Zásadní genderové rozdíly

...aneb Je potřeba natřít strop.

Na tomto článku bych chtěla přímo plasticky ukázat, jak zásadní jsou někdy rozdíly mezi pohlavími. Včera jsem si sama na sobě vyzkoušela, že mezi muži a ženami nezřídka zeje propast o velikosti Macochy.

Nejprve standardní situace. Pomineme stav, kdy na našem stropě pracuje profesionál. Jednak je to v 99,9% chlap, za druhé je to člověk, který má na tuto činnost vzdělání a praxi. Je tedy ve výhodě.

My se budeme zabývat případem, kdy se po štaflích šplhá chlap. Který byl samozřejmě dost chytrý na to, aby všude, kam dosáhne jeho malířsko - natěračský um, rozložil noviny. Přikryl linoleum, konferenční stůl i dětský koberec a tím bezpečně zamezil jakémukoliv znečištění oněch předmětů. Chytrý to tvor. V kyblíku si zředil barvu, v přesném poměru dle návodu, pixla barvy k půl pixle vody. To, že použil kyblík, který manželka používá k odmáčení ponožek, budeme považovat za daň z přidané hodnoty, kterou bude perfektně vybílený strop. Tedy, náš chlap si vařečkou, kterou my už nikdy nepoužijeme, rozmíchal v kyblíku bílou barvu, na rozložené noviny postavil žebř a po něm stoupá nahoru. Kyblík pověsí na poutko štaflí, pokud je dost prostoru, postaví jej na poslední příčku, tak, aby do něj štětkou pohodlně dosáhl. A začne pracovat. Rychle, pečlivě, energicky. Namáčí štětku do běloby a rozmáchlými gesty plácá barvu na plafón. Kapka na zrcadle, stříkanec na knihovně, nic z toho nehraje roli, ono SE to později uklidí. Za hodinu náš Muž nemá co na práci.

A nastupuje žena, která sundá těch pár litrů barvy z nábytku, podlahy a batolete.

To, co jste teď měli možnost číst, byl celkem přesný návod, jak správně podomácku vybělit strop bytu. Nyní přichází na řadu žena.

Kterou takhle při líném dopoledni, oběd uvařen, prach setřen, podlaha se ještě leskne Savem, napadne, že by se ty fleky po zednících daly konečně přetřít. Ve skříni, kam si její partner ukládá pánské potřebnosti, jako šroubovák, kladivo a bublinku do vodováhy, najde otevřenou a zčásti použitou plechovku bílé barvy na sádrokarton a nezávisle na tom, že se chystá kreslit na štuk, se jí chopí. Z poličky s nádobím vyndá tu nejmenší dětskou misku s medvídkem, do které, také dětskou plastovou lžící, naloží tři, čtyři porce barvy. Misku postaví opatrně pod vodovod a nechá do ní nakapat přibližně polovinu množství barvy. Lžičkou vše smíchá, do druhé ruky uchopí štětec a opatrným, pomalým krokem, poněvadž se nemá jak držet, vystoupí na štafle. Které nestojí na novinách, páč se rozhodla být velmi, velmi pečlivá a neukápnout ani flíček. Opatrně namáčí štětec do misky a ještě opatrněji nanáší barvu na strop. Pomalými, ladnými tahy, všimněme si zejména práce zápěstím, barví centimetr po centimetru. Když se jí náhodou stane, že jedna kapka opravdu spadne na podlahu, opatrně položí štětec přes misku, sleze dolů, z krabice vyndá vlhčený kapesníček značky Pampers a skvrnku setře dřív, než tato stihne zaschnout. Pak se zase vrátí ke stropu a pokračuje pomalými, ladnými tahy. Samozřejmě, že jí barva dochází po každém desátém tahu, je tedy nucena postup se slézáním, mícháním a opětovným vylézáním konat každou čtvrthodinu, ale nevadí. Ona se jednou, nejspíš někdy koncem měsíce, k výsledku propracuje. Po dvou hodinách a čtyřiceti bílých centimetrech čtverečních ji to přestane bavit, sestoupí ze své výšky pro dnešek definitivně a sklidí všechno tam, kde to našla. Žádný následný úklid, jen žebřík odnese do sklepa, pěkně na kraj kóje, hned za dveře, protože ví, že ho vbrzku bude znovu potřebovat a to ještě mnohokrát, neb místnost má dobře třicet metrů čtverečných.