Měření pindíků

Soutěžit a soupeřit je převážně doménou spíše silnějšího pohlaví, než nás, křehkých květinek. Potažmo soutěžit a soupeřit nahlas. Jsou to chlapi, kdo dokáže sedět v restauračním zařízení páté cenové skupiny až do kuropění, sázet do sebe jedno za druhým a čím více piv, tím větší ryba. Některé štiky se pak nevejdou ani do místnosti, ve které soutěž probíhá. Výjimku tvoří společné sprchy. (Původně jsem chtěla být třeskutě vtipná a použít pisoáry, ale tady jsem byla pánem tvorstva zastavena a opravena, že tam ne, tam je to humus.) Kupříkladu veřejný bazén. Ano, bavíme se o měření pindíků. Pánové pošilhávají tu vlevo, tu vpravo a kontrolují, zda jsou opravdu nejvybavenější v obci, možná na okrese. Ale mlčí.

Obdobou měření pindíků u dam může být kontrola účesu, nebo čitelnost nohou. Kupodivu dekolt ani pozadí si nehodnotíme. Aspoň tedy já ne. Také beze slov.

Kde se ale mlčet nedá, je měření mužů jejich ženami. Nebojte se, pánové, nevyprávíme si, která má vybavenějšího manžela nebo čí kašpárek zahraje větší divadlo. Na tom nezáleží. Důležité je, že hraný kus má u obecenstva úspěch.

My vlastně soupeříme v tom, která z nás má doma největší poklad, jenž je třeba vykopat. Stěžujeme si, že nevynáší koš, nekoupe děti, nepohladí, nepřitluče poličku, která byla objednána Léta Páně 2001. Vzájemně se chlácholíme, že jsme na tom vlastně dobře, když nás naše lepší polovičky netlučou a že pokud si pamatují aspoň roční období, ve kterém slavíme narozeniny, jsou to zlatíčka.

Jako nedávno.

Soutěžící č.1: "Tak si představte, co ten můj vymyslel. Když čistil po použití sušičku, přišlo mu, že do odpadkového koše je cesta strastiplná a daleká, zvolil tedy zkratku. Ty hnusný malý prachový válečky házel za sušičku. Prý si myslel, že když je to prach, tak nějak vysublimuje. Nedávno jsme se stěhovali. Nepřejte si vidět jakou hrůzu jsme našli za sušičkou. Malé různobarevné kuličky naskládané do výšky velkého koupelnového elektrospotřebiče."

Soutsěžící č.2: "Před časem jsme se chystali do zahraničí na hory. Ráno začalo zvracet nejmladší dítě, v poledne já. Večer, těsně před několikasetkilometrovou cestou jsem celou situaci barvitě popsala mému muži a jen tak na okraj jsem navrhla, zda by se cesta neměla přesunout na jindy nebo dokonce zrušit. ANI NÁPAD. Ve výsledku to bylo docela zajímavé. Střídavě jsme blinkali všichni, řidiče vozidla nevyjímaje."

Soutěžící č.3: "Tohle nevymyslíte. Manžel pracuje od nevidím do nevidím a domů jezdí strašně pozdě. Částečně je to způsobeno skutečností, že mu odešlo auto, tedy dočasně používá k cestování veřejnou dopravu a to je na vélmi dlouhé lokte. Z času na čas psychicky nevydržím a poprosím ho, zda by bylo možné pustit z rodinného rozpočtu chlup, tedy mnoho chlupů a koupit vůz nový, kterým by mohl domů z práce přijet dřív než o půlnoci. Že bych s ním ráda pohovořila a vůbec, mám své plány.

Jednoho (zimního, to je důležitý fakt) odpoledne se rozhodl, že mi vyhoví. Kolem čtvrté nebo páté hodiny odpolední vypnul počítač, zamkl kancelář a vyrazil do autobazaru vyhlížet To Auto. Když tam ovšem dojel, a že to nebyla cesta na deset minut, zjistil, že je taková tma, že si nemůže vybraný vůz pořádně prohlédnout, otočil se a vrátil zpět do kanceláře. O půlnoci byl doma. "

Měly jsme vítězku.

Až do dnešního dne. Je mi líto, milý Z., ale máte velmi vážnou konkurenci.

