Je tu tma a ticho

Máme tady první dojmy panelákové květinky přesazené na zahradu. No teda. Květinka nestačí koukat. Má za sebou několik probdělých nocí, kdy se probouzela s tlukoucím srdcem a myšlenkou plnou strachu (většinou zbytečně), že to, či ono nezvládne. Péči o dům. Péči o zahradu. Péči o garážové stání. Péči o plot. Péči o unaveného muže a rozjívené děti. Dojíždění. Tady už to není jako v paneláku, všechno při ruce. Kytička platí daň za svou nově nabytou volnost a drandí auty po celém okrese tam i zpět, co jí kola stačí. A fakt nestojí o to, vidět na konci měsíce konečnou sumu za palivo. Opravdu. Já to snad ani nebudu sčítat, to bych se do konce života nevyspala.

Systém si ale, navzdory jejím obavám, pomaličku, leč jistě, sedá do nově postaveného kolejiště. Byly určeny role, stanoveny úkoly, byly delegovány pravomoce a pevně dány povinnosti. Dnes, čtrnáct dnů po výbuchu, kdy se usadil prach a začínají se sčítat škody, se již rýsuje světlá budoucnost, ve které se všichni včas dostanou tam, kam mají, do práce, do školky, do školy, k lékaři, do knihovny, na úřad i do super-hyper. Všichni mají kde spát, kam si uložit pyžamka a ví, kde najdou čistý ručník. Těch se nám, pravda, stále ještě moc nedostává, většina byla použita k ochraně vzácného prababiččina porculánu a ještě vzácnější J. elektronice. Ale jak ubývá krabic a pytlů, vynořují se i ony ze svých skrýší, dávají se vyprat, USUŠIT (ano, s odchodem z paneláku jsem zatoužila po sušičce prádla. Nelogické, ale velmi praktické.) a naskládat do polic vonících novotou.

S postupem času ubývá bubáků a strašidel a přibývá radostí. V noci je tady tma. Opravdová tma. Ne ta městská, kdy do oken svítí tři až čtyři pouliční lampy a sousedovic televizor. Tady je tma tmoucí, která se jednak dá krájet tupým nožem, za druhé skrz ni není vidět vlastního kroku. Je to kouzelné. Stejně jako noční ticho. Nehoukají sirény aut záchranného systému, nevrčí motory, neklapou podpadky sousedky, vracející se z noční směny. Jen s rozbřeskem tichounce a opatrně, trousí své poznámky probouzející se slepice za plotem. A z času na čas štěkne pes.

A pípají ptáci. Samozřejmě, scénu s ranním otevřením dveří znám z mnoha prázdnin a dovolenkových pobytů. Ale zažít to ráno v pracovní den, jen tak v pyžamu vyběhnout před dům do auta, přímo do ještě zmrzlého slunce, to je úplně jiná liga. Hlavně, když tomu člověk ještě není naučený, když to nečeká, že jakmile otevře dveře, dostane plný zásah paprsky do obličeje a přes nos mu přeběhne čerstvý vánek. Do toho zapípá vrabčák a to je konečná. Na rtech se mi rozleje úsměv od ucha k uchu a celé dopoledne tam vydrží. I když se během něj zatáhne a na střechu dopadají téžké kapky nebo zmrzlé sněhové kuličky. Paneláková květinka to únorové nadělení pozoruje stále ještě špinavými okny po malířích a tlemí se, poněvadž nekouká na silnici, ani na dálnici, ani do sousedních bytů, ale na zahradu, kde se pomaličku chystají ke květu ovocné stromy a jí se honí hlavou, že sakra neví, co s nimi. Ve starém působišti jí umíraly pokojovky, kaktusy, ba i nezničitelná dracena opustila svůj květináč Léta Páně 2009 ve věku necelých tří let. Příčina uschnutí zůstává neznámá, pravděpodobně půjde o nedostatečnou péči. A teď se dívám na jabloně, třešně a nejpíš meruňku, možná ananas a bojím se, že se léta nedožijí. Jejich velkým štěstím je, že jsou na zahradě, mimo dosah mých nešikovných rukou, kde na ně prší a kořeny jim prohrabe sem tam nějaká ta žížala, tedy mají naději, že přežijí.

Uvnitř domku vládne nepořádek ze stěhování, který se už čtrnáct dnů snažím zlikvidovat. Moc mi to nejde, času je málo a i to prvotní nadšení trochu vyprchalo. Sbírám elán kde se dá, ale po vysypání a uklizení deseti pytlů a objevení osmi krabic, které jimi byly zavaleny, se člověku vybalovací nálady lehounce nedostává. Nevadí. Z toho se nestřílí, to je Kosmetický detail. Jednoho krásné dne, za týden, měsíc, možná tři, čtyři roky, to tady bude čisté, bezpytloidní a bezkrabicovaté, prostě zabydlené. Všude budou Věci, Předměty a Lapače prachu a já budu se slzou oku vzpomínat na dny, kdy v jednom koutě stála pohovka, ve druhém stůl a Matýsek se skrz nahromaděný materiál nedostal od dveří pokoje do postele.