Vážná situace v silničním provozu aneb blondýnka za volantem

Tak se mi to zase stalo. TRAPAS. Ostuda jako vrata od stodoly. Znáte ten, jak jela blondýnka autem? Ne? Tak poslouchejte.

Drandila jsem si to takhle po naší stověžaté matičce, naučenou cestou, páč nikudy jinudy bych netrefila ani do práce, natožpak zpátky domů. Bylo velice brzy ráno, přímo nekřesťanská hodina a mně se za volantem lehounce přivírala víka. Zpívala jsem si s rádiem a snažila se udržet naživu. A pak se stalo to, co mě dokonale probudilo, ba co víc, jako přidanou hodnotu jsem se uvedla do paniky a šoku. Rána a skřípání. Strašný skřípání. Tak to nebude pneumatika, napadlo mě. To si určitě táhnu zadek auta po zemi. Katastrofa. Bylo mi jasné, že zastavit uprostřed zatáčky na čtyřproudé silnici je holý nerozum, modlila jsem se, aby Fišta dojel aspoň Někam. Jedno kam. Autobusová zastávka, odpočívadlo, benzínka, parkoviště před naším domem, kdyby bylo k dispozici tak do sta metrů odsud. Rozblikala jsem nouzová světla a vyhlížela. Naštěstí jsem měla ze zadnice kliku, jako z udělání, kde se vzalo, tu se vzalo, odpočívadlo i s chodníkem a podchodem. Hbitě jsem na něj odbočila a zastavila.

Nejprve jsem se snažila dostat do pořádku sebe, uklidnit se, zpomalit bušící srdce a zastavit klepavku rukou. Jsem většinou povahy klidné a pokojné, je třeba velké síly, abych se dostala do varu, ale když se to už povede, kupříkladu, když se na mě J. po ránu ošklivě podívá, stává se ze mně hysterická fúrie. Vystoupila jsem z vozu a šla obhlédnout škody. Podvozek se na zemi neválel, ba ani mi auto nepřipaddalo spadlé na některou stranu. Vlastně kromě kusu kovu trčícího z podlahy se mi zdálo všechno v pořádku. Ale ten proražený podběh za řidičem nevěstil nic dobrého. Bůhví, co mi to zespodu auta trčí, beztak kus motoru. Vrátila jsem se dovnitř a začala telefonovat. Abych ve své panice nebyla sama, vzbudila jsem J. se slovy, že auto je na maděru, mně se nic nestalo, vlastně i znám následující postup, jen potřebuju obejmout a je mi blbé o to žádat projíždějící řidiče kamionu. Láska mého života mi poskytla veškerou možnou podporu, zeptal se, jestli netoužím po jeho uklidňující náruči a když jsem statečně odmítla, s přáním mnoha štěstí položil telefon a jal se vypravovat do zaměstnání.

Na řadě byla pojišťovna. Jsme řidiči a provozovatelé vozu zodpovědní, máme na něm frajeřinu zvanou havarijní pojištění. Až do dnešního dne nás přišlo na víc, než celý stařičký Fišta, tedy ať koná, co umí. Pán na konci drátu byl profesionál, dle mého nesouvislého koktání třesoucím se hlasem velice brzy poznal s jak labilní blondýnkou hovoří a nadále kladl jednoduché a strohé dotazy, jako SPZ vozu (musela jsem se jít podívat) a polohu (řekla jsem, že jsem v Praze). Poradil si s tím a ubezpečil mě, že odtahová služba přijede coby dup, tedy asi za hodinku. Uf.

Hodinku jsem strávila krátkými procházkami k podchodu a zpátky a telefonováním do zaměstnání, že jsem měla vážnou havárii, ale jelikož zraněná nejsem, dostavím se, jen nevím kdy a ať mi někdo, pěkně prosím, objedná oběd. Byli milí. I když to UHO potom bylo fakt hnusný.

Pak přijela odtahovka. Opravdu za hodinu. Nejspíš nás, nešťastníků, bylo toho rána příliš mnoho. Pán vystoupil z vozu, s úsměvem mě pozdravil, natáhl si rukavice a jal se shledávat škody. Přistoupil k Fištovi, odborným zrakem pohlédl na poškozenou část, poklekl, vyndal kus kovového profilu ze dna vozu a řekl: "Tak. A můžete jet."

Když viděl, jak se mi oči rozšířily do rozměrů malých basketbalových míčů, pokračoval: "Na něco jste najela. Na tuhle kovovou věc. Ta vám prorazila podběh auta, to byla ta rána a pak dřela o silnici, to bylo skřípání. Ale jak tak koukám, autu se vůbec nic dalšího nestalo, takže můžete jet dál."

Zčervenala jsem do odstínu Karkulčiny kápě a začala se smát a omlouvat. Pán se tolik nebavil, ale když jsem mu za zbytečný výjezd věnovala bankovku směnitelnou za pivo či jinou pochutinu, poněkud roztál. Že prý to se stává (jistě. Nás blondýnek je v silničním provozu dostatek.) a vzato z více stran, je vlastně štěstí, že se ani mě ani autu nic vážného nestalo. Popřál mi klidnou jízdu a rozloučili jsme se.

Což nebylo tak jednoduché. Vyjela jsem z odstavného pruhu a zaslechla to. Cvakání. Odněkud zezadu. Velice pravidelné a dost nepříjemné. Kruci. Zpomalila jsem, vypla rádio a zaposlouchala se. Ano, je to tam. Další odpočívadlo, další zastávka, další telefonát otci mých dětí, toho času již v autobusu, že odtahovka mě propusitla se zdravým vozem, který ale cvaká a já se bojím. Mám to ještě dobrých 60 kilometrů a jestli budu muset zastavovat někde v centru, asi mě klepne a bude to ještě zajímavější. Než jsem si do telefonu vyplakala své vyděšené srdéčko, odtahovací vůz mě znovu dojel. A ochotně znovu zastavil. Stála jsem zrovna za Fištou a vyhlížela, kde tam zase co cvaká, když se mě pan řidič přišel optat, co se mi zase na tom autě probohaživýho nelíbí. Smutně jsme mu vysvětlila svůj problém. Že pořád slyším zezadu takové pravidelné ťukání, takové jako cvakání, "ts-ts-ts" předvedla jsem. Načež mé oči zabloudily k blikajícím nouzovým světlům a včas zarazily ústa, která chtěla plynně pokračovat: "takové, jako když nějaká blbka nechá puštěné blinkry a zapomene na ně", ale včas jsem se zarazila. Ostudy bylo pro dnešek dost, netřeba zadělávat na další. Pan řidič navrhl, že se s Fištou kousek projede a na můj již poněkud rozpačitý souhlas sedl do auta a rozjel se. Přičemž samozřejmě ty nouzovky vypnul. On ano, on nezapomněl, takže ani žádné divné cvakání zezadu neslyšel. Což mi sdělil hned po svém návratu a ubezpečil mě, že to auto FAKT dojede, kam si jen budu přát a to dokonce v jednom kuse. Mohutně jsem poděkovala a stále ještě s ruměncem na tváři jsem nasedla a odfrčela v naprosto tichém, necvakajícím voze.

Vlastně by ta historka byla docela úsměvná, kdyby nebyla tak smutná. Jak dokáže jedna blondýnka v šest ráno zabavit osm lidí absolutní prkotinou. Pozitivní je, že se nikomu, kromě mé pýchy, nic nestalo, auto je až na detaily v pořádku, rezavé bylo i předtím, tedy jedna díra do podlahy velkou škodu nenadělá. A já to rozdejchám. Vsadím se, že jednoho dne se tomu i zasměju.