Zřítelnice oka mého si koupila Udělátko. To on dělá docela často. Koupí Věc, která vypadá jako kříženec tištěného spoje a krátkosrstého jezevčíka a snaží se mi vysvětlit, že se na tom dají smažit palačinky na hniličku. Tedy si koupil Věc, která když se píchne do elektrické zásuvky, roznáší signál po celém bytě. Nevím jaký signál, neptejte se mně. Ale prý, když si teď budu chtít pustit film z externího disku, který je uložený pod televizí, klidně můžu. Ten disk je (prý) zapojený do Udělátka v elektrické zásuvce, tudy jde signál další elektrickou zásuvkou ve střeše do wifirouteru a ten jej zase tím Udělátkem v elektrické síti posílá štandopede do zásuvky s Udělátkem, ve kterém je zapojená televize. Nechala jsem si celý postup vysvětlit asi třikrát, sledovala prstík, který putoval ode zdi ke zdi spolu s pomyslným signálem a přemýšlela nad jednou věcí. Kterou jsem na konci přednášky, blbka blonďatá, vyslovila nahlas: "Ahá! Takže tam, kde jsme doteď měli dvaceticentimetrový kablík mezi diskem a televizí, je sada Udělátek a elektrických zásuvek a routerů, které tahají signál po celém domě od disku pod televizí k televizi? Proč byl krátký kablík špatně? Mně to připadá, že je to jako jet do Áček po setmění."

Čekám žádost o rozvod.

Tak to by, myslím, stačilo.

V naší čtvrti, nějaký čas tomu, zjevil se krámek. Malý, barevný, voňavý, cizokrajný, nacpaný jídlem od dlaždiček po sádrokarton na stropě. A mně nastalo peklo.

Nejsem zastáncem fast-foodů. Já preferuji zdravou a na vitamíny bohatou stravu. Pravda, nevařím ji každý den, ale naprosto jasně si pamatuji jeden červencový čtvrtek, kdy jsem k vepřovému dusila mrkev.

Ale nikdo nejsme dokonalý a tak ani já z času na čas neodolám. V celodenním shonu, kdy opravdu nenacházím ani minutu na to, abych se postavila k plotně, a nalejme si čistého vína, strávila u ní notný kus svého odkvétajícího mládí, se sem tam zapomenu. Během poklusu městem od instituce k instituci, od obchodu k obchodu, od bankomatu k prodejně malých koláčků plněných nugátem (které bych, mimochodem, nejraději jedním šmahem pera postavila mimo zákon), ucítí mé nohy známou vůni přepáleného tuku a uzenin pochybného původu, a protestů racionální části mého já nedbaje, zastaví se v první frontě na rychlý oběd. Naštěstí to nebývá často, počítám jednou, maxiálně dvakrát do týdne. Ale jinak jsem vcelku normální.

Tedy není divu, že když si kousek od naší ulice postavili blízkovýchodní spoluobčané kebab-pizza rychloobčerstvovnu, došla jsem k jedinému logickému závěru, a to, že musím aspoň ochutnat. Tato kuchyně opravdu není můj hrnek kávy, jako většina mé generace jsem pubertu s hladovými půlnočními zastávkami strávila v časech, kdy frčel smažák v housce a hranolky s tatarkou, tedy chléb plněný grilovaným masem a (považte!) zeleninou, jsem už dopředu netipovala na nový chuťový hit mého žaludku.

Zase blbě.

Jednou jsem se zakousla a bylo mi jasné, že tady budu odteď bydlet. Naprosto luxusní žrádlo, to se prostě jinak říct ani nedá. Maso se jen rozpadalo, čerstvá zelenina příjemně křupala mezi zuby, hromada bylinkové zálivky tlumila její zdravou chuť. I když měla porce, ležící přede mnou v alobalu téměř půl kila, neměla jsem s její konzumací velký problém. I kdybych prasknout měla, prostě jsem to do sebe celé nasoukala. Uklidňovala jsem se, že je to na delší dobu naposledy, přeci nejsem pitomá, abych tam šla zítra znovu.

Zase blbě.

