Poslední prázdninový

Je tu poslední prázdninový den a kruh se uzavírá. Je potřeba sdělit světu jak to u nás vypadalo na samém začátku léta. Páč tady se zase děly kouzla a čáry.

Jednoho krásného dne jsem zabíjela čas na internetu, poněvadž to já umím, to mi jde dobře a zahlédla jsem prosbu, jak jedna paní shání věci na tábor pro postižené děti. Potřebovali to nejdůležitější, co se na takový tábor potřebuje, balónky, plyšáky, fixy a toaletní papír. Ucítila jsem svou šanci. Samozřejmě, že pomáhat, ale v neposlední řadě mě napadl Matýsek. Dva měsíce prázdnin mě trošinku děsily. Ani ne proto, že bych ho doma neměla ráda, to vůbec ne, právě naopak, od chvíle, kdy se naučil vstávat po deváté se ho nemůžu nabažit. Ale měla jsem strach jej vytrhnout z kolektivu. Náš Máťa je profesí Pozorovatel. Bedlivým zrakem sleduje všechny a všechno kolem sebe, nejraději chumel honících se dětí nebo chumel dětí hrajících Zajíček v své jamce. Sedává s oblibou uprostřed mísnosti a nechává o sebe zakopávat, aby měl přehled a mohl pozorovat každý jeden pohyb, každou zajímavou hru. O to všechno jsem ho nechtěla připravit a tábor pro děti se speciálními potřebami mi přišel jako to pravé. Zařadila jsem jej do přihrádky PPP (Později Pečlivě Promyslet), ale nechtěla jsem promarnit Šanci. Když už mi ji Prozřetelnost do cesty, tedy na monitor postavila, určitě věděla co dělá. Napsala jsem laskavé paní Grétě, že jí seženu úplně všechno, co na svém tábornickém seznamu má, když tam budu moci připsat svého syna. Moc jsem nedoufala, ale Příležitost se musí vždycky chytit za pačesy, ráda mizí z dohledu, potvora jedna nepředvídatelná.

Jaké to bylo překvapení, když mi do minuty přišla zpráva "Máš ho tam, zavolej vedoucímu, domluvíte se, tady máš číslo." Uf. Nádech, výdech, diktovala jsem si. To jako fakt? Paní Gréta je Ježíšek, Santa a Zoubková víla v jednom??? Pak mi to začalo pomalu docházet. Maty pojede na tábor. Náš Máťa pojede na tábor! S dětmi, bude si hrát a bavit se jako normální kluk!

Pak jsem zvedla telefon. Pořád ještě pusta prázdných očekávání jsem se s panem W. spojila.

"Vy mi prý vezmete postižené dítě na tábor, říkala paní Gréta," začala jsem opatrně. A velmi, velmi, velmi nevěřícně. Po téhle větě nemohlo následovat nic jiného než NE nebo ALE.

"Samozřejmě, dejte mi jeho nacionále a řekněte jaký má problém."

Wow.

Začala jsem velmi opatrně, abych pana W. nevyplašila hned v začátku. Prozradila jsem, že Matýsek je osmiletý kluk, který nechodí, jezdí na vozíčku. Používá trigonometrické teodolity a sám se neumí najíst. Tady jsem se trochu zarazila, zjistila jsem, že samo o sobě je tohle dost i na tábor s postiženými dětmi. Pan W. se nedal. Vyzval mě, abych pokračovala, že tohle ještě není nic s čím by si neporadili. Přidala jsem epilepsii a léky třikrát denně. Nekompenzovanou epilepsii. To je dost zásadní věc, páč Maty upadá do bezvědomí čtyřikrát až osmkrát denně dle momentálního rozpoložení a nálady. Přihodila jsem fakt, že nemluví a neznakuje.

"Nevadí, nevadí," nedal se pan W. "jen mi řekněte, jak se s ním domluvíte?"

"Hm. Vy mi to nebudete věřit, ale zdá se, že telepaticky. Podívejte, tohle nemá cenu. Já jsem měla velké oči. To byste celý tábor, všichni vedoucí nedělali nic jiného, než opečovávali mého juniora. Děkuji vám za velkorysou nabídku, jste moc hodný, že jste mě vyslechl, ale necháme to být," couvala jsem.

"Ne! Nevzdávejte se. To vymyslíme. Na něco přijdeme. Řekněte mi, jak Matěj spí? Máme chatky, v nich postele."

"Áha. Tak z těch on rád padá."

"To nic. Vyřešíme. A co jídlo? Může všechno?"

"Nesmí lepek. A řízek vám neukousne, musí se mu krájet."

V tomto duchu hovor pokračoval, já propadala malomyslnosti a pan W. taky trošku ztratil na elánu. Každopdáně moc se mi líbilo, že jsem konečně narazila na člověka, pro kterého nebyl problém nic kromě mně. Kdybych mu já neházela klacky trudomyslnosti pod nohy, určitě by si s celou lapálií poradil s elegancí a grácií.

Nakonec ho napadlo, že bych mohla jet s Matýskem, čímž by se problém pečovatele vyřešil. Vytáhla jsem na něj největší trumf - Šimona.

"Vy je máte takové dva?!" vykřikl pan W. "No to ne, to my vám musíme pomoct, to by takhle nešlo." Rozohnil se.

Ve finále ukončil hovor tím, že jde hledat někoho kdo se mi postará o Matýska ještě v tomto turnusu, za 14 dnů. Kdyby se náhodou v tomto šibeničním termínu nikdo nenašel, do příštího roku máme slíbeno a rezervováno jedno postižeňácké místo s asistentem. A jako třešničku na dort pan W. přidal nabídku, abychom se s klukama přijeli podívat ještě toto léto, jen tak na čumendu. Když se ohlásíme dostatečně dopředu, vymyslí pro nás i nějakého toho Zajíčka ve své jamce a jiné zábavné míčové hry. Abychom si tábora užili, byť jen na jeden den.

Pana W., paní Grétu a jim podobné bych potřebovala ulovit, přitáhnout ke zlatníkovi a zasadit do obrovského zlatého rámu, aby byli všem na odiv. Aby se třpytili i se svou svatozáří a křídly decentně složenými za zády na všechny světové strany, do všech koutů a za každý roh.

Chcete vědět, proč byly letošní léto v České republice tropy? Onoho dne mi nad hlavou vysvitlo mé soukromé Slunce a svítilo a hřálo na plné pecky, kam jsem se hnula. Ještě nepřestalo. A protože mám z pekla kliku, takových lidí potkávám čím dál víc, tedy má hvězda hned tak svítit a hřát nepřestane. Připravte se. Letost bude vedro minimálně do Vánoc.