Kouzelná Krabice

Když jsem se tady nenápadně zmínila, že přede mnou stojí 1051 krabic a 653 pytlů k vybalení a uklizení, trošinku jsem si zapřeháněla. Není toho zas tolik. Do tisícovky se vejdeme. Ale i ta potřebuje zlikvidovat.

Tak teď se bavím. Otvírám, objevuju, identifikuju, přeskládávámm nebo dávám vyprat, či opravím roh na přebalu a odložím do příslušné police. Na třídění při balení nějak nezbylo času. Trávila jsem mládí s Máťulkou ve špitále, Zřítelnice oka mého cestovala po světě a když nám začala hořet stěhovací koudel u zadnice, nezbylo než dát na rady chytřejších a zkušenějších a prostě to jen naházet na jednu velkou hromadu. Třídit se bude později.

Později nastalo teď. Popelnice praská ve švech, nahoře na mě čeká asi 10 kusů nábytku a potřebností k nafocení, abych tržila nějakou korunu za věci, které ještě můžou udělat službu. Ještěže existují sběrná místa, poněvadž pár svetříků, které už by nejspíš nikdo nechtěl, neb vyšly z módy toku 1992, bych opravdu mezi odpadky zařadit nemohla, jak vypadají pěkně a nenošeně (no bodejť, taky jsem tehdy přibrala 6 kilo během jedněch Vánoc). Srdce by mi puklo. A tak třídím. Peru. Suším. Skládám.

A když jsem v nejlepším, vytane přede mnou Krabice. Od těch ostatních se na první pohled nijak neliší. Obyčejná banánovka, 80 na 40, sem tam nápis nebo obrázek exotického ovoce. Víko kryje fialová igelitka, aby se obsah při převozu nijak nepoškodil. Odklápím dekl, sundávám tašku a koukám. Koukám, až mi oči vylézají z důlků. Vidím svetr, který jsem si koupila měsíc předtím, než jsem otěhotněla se Šimonkem, tedy před pěti lety a (odhadem) patnácti kily. Jak se mi tehdy líbil! Jemné odstíny barev, hebká vlna, nápaditý rolák. Takový módní výkřik. Třikrát jsem ho měla na sobě, pak z jeho spodní strany začala vykukovat těhotenská pneumatika. Zvedám svetřík a pod ním vidím oblíbené zelené tričko. Dtto. Jak ráda jsem ho to léto nosila. Tři měsíce po chemoterapii, dvojčíslí na váze začínalo pětkou, ach! Ta dávná historie. Ještě hlouběji nacházím modré kapsáče. Ty jsem milovala. Mám je bratru deset let (hmotnostní výkyvy během tohoto období mi dovolily nosit je maximálně dvě léta), už jsou vysloveně na lítačku, ale střih je pořád perfektní. Tak pohodlné, tak šik! Milovala jsem je. Svírám v prstech látku a přemýšlím. Že bych... Co kdybych..... Mohly by.... Tu kacířskou myšlenku zahazuju jako použitý lístek na autobus. Nebuď blbá! Táhlo ti tehdy na třicet, víš jak jsi vypadala? Máš ponětí, co s tebou udělala dvě těhotenství, gravitace a těch let? Pokušení je však silnější. Dívám se na Krabici, vedle ní už vybalenou hromádku a na kalhoty v ruce. Tak jo. Aspoň budu vědět, že do té popelnice patří. Oblékám jednu nohavici, kupodivu dobrý, pak druhou, no hele, dopínám knoflík a Jéééééééééééé! Mám je na sobě! Žádná paráda to teda není. Opravdu jen na zahradu a to jen tam, kam není vidět z ulice. Ale oblékla jsem je! Mé referenční kapsáče! To snad není možný.... Obhlížím se v zrcadle, snažím se ignorovat špeky, které se mi ze zadku, jenž svírají malé kalhoty, vrazily do břicha a teď trčí centimetr nad zipem. Nevadí. Uvidí mě jen děti a těm je mámina linie šumafuk. Má radost nezná mezí. Postupně na sebe navlékám svetřík i zelené tričko. Všechno mi je! Mám úplně plnou Krabici Banánovku nového oblečení! Tetelím se blahem. Odcházím zbouchat smažený sýr k obědu a ani se nestydím. Oblékla jsem referenční kalhoty a to mění všechno. Oficielně se řadím z obezitek mezi plnoštíhlé. Tak. Jedna malá dietní chyba nic nezmění, hladovět můžu zítra.

A nebo taky můžu svetřík, zelené triko i kapsáče nacpat do kontejneru na textil. Teď už je to jedno. Ten okamžik, kdy jsem měla staré oblečení na sobě, jsem svázala mašlí a uložila dozadu, tam, co je Ukazování občanského průkazu při koupi alkoholu v šestatřiceti. A za dlouhých zimních večerů, až mi bude opravdu mnoho, si tyhle chvilky vybalím a budu se kochat.