Když se mi kebab po nějaké době přejedl, nezávisle na tom vymyslel J., že je potřeba změnit pizzerii. A ano, kam jinam se vrtneme, než do té nově otevřené. Doufala jsem, že svět je stále ještě spravedlivé místo a když mají pánové dobré turecké speciality, v italské kuchyni budou pokulhávat.

Zase blbě.

Vedle kebabu tam mají naprosto luxusní pizzu. I teď, když o ní jen píšu, deset minut po večeři, spouští se mi pavlovův reflex a naprosto bezostyšně si cintám na klávesnici.

Naštěstí se tato placatá dobrota objednává v drtivé většině případů z poklidu domova telefonem a přiváží ji poslíček. Výborně, ostuda, plynoucí ze skutečnosti, že jsem v minirestauraci poobědvala a teď v ní hodlám večeřet, se nekoná. Stačilo mi, když jsem do krámku vešla a službukonající obsluha se na mě doširoka smála s otázkou, zda si dám to, co obvykle. Být štamgastem v tureckém bistru je ponižující. Člověk, potažmo ženská pak vypadá, že neumí uvařit. Nezávisle na tom, že je to pravda.

Tedy jsme si párkrát objednali a nechali přivézt pizzu.

A pak se to stalo. Jednou takhle večer, vracela jsem se po náročném dni domů a poslední, co se mi chtělo, bylo vyvářet pro mě a lásku mého života. O kluky už bylo postráno, těm se u nás opravdu vaří dle norem zdravé výživy (a nepřestává mě udivovat, že jim to fakt chutná), teď ještě, aby si žaludky naplnili dospělí. Zřítelnice oka mého telefonicky objednala a na mně už bylo jen večeři vyzvednout. Unavená, s kruhy pod očima, anonymně jsem vstoupila do anonymní fronty ve fast-foodu, abych si odnesla svou pizzu, ale než jsem stačila říct slova, kuchař se ohlédl a zamával: "Mam to pró fás. Čekéjte, ja fam to podam."

Poznal mou tvář. Ne hlas z telefonu, ani příliš často opakující se kombinaci objednávaného zboží. On si spojil závislačku na kebabu s hlasem mého muže a tváří, která vkráčela do jeho prodejny. Tři prvoplánově naprosto rozdílné osoby, které z jeho pohledu neměly mít lautr nic společného, a on věděl kdo jsem. Studem jsem se propadala. Vzala jsem si své krabice, zaplatila a ve snaze vypadnout co nejrychleji tam nechala opravdu horentní dýško.

Nezbývalo nic jiného, než s tureckými specialitami skončit. Musí mi stačit čínské nudle nebo křídla z KáeFCéčka. Takovej trapas.

Až jsem nedávno procházela úplně jinou částí města. Ve které stál úplně jiný krámek s kebabem. Jedna krátká návštěva mě nezabije.

Zase blbě.

K Naprosto Luxusnímu Obědu jsem tam dostala zvláštní sladký bochánek, který sice nevím, jak se jmenuje, ale jeho chuť připomíná nektar a božskou ambrózii. Mé rozhodnutí, že do téhle restaurace znovu nevstoupím dříve než za měsíc je ohroženo. Ale já se nedám. Zajdu si tam nanejvýš jednou možná příští týden, nebo dokonce až za čtrnáct dnů, on se mi ten sladký prevít stejně brzy přejí.

Kouzelná Krabice

Když jsem se tady nenápadně zmínila, že přede mnou stojí 1051 krabic a 653 pytlů k vybalení a uklizení, trošinku jsem si zapřeháněla. Není toho zas tolik. Do tisícovky se vejdeme. Ale i ta potřebuje zlikvidovat.

Tak teď se bavím. Otvírám, objevuju, identifikuju, přeskládávámm nebo dávám vyprat, či opravím roh na přebalu a odložím do příslušné police. Na třídění při balení nějak nezbylo času. Trávila jsem mládí s Máťulkou ve špitále, Zřítelnice oka mého cestovala po světě a když nám začala hořet stěhovací koudel u zadnice, nezbylo než dát na rady chytřejších a zkušenějších a prostě to jen naházet na jednu velkou hromadu. Třídit se bude později.

