Hejt #4: Zaschlé chemikálie

Sekundové lepidlo je kapitola sama pro sebe. Naprosto chápu, proč se prodává ve 2ml tubičkách. Člověk z něj stejně vypotřebuje jen první tři kapky na ouško u hrnku, pak to svinstvo zaschne a může se to celé vyhodit. Slepených prstů a upatlaných povrchů kuchyně, koupelny a bůhvíjakých dalších místností a bytových prostor má za sebou každý celou řádku, co si budeme povídat. Zuby už jsou o něčem jiném, pravda, ale jsou i horší způsoby jak si dokázat hloubku (ne výšku, pozor!) svého IQ.

Já.

Naše kuchyně dnes po ránu.

Špinavá varná deska.

Pixla s Cifem.

Teď si nejsem moc jistá, jestli má ještě cenu, abych pokračovala ve vyprávění.

Napůl spící jsem uvařila miminu přílohu k obědu, čaj a postavila na mléko, připravila si svačinu do práce a došla k závěru, že naši báječnou hlídací paní k takovému svinčíku, jaký se nacházel na našem sporáku, prostě pustit nemůžu. Sáhla jsem za dřez a pokusila se na hadřík vymáčknout kapku čistícího prostředku. Nic. Otočila jsem nádobku víčkem vzhůru a zatřásla. Pořád nic. Zaostřila jsem a koukám na tu souvislou bílou vrstvu, pevně překrývající ústí lahvičky. Sakra, kterej blbec to nechává pořád otevřený?! (Já. Cifem u nás čistím jedině já.) Naštvaně jsem nádobu zmáčka. Pořádně. Bohužel, úspěšně.

Poprskaná od výstřihu po vlasy, vrhla jsem se ke dřezu a začala vymývat oči. Myslím, že jsem žádný velký zásah nedostala, ale mé hysterické já se probudilo, protřelo si oči, protáhlo záda, otevřelo pusu a začalo ječet. Od té doby, jsou to tři hodiny, ještě nepřestalo. I když kolem mně prošla má fantastická, klidná, inteligentní skála, která na mé stesky pronesla něco o houpacích koních, přečetla si návod, optala se mě, zda jsem použila vodu a v klidu si odkvačila vyčistit zuby. A tak si tady sedím, nejspíš slepnu a přemýšlím, že budu muset najmout někoho šikovného a zodpovědného na úklid, nebo celá naše rodina pojde na neskutečný bordel.

Ach, ti muži!

Tak v první řadě: pořád platí, že J. miluju víc než oříškovou čokoládu a tu miluju úplně nejvíc na celém světě. Jenže jsou situace, kdy se mi v jedné kapse zavírá pěstička a v druhé otvírá váleček na těsto. A protože jsem bedlivým a podrobným výzkumem zjistila, že to není jen u nás, ale věci, o kterých hodlám psát se dějí paušálně napříč republikou i časovými pásmy, budu dále hovořit jen o Mužích. Oni už si to přeberou.

Všichni víme, že bez nich se žít nedá a s nimi to jde taky blbě. Nechme tedy záchodové prkýnko prkýnkem, ponožková hnízda hnízdy a šmouhy na koupelnových zrcadlech šmouhami. Dnes se zaměřím na Zásadní úkoly. Inspirovala mě k tomu jednak naše fantasticky čistá kuchyně dnes po ránu, jednak příhoda mé kamarádky (zdravím, P.), která si dovolila hrubě urazit svou lepší polovičku zadáním podružné a jednoduché, byť v danou chvíli velmi zásadní, ba možná rozhodující činnosti. Uprostřed supermarketu, při velkém nákupu, 3/4 dětí rozutíkané do všech světových stran, plný nákupní seznam a na otázku "Mám něco dělat?" se dozvěděl, že zvážit žluté papriky. Asi čekal něco jako "zachraň deštné pralesy, světový mír, Willyho, nebo chyť děti a dej je na studia", ale on měl jen dojít k váze a přilípnout na pytlík samolepku. Skoro se rozvedli.

