Most II.

Jedná se stále o ten samý most, o tu samou pitomou křižovatku, o to samý zakletý místo v naší republice, které mne pomalu ale jistě dovádí k šílenství. A abych se z toho opravdu nezbláznila, budu vám tady a teď vyprávět velice nudnou historku, jak jsem jela na kafe s kamarádkami.

Týden předem jsem se dozvěděla kdy a kde mám být.

3 dny předem mě napadlo, že bych si mohla na internetu zjistit, kam to vlastně jdeme.

1 den předem mi došlo, že je sice velice krásné vědět, o kterou vyhlášenou kavárnu se jedná, ale hodilo by se i znát k ní cestu.

V den schůzky jsem dostala odvahu vstoupit na google maps.

A stalo se to. Zjistila jsem, že se po mně chce nejen vjet DO města (to nedělám nikdy), zaparkovat tam (to nedělám vůbec nikdy), ale i překročt Rubikon v podobě Mostu se třemi S a to v naprosto blbém směru, kterým jsem zatím nikdy ve svém krátkém životě nejela. Pár hodin před odjezdem z bodu A jsem začala velice pečlivě studovat trasu. Bylo potřeba zjistit a určit hned několik zásadních opěrných bodů. Do kterého pruhu se včas zařadit. Kdy je potřeba začít odbočovat. Kam se má odbočit. A kam se má odbočit ještě čtyřikrát. Jímala mě hrůza. Ve finále jsem si zapamatovala cestu pomocí jednoduchých hesel (pravý pruh, neodbočovat, do tunelu, doleva, levý pruh, jednosměrka....) mezi kterými kralovalo jedno velmi zásadní: NESMÍŠ VJET DO druhého TUNELU! Všímáte si, jak je ta číslovka malá a nenápadná? Ano, přesně to byl nakonec kámen úrazu. Ale nepředbíhejme.

Když nastala doba odjezdu, zhluboka jsem se nadechla, zopakovala si mapu v hlavě, k ruce připravila tu papírovou (navigace nebyla aktualizována několik let, ta nemá tušení ani o tunelech a nejspíš ani o Mostu) a vyrazila do víru vášní. Když jsem se přiblížila k Mostu na bezpečnou vzdálenost, vplula jsem do požadovaného pruhu a opakovala si svou mantru o tunelech. Míjela jsem řeku, nádraží, stále to bylo v pořádku, zamyslela se nad zaparkovanými obřími turistickými autobusy a romantickou jízdou na parníku a jak jsem tak poletovala s hlavou v oblacích, vynořil se přede mnou tunel. O kterém jsem, jak je velkým písmem zmíněno výše, věděla, že do něj nesmím vjet. Co na tom, že nebyl druhý. "Nesmíš vjet do tunelu." I nevjela jsem.

Dostala jsem se do starých městských uliček, tak úzkých, aby projel jen jeden povoz s koňmi a tak přeplácaných zaparkovanými automobily, že i ten kůň by musel opravdu hodně zvedat nohy. Ano a nesmím zapomenout na dopravní značení. Zdá se, že dopravní inspektorát, když rozdal značky celé republice, uvažoval, co udělat se zbylými jednosměrkami, zákazy odbočení a přikázanými směry jízdy a nacpal je do této jediné staré městské čtvrti. Čímž vytvořil největší zděný labyrint v Evropě.

Nezpanikařila jsem, i když jsem k tomu neměla daleko. Pod heslem všechny cesty vedou do Říma, rozhodla jsem se, že i kdybych tu měla kroužit dva dny, jednou ven vyjedu. Což se kupodivu stalo v nepoměrně kratším časovém úseku, ani ne za půl hodinky. Zjistila jsem, že odbočím-li na příští křižovatce doprava, existuje určitá naděje, že se dostanu na ulici, na jejímž konci se nachází další ulice, kterou jsem už nejspíš v minulosti jela a jež pravděpodobně vede na správnou světovou stranu.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala a spokojeně ujížděla směrem, o kterém jsem si myslela, že vede ven z města. Když tu mi došlo, že mě čeká Most. Nevadí, po tolika marných pokusech na něm nezabloudit, se z nás pomalu stávají přátelé, někam ta cesta prostě povede. Ano, vedla. V okamžiku, kdy jsem nabyla dojmu, že vím naprosto přesně kde jsem a stačí jen projet rovně světelnou křižovatkou, žádná tam nebyla. Prostě zmizela. Někdo mi ukradl kus Mostu se třemi S, potažmo semafory na něm.

Lidé dnes ukradou kde co. Majetek, myšlenku, světelné značení na křižovatce, mně hodinu života zabitou blouděním po naší krásné malé zemi. Ale co je důležité, úplně nejdůležitější ze všeho, je fakt, že navdory okolnostem jsem na to kafe dojela, dostala se ven z města a v jednom kuse dorazila domů, abych se mohla J. nadšeně chlubit, že jsem zase jednou přeprala Most. A vůbec nic na tom nezmění jeho poznámka o naprosto jednoduché a přehledné křižovatce, se kterou si blondýnky neví rady.