Pamatuju si to

Opravdu. Mám to před sebou jako v barvě.

Stalo se to kdysi, dávno, dávno tomu, v dobách, kdy v tomhle státě ještě nevládl kapitalismus, dlouho předtím, než vědci zjistili, že freon z ledniček roztápí Antarktidu, ještě než Zemi začala zdobit má maličkost.

Byla nádherná jasná noc, na nebi zářily hvězdy a Měsíc, velký jako londýnské Oko, svítil tak, že by se dalo číst. Seděla jsem na kopci, bosé nohy jsem až po kotníky nořila do trávníku jemného jako ovčí rouno a dívala se dolů na cestu, která se od mých prstů vinula a klikatila do údolí. Na stezce a podél ní jsem viděla všechno, co mě čeká. Mé první narozeniny, první rozbité koleno, první školní den, J., postižené děti Šimonka i Matýska, třicet růží k narozeninám, pracovní pohovor, rakovinu, všechny vánoční stromečky, první i poslední cigaretu. Celý svůj život jsem měla před sebou jako na dlani.

"To je zajímavá cesta," řekla jsem Bohu, který seděl vedle mě, nohu přes nohu, zrovna vyráběl píšťalku z trávy.

"Chceš jí jít?" zeptal se mně.

"Já? Ne. Myslím, že na tohle jsem moc zbabělá."

"Máš pocit, že je tenhle život těžkej?" optal se On.

"Nevím, jestli zrovna těžkej. Je tam všechno, radost, smutek, smích, trápení, láska, ten kdo ho dostane, se rozhodně nudit nebude. Já jen nevím, jestli jsem ta pravá."

"Co se ti nelíbí?"

"Přijde mi to na jednoho člověka až dost."

Bůh se ohlédl ke skupince andělů, kteří lelkovali opodál a pokuřovali. "Pojďte sem! Máte práci!"

Cherubíni přiběhli k nám, bylo slyšet jen tiché šumění stébel pod jejich bosýma nohama a pleskání křídel o sebe. Bůh ukázal prstem na stezku a zavelel: "Běžte, pomůžete jí."

Když se rozběhli, chytil prvního za cíp jeho bílé řízy a zastavil je. "Počkej, přeci nepůjdeš s prázdnou," vrazil mu do rukou svíci, na níž bylo krásným, zdobným písmem napsáno SÍLA. Druhý dostal TRPĚLIVOST, další v řadě ODVAHU. Když ten následující nastavil ruce, žádnou svíčku nedostal.

"A co já?" upřel na Boha smutné oči.

"Ty se staň člověkem. Vejdi jí do života jako přítel. Bude tě potřebovat. A ty," obrátil se k dalšímu andělu, "ty jí v pravý čas přines Dar nebo Skutek."

Takhle Bůh pokračoval, rozdával a instruoval, dokud mu cherubíni nedošli. A že jich bylo. Nedopočítala jsem se. Pomalu sestupovali po stezce a sedali si na trávník vedle ní, každý přesně tam, kde mělo být jeho místo, kde viděl, že ho bude třeba.

Teď se mi ten život už nezdál tak náročný. Vypadalo to, že bude celkem legrace a to se mi líbilo. Přesto jsem při pohledu na některé scény pochybovala. Nemoc. Děti. Strach. Spousta slz. Vůbec jsem si nebyla jistá.

On si všiml, jak při pohledu na cestu krčím obočí.

"Pořád ještě se bojíš?" zeptal se mně.

"Já ti nevím, jestli tohle všechno přežiju," odvětila jsem.

"Vstávej," vyzval mě Bůh a sám se postavil. Ještě jednou obhlédl své dílo a spokojeně se pousmál. Když jsem se narovnala i já, vzal mou drobnou ruku do své velké, měkké, teplé dlaně a pevně ji sevřel. "Neboj se. Já půjdu s tebou."