O čepici Raškovce a o loučení

   V pondělí jsem Matýska odvezla do nemocnice, nechala zastlat do dětské postele, napíchnout žílu a těšila se, až drogy ze skleničky dokapají mému synovi do krevního oběhu, on se zázračně uzdraví a šťastní a spokojení odjedeme domů.

   V úterý mu pořád ještě nebylo dobře. Ne, že by mě to děsilo, ale nenechávalo mě to chladnou. Ptala jsem se lékařů, jaká je prognóza a oni na mě bezradně krčili rameny. Matýsek ležel v postýlce s víčky na půl žerdi, tři typy svých epileptických záchvatů vystřihával v pravidelných intervalech a v pozdním odpoledni měl problém se posadit.

   Večer jsem přijela domů, kde čekal J. v uklizeném bytě s připravenou večeří, Vánoce letos přišly o něco dřív. Dostalo se mi pevného objetí v obrovské chlapské náruči a hrnku voňavého, teplého čaje. Mám toho nejfantastičtějšího chlapa na světě, čehož jsem si plně vědoma a za což jsem nesmírně vděčná. J. si nechal podat raport o stavu našeho prvorozeného a jelikož jeho medicínské znalosti jsou na minimu, dokáže si naordinovat ibalgin a mátový čaj, když je mu šoufl, začal Matýska léčit po svém.

„Koupím mu čepici Raškovku, co myslíš?“ optal se. Odvětila jsem (až teď vím jak necitlivě, ale v dané chvíli s empatií odpovídající mé únavě po dvoudenní službě u lůžka nemocného), že si nemyslím, že je to až tak dobrý nápad, poněvadž dítě na vozíku s olympijskou čepicí na hlavě může působit jako poněkud směšný paradox. J. namítl něco o tom, co je mu do lidí, ale v danou chvíli od léčby dary upustil.

   Ve středu se Máťův stav pořád ještě nelepšil, což se přestávalo líbit jak mně, tak lékařům, kteří začali přiznávat, že v dané chvíli toho mnoho nezmůžou, musí se čekat, zda chemikálie tekoucí do žíly mého dítěte začnou fungovat nebo ne. Každý odborník, který se postavil k lůžku nemocného, nasadil na obličej soustrastnou masku s úsměvem útěch č.3, věnovaným úzkostlivým matkám, a zopakoval některou z frází, kterou před chvílí použil jeho kolega: „No, to víte, tohle je velmi farmakorezistentní druh epilepsie. To chvíli potrvá.“ Nebo: „Zatím zkoušíme, co na něj bude fungovat, ale ono nakonec vždycky něco pomůže, nebojte se.“ A mou oblíbenou: „Je zvláštní, že ta kapačka ještě nezabrala. Vyčkáme.“

   A tak jsem vyčkávala. Starala jsem se o chorého, jako by byl můj vlastní, krmila, koupala, bavila, zvedala hlavu po každém větším epileptickém záchvatu, aby se klučík mohl nadechnout a vůbec, celý boží den jsem se snažila udělat mu to v nemocnici hezký a nezbláznit se.

   Večer jsem z celodenního nicnedělání padla únavou do postele a doufala, že spánek přijde dřív, než se má hlava dotkne polštáře.

„Tak já půjdu, mami,“ ozvalo se v mé hlavě.

Někde vzadu v hrudním koši jsem měla intenzivní pocit, že musím jako matka vydat jasný a přísný zákaz. „Nikam, Matýsku!“ pomyslela jsem si a snažila se samu sebe uklidnit, že je to jen má přebujelá fantazie a unavené mozkové závity.

„Tohle tělo je k ničemu,“ nedal se dětský hlas a jal se se stoickým klidem vysvětlovat své důvody, proč umřít. Toho jsem se nehodlala účastnit. Posadila jsem se v posteli a pokusila se s J. zapříst rozhovor, který by přehlušil ten v mé hlavě. Manžel byl poněkud překvapen, že chci o půlnoci řešit nadcházející olympijské hry, pročež jsem mu vysvětlila, že se mi v unavené šišce rojí nesmyslné myšlenky o Máťově snaze odejít od nás a už se nikdy nevrátit.

„Jo. To chce čepici Raškovku,“ zvedla se zřítelnice oka mého, odkvačila k internetu a v rámci domácí léčby a našeho pocitu užitečnosti objednala 1 kus pletené, tříbarevné pokrývky hlavy s krásnou, bílou bambulí.

   Ráno jsem vstupovala do budovy nemocnice lehounce nesvá, ale když jsem našla zfetovaného Máťu přesně tam, kde jsem ho včera večer nechala, uklidnila jsem se. Zdá se, že to s námi ještě zkusí. Dva dny poté jsem mu přinesla čepici od táty a z jeho spokojeného úsměvu mi bylo jasné, že jsme jako rodiče získali podmíněný odklad.