek. Den po vysazení diety se probudil, posadil a začal se chechtat. Poskakoval radostně po gauči a výskal, byl to zase náš vysmátý skoropuberťák, dokud ho neskolil ošklivý záchvat. No, co se dá dělat.

   Mluvíme-li o obavách a strachu, mojí největší  starostí je teď myčka. Vím, zní to divně, srovnávat nemoc těžce postiženého syna s porouchaným elektrospotřebičem, ale na špinavé nádobí léky nejsou. Na to jsou lidské ruce. Zase. Ach jo. Připadám si jako v pravěku. A i tam to měla paní neandrtálová lehčí, mamuta ukusovali přímo z klacku, na kterém se opékal. Žádné příbory a mastné talíře. Svět je TAK nespravedlivý. Mám obavu, a dle slov pana opraváře oprávněnou, že nám naši patnáctiletou pomocnici už nikdy nikdo neopraví. Já vím, ve svém věku už je to prakticky babička, ale je to strašně šikovná stařenka. Tichá, spolehlivá (až doteď) a velmi nenáročná na údržbu. Tak mě napadá, že právě v tom možná bude zakopaný rotvajler. No, co se dá dělat.

   Šimonek má obavu, že si pokazil tablet. Tedy, on na to asi mentálně nemá a myslím, že se fakt nebojí, že jeho oblíbená hračka přestane fungovat aspoň chvílemi a vzdá to definitivně. Ale z mého pohledu by se měl sakra bát, páč mě a J. přestalo bavit koukat, jak s tak drahými předměty švihá o zem a další mu nekoupíme. No, co se dá dělat.

   J. se nebojí ničeho. Láska mého života stojí na zemi pevně jako skála a nic ho nerozhází. Ani to, že poškrábal auto. Další. Naštěstí obě naše. Ale jestli mu v brzké době neseberou řidičák policajti, udělám to já. Žádný co se dá dělat. Mu natrhnu sandál.

  To všechno jsou prkotiny. Nic, proč by se měl člověk hroutit a dopředu se klepat, jak to dopadne. Věci VŽDYCKY nějak dopadnou. Je jen důležité, aby nedopadly blbě. Ale nedávno jsem ve zprávách slyšela novinku, po které se mi zkroutily nehty na nohou: do dvaceti let dojde čokoláda. Ano. Budeme čelit tragédii TAKOVÝCH rozměrů. A TO je důvod k panice. Tady je hysterie naprosto namístě.