Později nastalo teď. Popelnice praská ve švech, nahoře na mě čeká asi 10 kusů nábytku a potřebností k nafocení, abych tržila nějakou korunu za věci, které ještě můžou udělat službu. Ještěže existují sběrná místa, poněvadž pár svetříků, které už by nejspíš nikdo nechtěl, neb vyšly z módy toku 1992, bych opravdu mezi odpadky zařadit nemohla, jak vypadají pěkně a nenošeně (no bodejť, taky jsem tehdy přibrala 6 kilo během jedněch Vánoc). Srdce by mi puklo. A tak třídím. Peru. Suším. Skládám.

A když jsem v nejlepším, vytane přede mnou Krabice. Od těch ostatních se na první pohled nijak neliší. Obyčejná banánovka, 80 na 40, sem tam nápis nebo obrázek exotického ovoce. Víko kryje fialová igelitka, aby se obsah při převozu nijak nepoškodil. Odklápím dekl, sundávám tašku a koukám. Koukám, až mi oči vylézají z důlků. Vidím svetr, který jsem si koupila měsíc předtím, než jsem otěhotněla se Šimonkem, tedy před pěti lety a (odhadem) patnácti kily. Jak se mi tehdy líbil! Jemné odstíny barev, hebká vlna, nápaditý rolák. Takový módní výkřik. Třikrát jsem ho měla na sobě, pak z jeho spodní strany začala vykukovat těhotenská pneumatika. Zvedám svetřík a pod ním vidím oblíbené zelené tričko. Dtto. Jak ráda jsem ho to léto nosila. Tři měsíce po chemoterapii, dvojčíslí na váze začínalo pětkou, ach! Ta dávná historie. Ještě hlouběji nacházím modré kapsáče. Ty jsem milovala. Mám je bratru deset let (hmotnostní výkyvy během tohoto období mi dovolily nosit je maximálně dvě léta), už jsou vysloveně na lítačku, ale střih je pořád perfektní. Tak pohodlné, tak šik! Milovala jsem je. Svírám v prstech látku a přemýšlím. Že bych... Co kdybych..... Mohly by.... Tu kacířskou myšlenku zahazuju jako použitý lístek na autobus. Nebuď blbá! Táhlo ti tehdy na třicet, víš jak jsi vypadala? Máš ponětí, co s tebou udělala dvě těhotenství, gravitace a těch let? Pokušení je však silnější. Dívám se na Krabici, vedle ní už vybalenou hromádku a na kalhoty v ruce. Tak jo. Aspoň budu vědět, že do té popelnice patří. Oblékám jednu nohavici, kupodivu dobrý, pak druhou, no hele, dopínám knoflík a Jéééééééééééé! Mám je na sobě! Žádná paráda to teda není. Opravdu jen na zahradu a to jen tam, kam není vidět z ulice. Ale oblékla jsem je! Mé referenční kapsáče! To snad není možný.... Obhlížím se v zrcadle, snažím se ignorovat špeky, které se mi ze zadku, jenž svírají malé kalhoty, vrazily do břicha a teď trčí centimetr nad zipem. Nevadí. Uvidí mě jen děti a těm je mámina linie šumafuk. Má radost nezná mezí. Postupně na sebe navlékám svetřík i zelené tričko. Všechno mi je! Mám úplně plnou Krabici Banánovku nového oblečení! Tetelím se blahem. Odcházím zbouchat smažený sýr k obědu a ani se nestydím. Oblékla jsem referenční kalhoty a to mění všechno. Oficielně se řadím z obezitek mezi plnoštíhlé. Tak. Jedna malá dietní chyba nic nezmění, hladovět můžu zítra.

A nebo taky můžu svetřík, zelené triko i kapsáče nacpat do kontejneru na textil. Teď už je to jedno. Ten okamžik, kdy jsem měla staré oblečení na sobě, jsem svázala mašlí a uložila dozadu, tam, co je Ukazování občanského průkazu při koupi alkoholu v šestatřiceti. A za dlouhých zimních večerů, až mi bude opravdu mnoho, si tyhle chvilky vybalím a budu se kochat.

Přesně pro taková rána,

jako bylo to včerejší, jsme to dělali. Přesun naší rodinné jednotky. Svět se stal jednodušším, cestování rychlejším, život krásnějším.

