Přát si velmi opatrně!

   Člověk míní a matka Příroda mění. Nebo ještě lépe, některá přání bývají vyslyšena, i když jsou blbá.

   Přála jsem si, aby se Matýsek uzdravil. Tím nemyslím můj soukromý, osobní a jinak velmi tajný sen, že se jednoho dne probudím, on bude stát u mé postele a řekne: "Čau mami, snídani jsem sněd, jdu s klukama na fotbal." Bohatě by mi stačilo, kdyby se přestal v pravidelných intervalech vypínat jako lampička z Ikey pod tíhou té mrchy epilepsie. Což se z 99% podařilo někdy v půli minulého týdne. Máťa se jednoho dne posadil na posteli a nespadl do dvou minut zpět na matraci, jak bývá jinak jeho dobrým zvykem. Neudělal to ani za hodinu a tento level si udržel až do večera. Mé srdce se tetelilo radostí, ale ze zkušenosti vím, jak křehké je to štěstí. Jako pavučina, stačí fouknout a rozbije se na miliony malých, velice ostrých střepů.

   V tomto novém a mně velice sympatickém módu zůstal Máťa několik dnů, až do toho, kdy se mu po probuzení nepodařilo posadit. Natož otevřít oči na víc než milimetrovou špehýrku mezi víčky. Hlava mu padala na stranu a vůbec celkově vypadal, že v nestřeženém okamžiku vypil láhev tvrdého alkoholu. Když jeho stav zhodnotily lékařské špičky, dospěly k názoru, že nové léky se nesmí nasazovat takovou rychlostí, musí se zpomalit. Antiepileptika jsou dvousečná zbraň. Zbaví jednoho záchvatů (ťuk ťuk), ale vezmou s sebou i jasné vědomí, aspoň na nějaký čas, než si člověk zvykne. Zpomalit v navyšování léku znamená riskovat, že se záchvaty vrátí. Ale nedalo se svítit, dítě musí být aspoň jednou za den schopno otevřít pusu, když už ne své modré oko, a nechat se nakrmit, či vypít víc než deci vody. Slyšela jsem, jak v dálce praskají jemná vlákna a sypou se střepy.

   Dalším mým přáním byla ketogenní dieta. Pro Matýska. Já ji nepotřebuju, při BMI lehce nad 30 jsem štíhlá jako proutek. Bylo zjištěno, a není to žádná woodoo neočkovací alternativa, že je tahle odtučňovací kůra velmi účinná při likvidaci padoucnice. Dieta držena za tímto účelem spočívá v tom, že člověk má většinu potravin zakázánu a to málo co mu zbývá, odvažuje s přesností na desetiny gramu. Z toho důvodu se jednotlivá jídla matky malých epileptiků učí připravovat v nemocnici, pod dohledem lékařů a nutričních terapeutů. Jedna z výše zmíněných nakráčela do Matýskova pokoje a řekla, že vše, co doteď Máťa jedl můžeme dát králíkům a nakoupit jen tučné a nesladké. Dále nechť pořídíme velmi přesnou váhu a jemné struhadlo a vůbec, máme si přeorganizovat domácnost, neboť od tohoto okamžiku v ní místo dobře zavedeného chaosu zavládne miligramový pořádek laboratorních podmínek. Mé přání bylo vyslyšeno. Potěš koště.

   Naposledy jsem si přála včera. Ona to vlastně ani nebyla touha, jako spíš krátké postesknutí nad smutným faktem, že neuvidím elegantní prohru v hokejovém utkání na zimní olympiádě, jejíž hlavní protagonisté budou Česká republika a Kanada. (Ano, byť to nevypadá, jsem velký fanoušek naší repre, ale jsou týmy světové úrovně, proti kterým bych na nás nevsadila.) Opravdu jsem kolem desáté hodiny večerní jen letmo nahlédla do programu ZOH a ta myšlenka prolétla rychlostí Šinkansenu mými mozkovými závity, ani ohřát se nestačila. Hned potom jsem usnula.
   Ne, nejsem tak pitomá, abych si v sobotu nastavovala budík na čtvrtou hodinu ranní, hlavně, když v sedm stejně musím vstát a odjet za Máťou do nemocnice. Ovšem Bohyně ztracených klíčů mi ve svém nekonečném smyslu pro humor nastavila Šimonka. 3:58 /sic!/. Hokej jsme stihli oba. Zajímalo by mě, co si přál on.