Pšt!

I bylo nám s J. naděleno. Dostali jsme Dar v podobě třídenního hlídání Máti a Šimonka. Fantastická, zlatá paní K. se k nám na dvě noci nastěhovala, aby nás zbavila jha rodičovského. Nebudu vám nic nalhávat, pojem "jako utržený ze řetězu" byl pro naše následné řádění jen chabým příměrem. Sbalili jsme zavazadlo a vydali se do českých luhů a hájů, abychom ze sebe shodili napětí a stres, za léta strávená s poklady našich srdcí, hojně nahromaděné.

Za peníze z výhry ve Sportce jsme pořídili wellness pobyt v renomovaném hotelu a nechali se opečovávat a hýčkat. Měli jsme tak trochu dojem, že nám to svět dluží. A nešetřili jsme se. Hned při příjezdu jsme byli pozváni do hotelové jídelny k večeři bufetového typu. To je takový typ večeře, který já mám zakázaný od svých osmi let, kdy jsem se v Tatranských Zruboch přejedla haluškami do mdlob. Ani tentorkát jsem se neupejpala a při pohledu na dobroty, které jsme během dvaceti minut nanosili na stůl a navrstvili do tří pater, mi bylo jasné, že prázdniny budou stát zato, i kdyby problinkané.

A potom už to byla jenom legrace a zábava a sranda, na tváři se mi uvelebil úsměv a už neslezl. Doteď. Doufám, že tam vydrží ještě hodně dlouho. Abych ale nevypadala, že jsem se po vypuštění z klece zbláznila, kluky miluju. Jsou moje všechno a kousek navíc. Jenže my nemáme hlídací babičky. Ani tety. Máme chůvy, které jednak pracují za korunky, za druhé jsou už tak dost vytížené a přetížené, a já prostě nemám to svědomí, uvrhnout je uprostřed léta do našeho malého chlívku se dvěmi ne zrovna soběstačnými a zdravím kypícími cipísky. Tedy si je "šetřím" na chvíle potřebnější a z domu vytáhnu paty pouze z prozaických důvodů, jako je zaměstnání či návštěva úřadu, známého svou frontou přes půl náměstí, tedy dětem nevhodnou. A tak, když nám skupina přátel leda diamanty vyvážitelných poskytla prostor, s radostí jsme možnosti utéct a už se nikdy nevrátit využili. Že ty konce jsou jiné než si člověk maluje, to víme všichni, co si budeme nalhávat.

Mezi jiným jsme se utekli i do solné jeskyně. Byla to naše premiéra, uklidili jsme se tedy vychovaně na její dno do zapadlého kouta, abychom nerušili, zabalili zkřehlé nožičky do dek a relaxovali. Poslouchali vodu žbluňkající na nás z jednotlivých krápníků a několik malých sourozenců, snažících se postavit ze soli když ne hrad, tak aspoň jednu bábovičku. Po nějaké době nám z relaxování začala být dlouhá chvíle. Začali jsme si povídat a, jak už to s námi bývá, pochechtávat se našim zdařilým konverzačním vtípkům. Ani jsme si nevšimli, že se osazenstvo jeskyně stihlo vyměnit a mladou, sympatickou rodinu nahradil postarší sympatický pár. Vešli tiše jako myšky, téměř v pozoru nakráčeli ke dvěma lehátkům v protějším rohu místnosti, jako na povel rozbalili deky a natáhli se pod nimi na lehátka. Hezké to bylo. Jako z reklamy. Zrovna jsme v našem (zdůrazňuji, že šeptaném) rozhovoru došli k závěru, že už nás to tam neba a že jdeme jinam, nejspíš do akvaparku na tobogán, když tu se jeskyní ozvalo velmi hlasité a velice razantní "Pšt!!!". Ano. Až tři vykřičníky za ně paní dosadila. Překvapeně jsem se na J. podívala a optala se, zda si vážně myslí, že to paní myslela vážně. Zřítelnice oka mého jen bezradně pokrčila rameny. V mém starém, vystresovaném já, se vzedmula vlna vzteku a na jazyku se mi začala tvořit peprná odpověď. Jenže pak se stalo něco zvláštního. K té staré Prdlé Prvomatce přikráčela její Odpočatá Verze, pohladila ji po rameni, usmála se a řekla: "Ale prosím tě. Kdy naposledy na tebe udělal někdo Pšt? Užij si to, ne?" A já s překvapením zjistila, že má pravdu, ta holka. Bude tomu dobře třicet let /sic!/.

Rozchechtala jsem se, zvedla své tlusté líné pozadí a ještě před odchodem na rozloučenou uplácala svou první solnou (a velice hlasitou) bábovičku.

Až tak jsme si to tam užili.

P.S. Děkujeme, Marodi :)