Příběh Praštěné Pandory

   Praštěná Pandora byla vždycky tak trochu trdlo. Ne, že by průšvihy a nehody přímo přitahovala, ony se jí děly. Ten poslední spočíval v tom, že když večer po práci spěchala autem domů, vůbec si neuvědomila, že byť se ručička ukazující stav nádrže téměř nehýbala, při současné rychlosti, kdy se dálniční svodidla jevila jako rozmazané pruhy a okolojedoucí vozy jako zaparkované, je něco špatně. (Ano, svůj řidičský průkaz by mohla rovnou převázat mašlí a odevzdat na nejbližší stanici policie.) Nedošlo jí, jako jí nedocházelo mnoho věcí, kupříkladu že květiny na okně se musí pravidelně zalévat, jednou za 1/4 roku je málo, že až nafta vystydne, podstatně změní svůj objem.

   Ráno, vyspaná do růžova, nastartovala svého Bleska McQueena v rodinné kombi verzi, všechny čudlíky s topením nastavila na max a v klidu zapadla zpět do domu. Tam oblékla syna Šikulu do trička, punčošek, svetru, oteplovacích kalhot, bundy, čepice a dívčích kozaček s kožíškem a beruškou, načež zazvonil telefon a Praštěná Pandora se jala v naprostém klidu řešit nesmírně závažný problém, týkající se barvy kopretin na nových tapetách kamarádčiny švagrové. Poté, co se shodly na tradiční bílé, kterou předtím třikrát vyloučily jako ordinérní a nudnou, přikurtovala Pandora Šikulu do autosedačky a sama se usadila za volant. Její zrak sklouzl spíše ze zvyku na displej za volantem a nestačila se divit.
Auto psalo: "Zbývající dojezd: 53km". Kdy se to stalo? položila si spíše řečnickou otázku a zaostřila znovu na tu směšně nízkou hodnotu v naději, že prvně viděla blbě.
"51 km" nedalo se auto.
Chm. Benzínka je za rohem, to tam dojedu třikrát, pomyslela si a zařadila rychlost. "49 km" řekl displej.
Tak tahle hra začíná být zajímavá, napadlo Pandoru, opatrně přidala plyn, to jako, aby neubylo, a vyrazila (naštěstí) dolů z kopce doplnit tekutiny.
"47 ..... 45 ...... 43" trvalo na svém auto celé dvě minuty, než dorazilo do cíle. Praštěná Pandora začala mít divný pocit, že něco je špatně. Což se vzápětí potvrdilo, před čerpací stanicí, za umně vybarvenými červeno-bílými kužely stála umně zaparkovaná cisterna.
"39 km" řeklo auto.
Pandora přeskočila fázi nervozity a mírného strachu a přeskočila rovnou k panice. Na nejbližší benzínku je to bratru 7 km. To by se dalo zvládnout, bude-li se plynový pedál jen symbolicky šimrat.

    Oněch sedm kilometrů si vůz převedl na standardních dvacet a chvíli to vypadalo, že Praštěná Pandora zastaví uprostřed mostu a zbytek cesty Bleska McQueena v kombíku i s Šikulou uvnitř potlačí.

Když KONEČNĚ dorazila k čerpací stanici, svítila na ni z displeje roztomilá dvacítka. Úlevně vydechla a zhasla motor. Teprve pak si všimla, že zastavila obráceně a hadice u stojanu se opravdu netvářila na potřebných pět metrů délky. No potěš koště.

Ve finále měla Praštěná Pandora větší kliku než IQ. Auto se jí podařilo za hojné pomoci naftových výparů nasartovat, otočit a natankovat.

To jsem se zmínila, že na té benzínce neberou karty?


Kdyby kdokoliv v tomto textu našel jakoukoli podobnost s autorkou blogu, vězte, že všechno popřu. Ani Babičku jsem nečetla.