Jak vypadá štěstí?

Jako malá, zlatá muška, přeci.

Někdy je velké, jako osmiletý kluk, který si po třech letech, z nichž dva ho sráží k zemi epilepsie, klekne na gauči a pokusí se postavit na nohy. Nejde to, má dnes dobře o půl metru víc než tehdy, ale snaží se. Pořád a vytrvale. A má ze sebe velkou radost. I když to znamená, že jeho matce přibude o deset šedivých vlasů víc pokaždé, kdy ho vidí padat na okraj pohovky a je přesvědčená, že tentokrát poletí až k zemi a bude to opravdu pořádná řacha.

A pak jsou případy, kdy má štěstí sotva metr a sedne si. Poprvé v životě sám a bez pomoci. A neupadne. Ani na záda, ani na stranu, naopak, narovná se, pustí se svýma drobnýma ručkama podlahy a rozhlédne se po místnosti. Otáčí hlavou a snaží se spojit to, co doteď viděl o devadesát stupňů jinde s tím, co mu nabízí vertikála. Nakonec zjistí, že se mu to líbí a začne se smát. Přímo chechtat. Řehtá se tak, až se skulí zpátky na zem, ale nevadí. Ví, že teď už to umí a může to udělat znovu kdykoliv se mu zachce. Teď už je svislá část světa dobyta.

Konečně to největší štěstí vypadá jako pár studánkově modrých kukadel a jmenuje se Oční kontakt. Dostala jsem jej já k Šimonkovým třetím narozeninám. Čekala jsem na něj dlouhých 1 095 dnů a zpětně můžu říct, stálo to za to. Podíval se na mě, naše pohledy se střetly až to zajiskřilo a zaklesly se do sebe. Poprvé v životě jsem věděla, že se nedívá na mou čepici, ofinu, náušnice, okno za mým temenem (neptejte se, opravdu se dokáže upřeně dívat skrz člověka), ale kouká mi do očí a VIDÍ mě v nich. Vydrželi jsme takhle jen několik vteřin, ale já si je všechny budu pamatovat do konce života. Nakonec se usmál, lehce pohodil hlavou, něco jako "tak zase příště, mami", a odplazil se k dárku.

Dobře, Šimonku, tak zase někdy. Budu tady a budu čekat.

Máma.