Velké trable malé Popelky

Velikost nohy 36. To je Problém hned s několika P na začátku. Tedy, ona je to popravdě 35, ale takové boty se v dámském provedení nevyrábí, tudíž se zbaběle utíkám k šestatřicítce.

Dámy, disponující číslem na opačné straně spektra, si teď určitě pomyslí něco o rozmazlených trubkách, které netuší jaký opruz je vlastnit konec pastelky označený číslem 40. Tuší. Popravdě vědí to až moc dobře, poněvadž velikost dámské nohy o rozloze dětské lyže nikdo nekomentuje, kdežto my, prckové, slyšíme při téměř každé příležitosti "Ježišmarjá! To jsou ale majinkatý botičky! Čípa to jsou?" a pak sledujeme, jak tazatelce mrzne úsměv na rtu, jelikož očekávala čtrnáctiletou dívčinu.

Zkuste na to sehnat boty. No, jen si to zkuste. V dámském oddělení. Když totiž přijde do prodejny nové zboží, u daného typu můžete najít cca po dvaceti krabicích průměrných velikostí, dvoje čtyřiačtyřicítky a jedny, nejčastěji žádné boty pro Popelku. S malejma prostě nikdo nepočítá.

Jednou jsem si kupovala boty na běhání a když jsem po půl hodině zkoušení rezignovaně usedla do křesla s chmurnými myšlenkami na běh v gumákách, snažila se mě kamarádka uklidnit: "Tak si kup něco v dětském, ne?" načež zdrcená prodavačka pokrčila rameny "Ty poslední dva páry jsou z dětského." Důraz na slovo byl dán nejspíše za účelem snahy o můj odchod z prodejny. Vytrhla jsem jí botasky Nike s myškou Minnie na špičce z ruky a šla je protestativně zaplatit.

Ale tentokrát, tentokrát jsem se ocitla v obuvnickém Nebi. Jelikož nejsem schopna včas a správně reagovat na sezónní výprodeje, většinou se těchto neúčastním. I přes pokročilý věk s trojkou na začátku jsem dosud nebyla schopna vzít na vědomí, že chci-li zalevno koupit zimní bundu, musím se dostavit do obchoďáku přesně uprostřed zimy, mezi desátou a jednou hodinou odpolední. Jarní výprodeje v půli února já prostě nestíhám. Tudíž se o to ani nesnažím, a když na něco podobného náhodou narazím, plesá mi srdéčko radostí.

Jako kupříkladu dnes. Uprostřed dne, nečekána nezvána, stala se mi nehoda v podobě urvaného pásku na sandálech. Jak jinak, na mých nejoblíbenějších, nejfantastičtějších a nejpohodlnějších sandálech všech dob, na těch botách, které nosíte patnáct let v kuse a vyhazujete je až v okamžiku, kdy to nespraví ani správně umístěný zavírací špendlík. Nebylo zbytí, musela jsem do krámu.

A světe div se, já chytla sezónní výprodej! A div se dvakrát, při mé klice opravdu letní!! Prostě na první pohled už se sandálová obuv neprodává, ale když se člověk, bloudící mezi regály s podzimními křuskami do deště, pořádně rozhlédne, vzadu v koutě se krčí ještě nějakých dvacet, třicet osiřelých kousků na léto. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že jednak se mi od pohledu líbí téměř vše vystavené, na druhý pohled to všechno obsahuje krabici s číslem 36! (ostatní čísla začínala čtyřkou a počítám, že nejmenší se rozměrem blížily délce dětské vaničky). A na ten třetí, /to se prostě nedá, já se na to musím nadechnout/ bylo všechno slevněno na polovic!!!

Poskakovala jsem mezi sandály a polosandály a síťovanými polobotaskami a nevěděla, kam dřív sáhnout. Černé, červené nebo fádní šedou? S plnou špičkou, třemi pásky navíc, s mechanickým zapínáním? Ó ano, chovala jsem se jako malá holka v kostymérně bez dohledu dospělé osoby. Nakonec jsem vybrala, nenápadně přihodila ještě jednu krabici jako bonus (přísahám, to jsou tak strašně krásný boty, že jsem je tam nemohla nechat) a smířená s faktem, že jsem prošustrovala své měsíční kapesné tři dny po výplatě, jsem se odebrala k pokladně.

Mám sandálky. Roztomilé, maličké, jako pro Popelku. Mám bílé kecky, které zůstanou bílé jen asi dvacet minut poté, co si je prvně obuju. Nemám na MHD do konce měsíce. Ale věřte mi nebo ne, jsem spokojená jako želva.