"Mám něco dělat?"

Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli tu otázku miluju, nebo po ní dostávám osypky. Asi záleží na situaci. V okamžiku, kdy se on válí u iPadu a já u knihy, jedno dítě spí a druhé si vychovaně hraje, je jeho dotaz roztomilý a zaslouží pohladit nebo políbit. Odpoledne se v danou chvíli zbarví ještě víc do bleděmodra. Ale uprostřed večerního chaosu, kdy Matýsek sedí ve vaně, která pomalu ale jistě vychládá, Šimonek leží na zemi a řve hlady, že by si mohl protrhnout plíce (byť před 20 minutami vdechl misku s kaší), já se nemůžu přes haldy nádobí dostat do dřezu pro kojeneckou láhev a mikrovlnka, pračka i trouba se předhánějí, kdo hlasitěji ohlásí ukončení svého programu, v tuto chvíli je laxně položená otázka z gauče "Mám něco dělat?" opravdu výzvou.

Proč? Proč oni mluví marťansky a nerozumí venušanštině? Proč se ten chlap nemůže rozhlédnout po bytě a chopit se první příležitosti, když se jich zrovna nabízí tolik? Proč na všechno potřebují instrukce a mapu?!

Tak vznikají pomluvy, že jsou pod pantoflem. J. tedy určitě není. Možná pod malým, maličkým, velikostně tak na Barbie. Jsou prostě chvíle, kdy potřebuju, aby se těch instrukcí a mapy držel.

Ale potom přijdou okamžiky, jako dnešní ráno, kdy jsem po večeru, který byl opět tak náročný, že jsem už nemohla únavou ani zvednout chrastítko ze země a takticky vyklidila pole směr postel, vešla ráno do krásné, čisté, uklizené kuchyně. Přiznávám, když jsem ji opouštěla, potřebovala by spíš pár deka Semtexu než hadr a houbičku, ale ráno to všechno svítilo, nádobí v myčce cinkalo čistotou, i ta hnusná pánev od oleje se leskla na odkapávači, suchá a spokojená.

On ví, jak tohle miluju. Přijít ráno do krásného.

A nebylo potřeba jediného slova.

Ach....

PS. Načež to celé zabil. Přinesla jsem mu do postele chůvičku s prosbou, aby na mě houkl, uslyší-li starší dítě vzhůru, že já přes dvoje dveře nemám šanci a pak do toho dětského pokoje chodím poslouchat každých deset minut jako debil.

"Ježiš, a to nemůžeš chodit nějak kultivovaně? Ne zrovna jako debil?" ozvalo se z postele.

Ach.

Na konci dne

Maty nemluví. Umí říct NE.
Neznakuje. Umí zavrtět hlavou, jakože NE.
Když mu řeknu vynes odpadky, cucne si paleček a upře na mě svůj modrý zrak.

A já mu dnes potřebovala dát prášky, co jsou tobolky nacpané antiperlemi. S tobolkama se poperu, vysypat obsah umím. Antiperle je jiná sranda. I učinila jsem Pokus. Víte, co se stane, když nasypete antiperle na rozmačkaný banán, doufaje, že "to se rozpustí"? Nic. Kuličky zůstanou kuličkama, i kdybyste je na kolenou prosili. Napadlo mě je z toho banánu vypreparovat a rozdrtit nožem, leč tato operace se zdála spíš jako program na celý večer, nikoli na pět minut, které jsem hodlala celé proceduře obětovat.
Tak jsem si sedla na zem k Matějíčkovi. Ukázala jsem mu misku, ve které byl rozmačkaný banán, skleničku s vodou a lžičku. Na lžičce bylo ono sousto s lékem. I jala jsem se vysvětlovat. Normálně, žádné žvatlání, žádné znakování, jako když se snažím našemu opilému sousedovi vysvětlit, že tady prostě nebydlí. Pomalu a zřetelně, ale ne jako s idiotem. Řekla jsem synátorovi, že mu potřebuju dát lék, který nějaký blbec nacpal do spousty malých, nerozpustných kuliček, ale že je to moc praktický lék, který mu pomůže s "vypínáním". A že opravdu nevím, jak jinak mu ho mám podat, tak jsem ho dala na tuhle lžičku do jednoho sousta banánu. Že chci, aby tuhle jednu lžičku polknul tak jak je, bez kousání. Je to prostě meducínka a tak se k ní budeme chovat. A přešla jsem od slov k činům. Koukám na to dítě, jak opatrně otvírá pusu, schovává rty dovnitř, jako pokaždé, když čeká pastičku a na jeden zátah do sebe hází obsah. Spodní čelist mi upadla na lino a oči vylezly z důlků.

