O poctivosti

Vždycky mi říkali, že s ní nejdál dojdu. Nikdy jsem s Poctivostí nikam nevyrazila, ale pevně doufám, že kdyby k tomu došlo, dopracovaly bychom to obě velmi daleko.

Nějak hodně se kolem mně holka motá. V takových případech, seriálově se opakujících situacích, mi většinou už po druhém nakopnutí dojde, že mi někde někdo chce něco naznačit. Že se třeba řítím do průšvihu, nebo naopak, štěstí mi projednou vyšlo v ústrety a měla bych si vsadit sportku. Což tedy v drtivé většině případů neuposlechnu, poněvadž to by se muselo opravdu HODNĚ unavit, aby si sedlo na mne. Tentokrát mi ne a ne docvaknout, co mi chce Prozřetelnost naznačit.

Ale k věci.

Situace číslo 1) Poctivá listonoška

Doufám, že tímto blogískem neuvedu onu dotyčnou do průšvihu, ale bude-li tyto choromyslné řádky číst její vedoucí, pak vězte, že cílem je pravý opak, vychválit naši paní pošťačku až do nebe.

Přinesla mi totiž dobírkové psaní. Za velmi, velmi, velmi vysoké doběrečné. Vyměnila jsem s ní obálku za bankovky a s úsměvem jsem dodala, že si nepřeji obdržet 2 Ká Čé nazpět, nechť si za ně laskavá paní pošťačka koupí kávu. Nebo něco na sebe. Vzájemně jsme si popřály pěkného dne, na schledanou a já zaklapla vrátka našeho malého, útulného 3kk. Kráčela jsem za J., oznámit mu tu novinu, že jsme utratili nehorázné peníze za pár dnů prázdnin, když tu jsem si všimla, že jsem do diškrece nedala 2,-, anóbrž 12,- korun českých. Nevadí, káva pro paní listonošku bude s cukrem.

To byste ale nevěřili, kdo nám zvonil u dveří druhého dne, tři minuty po začátku pracovní doby. Ano, hádáte správně, paní pošťačka s desetikorunou v dlani. Nevěřila jsem svému oku, že se pro těch pár drobných obtěžovala. Kála se, že se přepočítala, já se kála, že jsem si nevšimla, ale že to stejně nevadilo, obě jsme se vzájemně omluvily, poděkovaly si, popřály si hezkého dne a já za ní opět zavřela vrátka.

Byl to takový moc hezký začátek parného, letního dne.

Situace číslo 2) Poctiví občané čeští

Procházeli jsme městem, cizím, vzdáleným, krajským a hledali restauraci, kde bychom mohli naplnit svá hladová břicha. Na kostele zrovna tlouklo poledne, byla ta pravá chvíle obsadit jeden z mnoha stolů na stylovém náměstí. Zalíbila se nám hned první zahrádka. Usadili jsme sebe (dospělé), děti, bagáž i kočárky a zaleděli se do jídelního lístku. Kde se to jen hemžilo steaky, hranolkami a zeleninovými saláty, tedy stravou, pro naše omáčkomilovné děti velmi nevhodnou. Nevadí. Hned vedle mají taky zahrádku a od pohledu moc pěkný jídelní lístek. Přesunuli jsme se, abychom zjistili, že vedle se podává pouze sladké ke kafi, jelikož jde o kavárnu. Tak dál. Japonská restaurace. Myslím, že sushi je pokrm sice výtečný, ale má dvě svíčkovková robátka by mi je ochotně vyprskala do obličeje. Následovala zahrádka plná kuřáků (pořád se mi stejská) a dvě kavárny. Pomaličku, polehoučku, obešli jsme celé náměstí kolem dokola, abychom se usadili v poslední hospodě před uzavřením naší putovní gastronomické smyčky. Po půl hodině procházení voňavými podloubími jsem prohlásila, že zůstaneme tady, i kdyby k jídlu měli jen strouhané hřebíky s parmezánem. Usadili jsme se, zaparkovali děti a kočárky a chtěli odložit bagáž. Tašku obsahující peníze, platební karty, mobilní telefony, plíny a léky pro obě děti, prostě v daném okamžiku nejdůležitější kabelku na světě. Která zůstala v úplně první hospodě, půl hodiny zpět. Podlomila se mi kolena. To snad není možný! Hlavou se mi prohnal ten ńejkatastrofičtější scénář, jak během následujících hodin blokuju platební karty, simky v mobilech, sháním meducínku pro robátka (za co asi), i klíče od auta tam byly!!! Prostě jsem se zapomněla nadechovat a vydechovat, až lehce pobavené "tak pro ni dojdi, ne?" od zřítelnice oka mého, rozběhlo mé srdce znovu k chodu. Přikázala jsem své levé a následně i pravé noze dát se do pohybu a utíkala jsem podloubím, co mi obě stačily. Věřte nebo ne, ležela si tam klidně na pořád stejné židli a byla netknuta, pořád o naprosto stejném obsahu.

Tak jen, kdyby mě náhodou někdo, kdo v tom má prsty slyšel, tak že

DĚKUJU!

Situace číslo 3) Poctivý nálezce

Objímaje znovunabytou kabelku pevně svými silnými pažemi, tak, že to vypadalo, že mi ji budou muset z náručí vystříhat nůžkami na plech, vyrazila jsem nakupovat mléko. Do vyhlášené místní mlékárny, kde mají nejlepší domácí pribiňáky na světě (přísahám, mám jich v sobě 6 a pořád to není dost. Jsem zvědavá, co budou ráno kluci snídat). Před prodejnou fronta jako za komunistů na banány a v prodejně na pultíku před pokladnou foťák. Maličký, nenápadný, v pozdře zabalený, ležel tam bůhvíjak dlouho. A ten pán, co stál přede mnou, potažmo mnoho pánů nebo paní, kteří kolem černého pouzdra prošli, jej mohl s naprosto klidnou pokerovou tváří sbalit a vhodit do svého soukromého osobního batůžku. Majitel byl již nějakou dobu a pár kilometrů odsud, nebylo nikoho, kdo by si na daný postup mohl stěžovat. A ten pán přede mnou pouzdro zvedl, rozhlédl se po frontě s němou otázkou, načež fotoaparát odevzdal paní prodavačce, která si jej s povzdechem "snad si ten někdo vzpomene kde ho nechal", uložila do šuplíčku.

Moc milá scéna. Taková, co vás zahřeje až dobře do půli listopadu, až už bude sychravo a obecně hnusně.

Tedy na závěr, kdyby mě náhodou opravdu slyšel někdo, kdo ztratil na dovolené foťák:

Máte ho v mlíkárně, tam co mají nejlepší domácí zmrzlinu v celé střední Evropě!