Abych vysvětlila. Včera nasněžilo. Co, nasněžilo. Včera se otevřelo nebe a na zem dopadla čepice původně určená Himalájím. S rozbřeskem jsme otevřeli svá rozespalá oka, otočili je směrem k oknu a zjistili, že jsme v průseru. Jemnější povahy odpustí mou franštinu, ale slova jako průšvih nebo problém zdaleka nevystihují situaci, ve které jsme se ocitli, hrabla na sníh nemaje, pořádným koštětem nedisponujíc. Před domkem už nebyla zahrada, bylo tam bílo, místo tůjí u plotu bylo také bílo, po pás zahradního domečku bylo bílo, a branka vedoucí k protaženému chodníku se vyskytovala na hony daleko. Usmála jsem se směrem k lásce mého života a hlasem jako cukrkandl mu sdělila, že toto je přesně ten okamžik, kdy čekám, že mi ukáže svou chlapskou sílu a um. A odkráčela jsem do tepla.

Kde mě čekaly dvě děti, dvě nechodící děti, které se těšily do zařízení. Aby tento text měl hlavu a patu (což se tady stává opravdu málokdy), je potřeba nejprve uvést, jakým způsobem jsme se dostávali z domu v takovéto dny na sídlišti.

1) Obléct sebe

2) Obléct děti

3) Posadit do kočárku před bytem dítě č.1

4) Posadit do kočárku před bytem dítě č.2

5) Zavolat výtah

6) Obout boty dítěti č.1

8) Obout boty dítěti č.2

9) Doobléci dítě č. 1 (v bytě by se při čekání na činnosti týkající se bratra bylo bývalo upeklo ve vl. šťávě)

10) Doobléci dítě č.2

11) Podruhé zavolat výtah

12) Nacpat do výtahu kočárek s dítětem č.1

13) Sjet do přízemí a zaparkovat v chodbě

14) Vyjet zpět k bytu

15) Nacpat do výtahu kočárek s již vřeštícím dítětem č.2

16) Sjet do přízemí a zjistit, že jsem si kočárkem s dítětem č.1 částečně zablokovala dveře výtahu

17) Hrubou silou přeprat brzdu na kočárku s dítětem č.1 a opustit kabinu

18) Zkontrolovat stav schodiště před panelákem

19) Chopit se koštěte a soli

20) Vyjet s dítětem č.2 před dům a nechat ho vřeštět tam. Čistý vzduch je dobrý na plíce

21) Najít klíče na dně kabelky a vrátit se k výtahu pro dítě č.1

22) Vyjet z domu s dítětem č.1 ostentativně se chechtajícím bratrovi

23) Dojet s oběma kočárky k autu (pokud sněží, rovná se tato cesta výkonu výšlapu na Petřínskou rozhlednu)

24) .... už mě to nebaví... Postupně nacpat všechny tři do auta a někam odjet.

Ale včerejšek byl úplně jiná liga.

1) Obléct sebe

2) Kompletně obléct jedno z dětí

3) V partnerových keckách, které jsou nejblíž dveřím a které se dobře nazouvají přes papuče, dojít k nastartovanému a už zahřátému autu a posadit do něj Matěje

4) Kompletně obléct zbylé dítě

5) Obout si vlastní boty a odnést Šimonka do auta.

6) Odjezd.

Nekonečné labůžo.

Ovšem to nebyl konec dne. Jednalo se teprve o jeho začátek. Po rozvozu robátek jsem se cestou domů zastavila v železářství, abych tam zakoupila fungl nové, krásné, oranžové, plastové hrablo na sníh. Které bylo potřeba okamžitě pokřtít. Tedy ještě než jsem pozřela svůj první doušek ranního kafe, ještě než jsem zabořila zuby do jahodové koblihy, udělala jsem si velice příjemnou rozcvičku.

Je tady krásně.

I když sněží.

Dnes nezvednu ruce výš než k hornímu patru myčky na nádobí a večer mi musel J. posadit na záda Matýska, aby mi je narovnal, ale nevadí. To se poddá.

Je tady opravdu krásně a co nevidět přijde jaro.