Matýsek polknul, hodil po mně tím nejšibalštějším výrazem, jaký na tváři vykouzlil a začal se dožadovat zbytku svačinky.

Někdy stojí celý den za houby.

Někdy je ten den tak blbej, že na jeho konci si přejete usnout a už se nikdy neprobudit.

A někdy se na jeho konci stane zázrak, který vás přiměje těšit se na další ráno.

Sháníme kočárek

Pro Matýska. I oslovila jsem Firmu. Zavolala jsem, že chci kočárek. Velmi milý dámský hlas mě požádal, abych vyplnila formulářík na internetu, že mi obratem pošlou technika, který mi jej předvede v celé jeho kráse. Ten kočárek. Obratem trvalo necelé dva týdny a mohla jsem si výdobytek dětské rehabilitační techniky prohlédnout. Řeknu vám, žádná sláva. Je to těžké, velké a špatně se to skládá do a z kufru auta. Ani Matějíček neprojevil patřičnou dávku nadšení, jen Šimonek se válel na zemi, chechtaje se jak protrhlý. Myslím, že náš druhorozený je trošinku škodolibý.

Každopádně, když přestanu být rozmazlenou nánou, která by chtěla aspoň všechno a nejlépe zadarmo, a pominu-li hmotnost, neskladnost i neovladatelnost, zbyde největší a zásadní problém: stříbrná kola. Snesu toho hodně. Kytičkovanou vázičku, výšivku kojenecké tvářičky přes celou zeď, předzahrádku, praskající ve švech sádrovými trpaslíky, včetně toho, který ukazuje nahý konec zad. Jsem milovníkem kýče. Ale plastová kola, odrážející sluneční svit do vzdálenosti dvou ulic a výšky tří pater, jsou i na mě moc. Poprosila jsem pana technika, zda by bylo možno s mým problémem něco udělat. Byla jsem první svého druhu, dosud si na zářící podvozek nikdo nestěžoval. Ale optá se v dílně.

Druhého dne pan technik volal, že hovořil s panem v dílně, že záměna za kolečka stejného tvaru, velikosti a kroutícího momentu, jen jiné barvy, je zhola nemožná. Oponovala jsem nabídkou v katalogu, že kdybych netrvala na prďácké barvě potahu, ale spokojila se se standartní červenou (chlapeček nechlapeček), dostala bych kola jiné barvy. Oponovala jsem marně. Poděkovala jsem a nechala se ukolébat J. "No tak co, koupíme sprej a nastříkáme si sami, co? Jsi výtvarně zdatná, můžeš mu tam domalovat medvídky, slony nebo klauny, když budeš chtít."

Včera proběhl zásadní telefonát. Oznamovala jsem ve Firmě, že zasílám poukaz, ať dají naše nové vozítko laskavě do výroby. Poté, co proběhl standartní objednávací rozhovor "a kam to posíláte? tam to vůbec neposílejte, to nevadí, že vám dali jinou adresu, piště si..... a té paní, co vám řekli, té to neadresujte, ta tady vůbec nepracuje...... ano, chápu, že vám to takhle řekli naši zaměstnanci a že na internetu taky píšeme něco jiného, ale teď poslouchejte mě!" jsem ještě jednou zkusila lkaní na téma kola. Argumentovala jsem velmi pádně, že nakonec je to jedno, jakou barvu, prostě ten, kdo bude kočárek kompletovat, jen sáhne do vedlejší bedny. Nejde o jiný rozměr, délku šroubů, pneumatiku, je to jen barva. Je-li možné objednat různé potahy, dokonce různé podvozky, proč toto nelze u kol?

