Svátek svatého Valentýna. Nejprofláknutější zkomercializovaný únorový den v kalendáři. A nebýt Halloween, mohl vyhrát na celé čáře, v celém roce. Neslavíme ho. Zuby nehty se držím MDŽ, jako poslední zoufalé upomínky na dětství, kdy pomeranče byly vzácnost, pionýrský šátek se uvazoval s jedním cípem delším a táta mámě nosil orchidej v krabičce. Letos jsem se, bohužel, nechala polapit jhem reklamních spotů a letáků a hlavně výkřiky v rádiu: "Valentýnské slevy! Až 70% dolů na veškeré zboží! Letní pneumatiky v ceně všech sportovních modelů!"
Kdy vlastně obchodníci vydělávají peníze? Nemyslím ty ubohé, miniaturní marže, které si lepí kupříkladu na mléko a zdá se, že jednotlivé krabice rovnají do regálů odevzdávaje část svého vlastního platu, aby tak pokryli ztrátu na zisku. Mluvím o celoročních slevách. Začíná se povánočními, kdy se zboží, původně určené k zabalení do papíru s hvězdičkami a rolničkami a k položení pod umělohmotný stromeček /šetřme naše lesy!/, hromadně lifruje pryč ze skladů, aby bylo pryč dříve, než přijde léto a lidé přestanou kupovat lyže, i když na ně bude uvalena více než 80% sleva. Pak tu máme již zmiňovaný svatý Valentýn, svátek, který nám velkoryse daroval americký kontinent, spolu s tabákem a mandelinkou bramborovou. Přichází Velikonoce, Mezinárodní den žen, Mezinárodní den matek a samozřejmě vysvědčení. Za mých mladých let se v den konce školní výuky darovávala kniha. Letos se vám může klidně stát, že neuspějete ani s nejnovějším modelem od firmy na jablka.
V září se slevňují sešity a sady fixů, hlavně ty, kde je oranžová a fialová a pomalu abychom se přes Halloween a jeho záplavu dýní z libovolných materiálů prokousali k Vánocům.
Tak kdy vlastně poctivý prodejce může vydělat pár korun, aniž by musel prodávat za nákupku?!
Právě to jsem šla onehdá zjistit do nejmenovaného obchodního domu, kde jsem cestou z nemocnice musela, prostě musela, koupit velkou tabulku čokolády. Slevy byly naprosto všude. Něco zbylo z vánoc, pár kusů v barvách převážně do červena pod hustou vrstvou srdíček se pyšnilo cedulkou "-4% !!!" a můj zrak potěšila malá, žlutá kuřátka za dvacku, která si matně pamatuju ještě z loňského května za 12,-.
Jsem děvče statečné a nenechala jsem se zviklat. Svou maxiMilku, nanukový dort, sýrové brambůrky a Kotlíkové s bylinkami (až se mi dostane do rukou člověk, který je vymyslel, přinutím ho sníst alespoň 2 pytlíky na posezení, aby věděl, jak moc je jednomu špatně, když se jich pravidelně přežírá.) jsem vyskládala na pohyblivý pás a byla jsem sama na sebe moc pyšná. Zaplatila jsem, dala se na odchod a byla jsem paní pokladní razantně zastavena: "Počkat!"
Mile jsem se usmála a pronesla něco o tom, že účtenku nepotřebuju.
"Já vám ji ani nenabízím. Vy nemáte co odcházet! Nemáte potvrzeno přijetí platby!" bylo mi vysvětleno. Překvapeně a na své poměry velice tiše jsem pípla, že na mé straně přístroje už svítil nápis SCHVÁLENO.
"Ale na té mé ne," nedala se paní od pokladny. "VY můžete odejít, až JÁ vás pustím."
Takže teď mám v životě konečně jasno. Při přecházení silnice se musím nejprve rozhlédnout. Zubní pasta se blbě seškrabuje z černého svetříku. A chci-li odejít z prodejny potravin plné valentýnských slev, musím počkat na svolení paní pokladní.
Žádné komentáře:
Okomentovat