Příště prostě škrtnu sirkou

Ono se to říká. Raději vyhořet, než se stěhovat. Věděla jsem to před lety, vím to dnes, už nejsem žádná malá naivní holka, ale jak vidno, pitomá jsem dost, abych tuto trachtaci podnikla znovu. Od nápadu k poslední sbalené krabici uteklo spoustu vody. Týdny, ba měsíce jsme vyřizovali, zařizovali, připravovali, telefonovali, podepisovali a objednávali, aby Matýsek těsně před akcí Kulový blesk těžce onemocněl a ulehl na několik týdnů do nemocnice. Samozřejmě v doprovodu maminky. Takže místo balení, pojmenovávání pytlů názvy jako DĚTSKÁ TRIKA + ČISTIČE NA TÉPICHY a označování krabic texty KŘEHKÉ SOUČÁSTI ŠÍŠY (ta hrubka už tam přisámbůch byla. Ale je tak zásadní, že mi nezbylo, než ji sem opsat písmeno od písmena, Y nevyjímaje. A ne, nebyla to moje práce), jsem trávila dny u lůžka a noci u sporáku nebo pračky.

Načež se láska mého života navrátila z vleklé služební cesty (ano, někdo tam nahoře si myslel, že toho mám málo) a celá akce mohla vypuknout. Naivně jsme si mysleli, že vše zvládneme ve dvou. Někdy bývá opravdu veliké štěstí, když za ty jednodušší myslí ti inteligentní. Příbuzní, přátelé a kamarádi ochotně nabídli své pomocné ruce a laskavě ignorovali mé zdvořilostní odmítnutí "né, děkujeme, to my zvládneme sami", aniž by upozorňovali na stupiditu oné věty. Nakonec se nás o víkendu sešlo postupně osm a společnými silami jsme donutili náš skrovný majetek, čítající momentálně 64 banánových krabic nacpaných k prasknutí a 38 pytlů se šatstvem, aby vyskákal ze skříní a poliček, poskládal se a nacpal do přepravek, potažmo přistavených vysokoobjemových kamionů s označením LONG VEHICLE nad umně vyvedenou podobenkou jezevčíka. Jsem všem zúčastněným neskutečně vděčná, že přijeli a brigádničili u nás od svítání do setmění bez nároku na plat, pouze za byt a stravu pochybného původu. Když nad tím tak přemýšlím, jediné, co jsem jim nabídla, byl narozeninový dort. Za což se hluboce omlouvám.

Ale byla i sranda. Né že ne. Dne D vstoupil do ložnice první ze stěhováků, okem odborníka obhlédl zdi zastavěné krabicemi, pytli, rozebraným nábytkem a rozličnými předměty a pronesl onu dnes již památnou větu:"Vy máte někde ještě druhej byt, ne?" Ano, velice jsme se zasmáli. Anebo dne D+4, poněvadž se zjistilo, že naše malé, rozkošné 3kk se najednou odvézt nedá, přijel sám pan majitel stěhovací firmy, opět se rozhlédl svým okem ještě většího odborníka a prohlásil: "No, já vám nevim. Většinou mi stačí na tři plus jedničku jedna velká Avie, vy nakládáte třetí a já uvažuju, že bych přistavěl ještě pick-up." To bylo taky moc srandovní. Vážně.

Důležité ale je, že se celá věc nakonec podařila. Že se všechno povedlo sbalit, většina věcí i popsat, tedy nemusím hystericky přehazovat dvacet pytlů při hledání dětských punčocháčů, ale stačí najít ceduli DĚT. KOMODA VĚTŠÍ PŮLKA a mám, co potřebuji. Že se vše sbalené podařilo nacpat do aut a převézt těch několik kilometrů do našeho nového působiště. Do malého, roztomilého domku se zahradou jako dlaň.

Splnili jsme si sen. Zatím to sice vypadá, že jsme snili o životě na hromadě krabic banánovek v různém stupni otevřenosti a načatosti, obestavěni stěnami z igelitu, ale to se poddá. Věřím, že časem a nebude to trvat zas tak dlouho, maximálně rok nebo dva, jich většina zmizí. Něco se poukládá do skříní, knihy do knihovny, až bude jednoho krásného, nejspíš vánočního nebo novoročního dne stát, něco se prostě vyhodí, páč se zjistí, že jsme to potřebovali naposledy roku 2005, když jsme čistili terárium varanovi. Ale opravdu věřím, že přijde den, kdy si v klidu hodím nohy na ČISTÝ stůl, potažený PRÁVĚ VYŽEHLENÝM ubrusem a vypiju si své kafe, aniž bych musela uvažovat o tom, do kterého pytle jsem nacpala varnou konvici.