A teď následuje moudro:

NECHCETE-LI ZNÁT ODPOVĚĎ NA SVOU OTÁZKU, NEPTEJTE SE.

"Protože to by potom mohl chtít každý!" dozvěděla jsem se.

A zmohla jsem se jen na tiché "což by ovšem bylo naprosto příšerné, kdyby si zákazníci mohli vybrat, viďte?"

Budeme tedy mít stříbrná kola.

Je zajímavé zjistit, že někdy prostě musíte jít ve stádu ovcí, i když jste vlastně klokan.

Je libo oteplovačky?

Byla ještě tma, když se začali vojáci řadit u frontové linie. Ten okamžik těsně před svítáním, kdy se temnota už nedá krájet a obrysy nabývají na objemu. Tiše a nenápadně se přibližovali k cíli. Někteří pěšky, s hlavou vtlačenou mezi ramena a kradmými pohledy očí. Krok, krok, popoběhnout, krok. Musí být vpředu, v první linii, musí si zasloužit své pruhy. Našlapovali jako kočky, neviditelní, neslyšitelní. Jiní přijeli motorizovanými prostředky, vyskakovali z nich téměř za jízdy a v poklusu si kontrolovali zbraň. Už brzy to vypukne. Vřava. Boj. Jen pár okamžiků ticha a započne bitva.

Dveře se otevřely.

Byla jsem tam.

Zažila jsem tu hrůzu.

Lidé, těla, křik.

Lidl, čtvrtek 17. října 2013. Bitva o dětské zimní oblečení.

Radost z toho, že mám obě děti oblečené až do března překryla pocit studu a ztrátu sebeúcty. I já jsem se nechala semlít soukolím maloobchodních triků. Kouzlem hodně-muziky-za-málo-peněz. Až doteď jsem byla těmito akcemi nepolíbená, byť jsem o nich věděla. Došla jsem si pěkně vychovaně druhého, třetího dne, vždyť zbyde. Když ne, nevadí, koupí se jindy a jinde. Nakonec, tak strašně nutně to nepotřebujeme.

Tentokrát strašně nutně nepotřebujeme overal, bundu, čtyři fleecové mikiny, dvě čepice, troje rukavice, oteplovací kalhoty, dva roláky, nepadnoucí boty a zbytek jsem zapomněla. Jsou toho tři tašky za půlku mateřské.

Ale strašně jim to sluší!!!

Pro ty, kteří mají tu neskutečnou kliku a netuší, o čem hovořím, dovolím si přiblížit. Večer jsem napsala kamarádce, že až se ráno nasnídáme a bude se nám chtít ven, dojdeme si pro bundu do Lidlu. V odpověď mi přišla krátká zpráva: "Osm je pozdě, 6:50 je deadline, v sedm patnáct zbudou jen dívčí punčocháče." Dobrá tedy. 07:01 jsem vstoupila do prodejny. Kde už rabovala polovina sídliště. Matky, tety, babičky, potkala jsem i pár mužů s vystrašeným, těkajícím pohledem a dcerou usazenou v košíku, udávající směr: "Ještě botičky, tatínku! S kožíškem!!! Tam!" U každého koše se zbožím sedm až deset lidí. Strkanice, nervy na pochodu. Čas byl pouze na dvě hrábnutí tam a zpět, popadnout odpovídající velikost a utéct se z davu směrem k čerstvému vzduchu. Košíky se nechávaly stranou, těm, které tak neučinily, bylo po právu vyčiněno. 7:10 došly modré mikiny.

Některé se zdržely akce hned, jak byla vyhlášena.

Některé se zúčastnily a poté, co si olízaly rány, prohlásily, že to bylo naposled.

