Kozlík

Opět se u nás děly čáry, zase se tady kouzlilo.

Letošní dovolená nám vysvětlila, že i když svítí slunce, je všeobecně nádherně a my se dokonce nacházíme v horském letovisku, s tím výletováním to zase nebude tak jednoduché. Copak Šimon. Ten zdědil po Máťovi Chariot, ten si vezl zadeček pěkně v měkkém. Ale z Matýska jsme si na některých lesních cestách málem vytřásli dušičku. A jen málem, ne definitivně, jen díky tomu, že po určité době nás zdolávání terénu s kočárkem golfového typu přestalo bavit a vrátili jsme se pěkně pokorně na asfaltovou cestu.

Tedy jsme došli k Rozhodnutí, že s tím se MUSÍ něco udělat. Ono se sedlo k počítači a začalo se hledat. Naštěstí, J. mezitím koupal a krmil děti, tedy mi můj nový logisticko-menežerský projekt nečinil zas takovou obtíž. Nemluvě o dvou deckách Merlotu, připravených v pohotovostní poloze. Když prázdniny, tak prázdniny.

Internet mi vysvětlil, že ano, není problém, i s invalidním dítětem se dá sportovat a likvidovat si tělo horskými tůrami, co hrdlo, potažmo nohy ráčí. Jmenuje se to KOZLÍK a prodává to brněnská firma BENECKYL. Rozhodla jsem se na nic nečekat a koupit, než jim na jižní Moravě Kůzlata dojdou.

Zvedla jsem telefon a začala zjišťovat. Mám nepěkný zlozvyk, že takto činím dvacet minut před zavírací dobou téměř každého podniku, každé organizace, či ordinace, přesto se na druhém konci signálu ozval velice sympatický hlas, patřící určitě velice sympatické paní, která mě ubezpečila, že OPRAVDU nevolám nevhod, a že pro mě udělá první i poslední, aby mi cyklovozík pro Máťulku mohla dodat. Upředly jsme spolu Plán. Já jsem si navymýšlela, co všechno bych od Kozlíka chtěla, ona mi sdělila, že všechno, co chci můžu mít, a dokonce, když už jsem svým snům popustila uzdu příliš, ochotně vysvětlovala, že takové a takové udělátko sice mají, moc rádi nám ho prodají, ale že to funguje tak a tak a že pokud Máťa sedí a výská, toto potřebovat nebudeme. Fíha!

Rozhodli jsme se, že nejprve si chceme vozík vyzkoušet. Bohužel, tento nápad opět přišel dvacet minut před zavíračkou a ještě hůře, pár dnů před plánovaným rozvozem Kozlíků po českých luzích a hájích. Tentokrát jiná paní mi zvedla telefon a ujistila mě, že nevolám ani nevhod, ani pozdě, že mám naopak velké štěstí, že zrovna plánují služební cestu a že si nás připíšou na seznam. Bylo mi poněkud hloupé takhle jim kazit výlet a při představě, že budou mít v kolech vozu X stovek kilometrů a ještě se budou muset zastavit u nás, mě jímal stud a černé svědomí. Paní B. mě uklidnila, že se o ně bát nemusím, že jsou to rozumní, dospělí lidé, že ví, co dělají a že pro ně nebude žádný problém nám jeden vozík na ukázku přivézt.

Bezva!

Přiznám se, že jsem inkriminovaného dne očekávala omluvný telefon, že už toho mají dost, že jedou domů, do Brna, do Benecyklu, a že pokud cyklovozík chceme, máme zvednout svá líná pozadí a dojet si sami. Vůbec bych se tomu nedivila. O to větší bylo mé překvapení, když telefon večer opravdu zazvonil, ale nikdo se v něm neomlouval, naopak, paní B. se ptala, zda zaparkovali správně a zda by nebyl hrnek kafe. Popravdě, v danou chvíli bych jim snesla modré z nebe, ne jen šálek s kávou. Přinesli nádherného červeného Kozlíka, svítícího novotou až k nám do bytu a začali předvádět a ukazovat a vysvětlovat a byli milí a ochotní a úplně miliónoví.

Domluvili jsme se, že si cyklovozík zatím jen půjčíme, že pokud se rozhodneme si jej koupit ("A to se rozhodnete, to mi věřte, sama ho mám doma a nedám na něj dopustit," děla paní B.), odečtou nám půjčovné z ceny.

Luxus!

Půjčili jsme, vyzkoušeli jsme a dali brňákům za pravdu. Máťa se v Kozlíkovi rychle zabydlel, dokonce nás naučil jak správně sklápět sedačku (fakt! i tohle s ním jde dělat! dá se v něm i SPÁT!), aby se princátku sedělo pohodlně. Na výletech se kočárek více než osvědčil, nikomu to neříkejte, ale zdolal i několikery koleje mimo určený přechod. Víte jak MOC jsou koleje vysoké, když se vinou prostředkem lesa? MOC. Můj oblíbený bonus je, že do školky nemusím se dvěma vozítky, posadím Matýska do cyklovozíku a když na místě pěkně poprosím a Šimon se hezky usměje, král vozu jej laskavě přijme k sobě a já šetřím síly i čas.

Tento článek je samozřejmě product placement jako Brno, ale věřte mi, reklamy na Kozlíka netřeba. Ten se chválí sám. Těšíme se, až ho vezmeme na brusle nebo zapojíme za kolo. To bude teprve jízda! A já bych chtěla lidem z Benecyklu ještě jednou moc poděkovat, zařídili nám takové malé Vánoce koncem léta. A to se cení. Byť jsem byla ujištěna, že mám být v klidu, oni ví, co dělají, sami mají s handicapem bohaté zkušenosti, ať osobně, či s nemocnými dětmi, tedy přesně vědí, jak a kdy podat pomocnou ruku nebo Kozlíka.

Nám tedy pomohli moc. I když jsem jim už vyděkovala všem díry do hlav, je potřeba to ještě tady, na veřejném sdělovacím prostředku zopakovat a zdůraznit, poněvadž potkat Ježíška, Santu i Zoubkovou vílu v jednom, to se hned tak nevidí.

DĚKUJEME!