Jak jsem byla moc líná

Já jsem vlastně líná pořád. Jako to letní odpoledne. Jen okolnosti a děti mě nutí vstát a něco dělat. Kdyby těch nebylo, ležela bych uprostřed obýváku jako lední medvěd uprostřed července, pomalu bych obrůstala mechem a sledovala jeden sitcom za druhým. Realita je však zcela jiná a tak kmitám. Nebo se o to aspoň snažím. No dobrá, vcelku zdařile to předstírám. Že krmím pračku, vykydávám myčku, vysávám, převlékám poblinkaná trička a tepláky polité čajem, štupuju ponožky, vařím, peču a jednou za tři až pět let umyju okna.

Toho rána jsem se ale zcela mimo zaběhlou rutinu probudila svěží a odpočatá, z jedné postýlky se ozývalo zatím ještě nenaléhavé a spokojené mlaskání, z druhé pravidelné oddechování a milý pan Budík ukazoval něco po sedmé. To je u nás veliký svátek. Všechno, co nezačíná pětkou je moc fajn. Takže jsem z postele vyskočila jako těhotná laňka, radostně proběhla koupelnou a začala připravovat klukům snídani. Z rádia na mě křičel nějaký anglický popík, že je krásný den a (teď si nejsem moc jistá překladem), půjdeme pařit na pláž nebo vykopeme hrob té staré potvoře, automat na kávu spokojeně bublal, byt voněl, prostě ráno jako malované.

Co jiného může napadnout matku na mateřské nadopovanou endorfiny? Ano. Budeme akční.

Hlavou se mi honily samé zajímavé a nerealizovatelné nápady, zahrnující mnohakilometrovou cestu autem, létání balónem a koupání v Tropical Islands, které jsem byla mým racionálním já, jež se najednou vynořilo doslova odnikud, donucena zredukovat na procházku do knihovny a na nákup. Nevadí. Venku svítí slunce, je krásně a než se pánové synátoři uráčí rozpatlat svůj jogurtový příděl po stole, židlích a pyžamkách, nechají se přebalit, umýt si zuby, ustrojit a nacpat do kočárku, bude stejnak pomalu poledne.

Ach ano. Nacpat do kočárku. Když chodím ven s oběma, využívám buď auto, board nebo nosítko. Autem se mi v tak krásný den nechtělo. Matýsek nevypadal, že by měl zrovna den silných nohou a pevných rukou, tudíž pokud jsem nenainstalovala na board křeslo s pásy a záchytnou sítí, nemám šanci jej na něm udržet. Zbývalo nosítko. Kus látky, pevně poutající Šimonkovo nespokojené tělíčko k mému hrudníku. Viděla jsem úplně v barvě, jak se mimino snaží nejdřív vylézt, potom otočit o 180 stupňů a nakonec vyškrábat mi oči ve snaze vysvětlit mi, jak strašlivě se nudí, když jediné, co vidí je má brada. Navíc představa jeho nenechavých rukou v dosahu spousty knih v policích knihovny mi způsobovala tik v levém oku. Tak hrozně moc se mi nechtělo tohle podstoupit, až jsem pojala nápad, jet s oběma kočárky najednou. Konečně, oba se dají ovládat jednou rukou, zas tak moc těžké nejsou a kluci budou aspoň spokojeně a pohodlně sedět.

Ano. Až tak pitomé nápady já mívám.

Ale jak jsem řekla, tak jsem udělala. Logistiku jsem měla bravurně zmáknutou, jeden do kočáru, druhý do kočáru, jeden do výtahu, druhý do výtahu, jeden ze schodů, druhý ze schodů .... a teď, jak na to koukám, začínám chápat většinu toho, ce se dělo potom. Soustrastné a lítostivé pohledy, povzbuzující úsměvy, kočárky naplněné po okraj záložkami do knih a letáčky o místním kulturním dění, jež laskavá paní knihovnice po celou dobu naší návštěvy nabízela mým dvěma pokladům. Pána s vlasy bělejšími než sníh, který mi pomáhal se Šimonem najet na chodník. Řidiče multikáry, jenž mi s úsměvem nabízel odvoz. Rozdrobený rohlík a kobliha na dně kočárků, o nichž nemám tušení, kde se tam vzaly.

Byť jsem po celou cestu udržovala na rtech milý, odpočatý úsměv, tlačila kočárky před sebou okázale dvěmi prsty, aby bylo naprosto jasné, že se nejdená o dřinu, že tohle není žádná námaha, že takhle nevypadá peklo, moc se mi přesvědčit okolí nepodařilo. Malý šrám na našem jinak nádherném dopoledni. Kluci byli vyvětraní, já, díky nasazenému tempu proběhnutá, a s novou potravou pro můj vědění lačný mozek (nemějte strach, samá červená knihovna) spokojená jako želva.

Jen jsem měla celou cestu tendence na potkání vysvětlovat, že do téhle situace jsem se dostala z lenosti, že se mi nechtělo startovat auto a nést klokanku.

Na druhou stranu, je krásné vědět, že kdybych potřebovala, pomoc se na tom našem malém sídlišti vždycky najde.