Prostě ne.

Vstoupili jsme do nádherného jihočeského města zvaného Český Krumlov. Krása, kam se jeden podívá. Malebná zákoutí, historické mosty přes Vltavu, v tomto období zvanou vodácká dálnice (dělá čest svému jménu. U každé šlajsny fronta jako u pokladen v Tescu), architektonické skvosty a samozřejmě Zámek. Prošli jsme městem tam a zase zpátky, na sever a na jih, nahoru i dolů, křížem krážem nevyjímaje. Kochali jsme se, sráželi se s turisty a několikrát poobědvali v několika více či méně kvalitních restauracích.

Jelikož jsme návštěvou tohoto skvostu české historie zakončovali naše malé prázdniny, rozhodli jsme, že je potřeba nakoupit suvenýry. A jak řekli, tak udělali. Nešetřili jsme se. Poctivě jsme vybrali krámek s nejkrásnějšími šátky, nejzábavnějšími hračkami a největšími kýči pro Prdlou Prvomatku, jež se, jak o ní známo, v tomto směru nijak nežinýruje. Tentokrát, nevím, co ji to popadlo, se zamilovala do vitríny.

To bylo totiž tak. Vstoupili jsme do malého, útulného obchůdku, rozhlédli se, J. jsem zanechala u pivních pohárů s větší, či menší pití znemožňující plastikou zámku nebo dokonce celého historického centra, a s instinktem sobě vrozeným, vrhla jsem se k prosklené skříňce na samém konci místnosti. Matrjošky. Znáte? Má generace určite ano, zjeví-li se zde čirou náhodou někdo mladší, pak vězte, že Matrjoška (bábka, jak ji měla paní majitelka vedenou v počítači) je dřevěná panenka ruského původu, v pase rozebratelná, tak, aby člověk zjistil, že uvnitř je stejná, jen menší. Když rozebere i tu, najde ještě jednu a pak ještě a ještě až do zblbnutí nebo k momentu, kdy už se řezbáři nechtělo s tak malou věcičkou dělat a vzdal se.

Matrjoška je krásně malovaná, pestrá a v drtivé většině případů velice květovaná. Hýří barvami i úsměvy. Cizincům je vydávána jako symbol naší historie, my Češi, si ji kupujeme z nostalgie. V dobách existence (a tvrdé vlády, co si budeme nalhávat) Sovětského svazu ji měli doma všichni. Tím myslím všichni, kromě nás. Měla jsem matrjošku za něco příšerně drahého, vzácného a nedostupného, žila jsem jako dítě v dojmu, že tuto ozdobu skleníků mají doma jen ti bohatí a šťastní. Netušila jsem tehdy, že táta s mámou mají, narozdíl ode mne, vkus.

Jenže teď jsem dospělá a můžu si náš malý byt naplnit kýčem od podlahy po strop, aniž by mi kdokoli cokoli vytknul. Kluci se nepočítají, ti malí mluvit neumí a ten velký mě má příliš rád na to, aby mi tuhle úchylku kazil.

Jsem si myslela.

Až doteď.

Stála jsem u vitríny, koukala na tu jedinou krásnou (černo-červená kombinace s kopretinami. URČITĚ ji pamatujete) a volnou rukou lovila v kabelce patřičnou sumu. Když tu se za mnou ozvalo rázné NE. Zprvu jsem se to rozhodla ignorovat, jako že se mi to určitě zdálo, když mě ale NE vzalo za ruku a táhlo pryč, dostala jsem strach, že mi opravdu bábku nedovolí.

"A to jako prooOOooč?" protáhla jsem.

"Proto. Tohle doma mít nechci a nebudu." odseklo NE.

"Ale já ji chci. Já ji doma někam skovám, aby ti nebyla na očích, ano?" žadonila jsem.

Nechci, aby to vypadalo, že láska mého života je nějaký usurpátor, ale ve výzdobě našeho malého 3kk má každý právo veta, pokud ho nezneužívá. Toto bylo úplně první J. veto. Prošel dokonce i květináč s maceškami.

J. se na mě zamračil, ale zahlédla jsem to roztomilé cukání v koutku, které říkalo "rychle si tu kravinu kup, dokud to považuju za vtip".

"Mladá paní!" volala jsem na majitelku obchodu přes celou prodejnu "honem mi pojďte vyndat matrjošku z vitríny, ale tak, aby to neviděl můj muž, prosím!" čímž jsem rozesmála jeden český pár a dvě slovenské studentky.

Nadšeně jsem odnesla panenku i s ostatními suvenýry k pokladně a jali jsme se plnit tašky. Šátek, puzzle, vyřezávaná dřevěná housenka, počítadlo, magnet na lednici, blbosti, ondíky a udělátka. Když jsme zaplatili, poděkovali a dali se na odchod, všimla jsem si, že na pultu zůstal jeden balíček ležet. "Miláčku, ještě jsi tu nechal jeden..." nedokončila jsem větu, protože J. potutelné "nenechal" mi ozřejmilo situaci. "já ti ji neponesu." a vyšuměl z obchodu.

Budiž mu ke cti, že když jsem ji zapomněla v restauraci na židli, na zábradlí mostu a na střeše auta, vždy na mě houkl, v jednom případě mi balíček dokonce podal. Asi to s tím nechci a nebudu nebude tak horké.

Jsem jediná, komu se stýská po dětství? Nikomu nechybí modré tepláky, jarmilky a sifonové bombičky? Každému může ta krásná, bezstarostná léta připomenout něco jiného. Někomu točená zmrzlina, jinému Nivea, nám, kterým nezůstaly ani zbytky dobrého vkusu, matrjoška. Mám ji doma, na polici, J. kolem ní skřípe zubama a já s ní bavím děti. Ještě tady holka udělá službu. A trvám na tom, že je krásná.