Tak to by, myslím, stačilo.

V naší čtvrti, nějaký čas tomu, zjevil se krámek. Malý, barevný, voňavý, cizokrajný, nacpaný jídlem od dlaždiček po sádrokarton na stropě. A mně nastalo peklo.

Nejsem zastáncem fast-foodů. Já preferuji zdravou a na vitamíny bohatou stravu. Pravda, nevařím ji každý den, ale naprosto jasně si pamatuji jeden červencový čtvrtek, kdy jsem k vepřovému dusila mrkev.

Ale nikdo nejsme dokonalý a tak ani já z času na čas neodolám. V celodenním shonu, kdy opravdu nenacházím ani minutu na to, abych se postavila k plotně, a nalejme si čistého vína, strávila u ní notný kus svého odkvétajícího mládí, se sem tam zapomenu. Během poklusu městem od instituce k instituci, od obchodu k obchodu, od bankomatu k prodejně malých koláčků plněných nugátem (které bych, mimochodem, nejraději jedním šmahem pera postavila mimo zákon), ucítí mé nohy známou vůni přepáleného tuku a uzenin pochybného původu, a protestů racionální části mého já nedbaje, zastaví se v první frontě na rychlý oběd. Naštěstí to nebývá často, počítám jednou, maxiálně dvakrát do týdne. Ale jinak jsem vcelku normální.

Tedy není divu, že když si kousek od naší ulice postavili blízkovýchodní spoluobčané kebab-pizza rychloobčerstvovnu, došla jsem k jedinému logickému závěru, a to, že musím aspoň ochutnat. Tato kuchyně opravdu není můj hrnek kávy, jako většina mé generace jsem pubertu s hladovými půlnočními zastávkami strávila v časech, kdy frčel smažák v housce a hranolky s tatarkou, tedy chléb plněný grilovaným masem a (považte!) zeleninou, jsem už dopředu netipovala na nový chuťový hit mého žaludku.

Zase blbě.

Jednou jsem se zakousla a bylo mi jasné, že tady budu odteď bydlet. Naprosto luxusní žrádlo, to se prostě jinak říct ani nedá. Maso se jen rozpadalo, čerstvá zelenina příjemně křupala mezi zuby, hromada bylinkové zálivky tlumila její zdravou chuť. I když měla porce, ležící přede mnou v alobalu téměř půl kila, neměla jsem s její konzumací velký problém. I kdybych prasknout měla, prostě jsem to do sebe celé nasoukala. Uklidňovala jsem se, že je to na delší dobu naposledy, přeci nejsem pitomá, abych tam šla zítra znovu.

Zase blbě.

Když se mi kebab po nějaké době přejedl, nezávisle na tom vymyslel J., že je potřeba změnit pizzerii. A ano, kam jinam se vrtneme, než do té nově otevřené. Doufala jsem, že svět je stále ještě spravedlivé místo a když mají pánové dobré turecké speciality, v italské kuchyni budou pokulhávat.

Zase blbě.

Vedle kebabu tam mají naprosto luxusní pizzu. I teď, když o ní jen píšu, deset minut po večeři, spouští se mi pavlovův reflex a naprosto bezostyšně si cintám na klávesnici.

Naštěstí se tato placatá dobrota objednává v drtivé většině případů z poklidu domova telefonem a přiváží ji poslíček. Výborně, ostuda, plynoucí ze skutečnosti, že jsem v minirestauraci poobědvala a teď v ní hodlám večeřet, se nekoná. Stačilo mi, když jsem do krámku vešla a službukonající obsluha se na mě doširoka smála s otázkou, zda si dám to, co obvykle. Být štamgastem v tureckém bistru je ponižující. Člověk, potažmo ženská pak vypadá, že neumí uvařit. Nezávisle na tom, že je to pravda.

Tedy jsme si párkrát objednali a nechali přivézt pizzu.

A pak se to stalo. Jednou takhle večer, vracela jsem se po náročném dni domů a poslední, co se mi chtělo, bylo vyvářet pro mě a lásku mého života. O kluky už bylo postráno, těm se u nás opravdu vaří dle norem zdravé výživy (a nepřestává mě udivovat, že jim to fakt chutná), teď ještě, aby si žaludky naplnili dospělí. Zřítelnice oka mého telefonicky objednala a na mně už bylo jen večeři vyzvednout. Unavená, s kruhy pod očima, anonymně jsem vstoupila do anonymní fronty ve fast-foodu, abych si odnesla svou pizzu, ale než jsem stačila říct slova, kuchař se ohlédl a zamával: "Mam to pró fás. Čekéjte, ja fam to podam."

Poznal mou tvář. Ne hlas z telefonu, ani příliš často opakující se kombinaci objednávaného zboží. On si spojil závislačku na kebabu s hlasem mého muže a tváří, která vkráčela do jeho prodejny. Tři prvoplánově naprosto rozdílné osoby, které z jeho pohledu neměly mít lautr nic společného, a on věděl kdo jsem. Studem jsem se propadala. Vzala jsem si své krabice, zaplatila a ve snaze vypadnout co nejrychleji tam nechala opravdu horentní dýško.

Nezbývalo nic jiného, než s tureckými specialitami skončit. Musí mi stačit čínské nudle nebo křídla z KáeFCéčka. Takovej trapas.

Až jsem nedávno procházela úplně jinou částí města. Ve které stál úplně jiný krámek s kebabem. Jedna krátká návštěva mě nezabije.

Zase blbě.

K Naprosto Luxusnímu Obědu jsem tam dostala zvláštní sladký bochánek, který sice nevím, jak se jmenuje, ale jeho chuť připomíná nektar a božskou ambrózii. Mé rozhodnutí, že do téhle restaurace znovu nevstoupím dříve než za měsíc je ohroženo. Ale já se nedám. Zajdu si tam nanejvýš jednou možná příští týden, nebo dokonce až za čtrnáct dnů, on se mi ten sladký prevít stejně brzy přejí.