A my ostatní si holt počkáme na nějaký jiný čtvrtek, kdy nám Lidl nabídne zboží pro děti.

Hejt #3: Oživlé mrtvoly

Zhlédla jsem hodnotný kinematografický počin. Světovou válku Z. Nechte si ty protáhlé obličeje, čtěte dál.

Mám ráda sci-fi. Každý máme v oblibě nějaký ten více či méně pokleslý žánr. Fantasy, bláznivé komedie, porno, a ti, kteří tvrdí, že jejich nejoblíbenější snímek je Sofiina volba, sjíždějí v noci tajně Spongeboba, kreslenou houbu v kalhotách. Přiznávám, že miluju Přelet nad kukaččím hnízdem a na Kubrickovy filmy bych se mohla koukat do zblbnutí, ale k žehlení prostě potřebuju nějakou oddechovku. Dnes to byl Brad Pitt. Velká chyba. Nějakým kouzlem si na CSFD vysloužil 75%, předpokládám, že většinu si tam naklikal sám. A já hloupá se nechala nachytat.

Budiž. Vyprávět vám to nehodlám, stačí, že mi bylo špatně jednou.

Chtěla bych se zamyslet nad nemrtvými (kterých je v této kulturní perle nepočítaně, milovník si přijde na své), potažmo zombie. Nehledě na to, že neznám nikoho, kdo by nějakou ve svém životě viděl, nebo by znal někoho, kdo nějakou viděl, nebo by znal někoho, kdo slyšel někoho vyprávět, že jeho prababička nějakou zombie spatřila, tato kreatura si našla v historii kinematografie své stálé místo. Vzpomeňme jen Nocí/Návratů/Úsvitů oživlých mrtvol. Databáze mi takových filmů vyplivla třináct, počínaje zlatou klasikou z roku 1973 a myslím, že spoustu mi jich ještě zatajila.

Až dodnes mě nikdy nenapadlo ptát se. Od chvíle, kdy jsem jedno z těchto děl spatřila v osmdesátkách poprvé a zjistila tak, s čím mám tu čest, každou další oživlomrtvolárnu jsem si pouštěla s tím, že už vím do čeho jdu. Něco se stane (infekce, únik chemických zbraní), lidi se začnou měnit v zombie a kousat do jiných lidí, aby se tito také proměnili a mohli kousat dál. Po litru červeného, těsně nad ránem, kdy vám začnou padat víčka, ale pro dobrou náladu a společnost ještě nechcete do postele, je tento topic tak akorát. Ne, když je vám třicet a chcete si odpočinout po celodenní dřině u úspěšného novodobého scifi snímku s dobrým hodnocením. To se nejdřív naserete, pak zjistíte, že jste té kravině věnovali už sedmdesát minut vašeho beztak krátkého života a rozhodnete se to dokoukat jen proto, abyste zjistili, že za čtyřicet let téhle trapárny se nic nezměnilo a režiséři, potažmo scénáristi jedou pořád podle stejného mustru (výjimkou je Will Smith, toho já miluju, na jeho Já, legenda nedám dopustit, ať tam má zombíků tři p...ytle). A jak jsem se tak od poloviny filmu nudila, začaly se mi v mozku rojit otázky. (To už je takový můj dost nepříjemný zlozvyk, páč v kině se okamžitě začnu ptát nahlas a okolodiváky to ruší. Hlavně J., dělá na mě ostentativní Pssssst, aby pak dělali Psssst ostatní na něj.)

Proč zombie koušou a nejí? Předpokládám, že když je nezabije kulka, atomovka ani stříbrný kůl do srdce, hladem ani žízní taky umřít nemůžou, tak v čem je vtip? Nadělat víc zombie, aby zbylo míň živých ke kousání?

Když zombie "přežije" útok zoufalého hrdiny, který kolem sebe mlátí basebalovou pálkou hlava nehlava a zpřeráží tím nemrtvému každou kost v těle, jak on to pak dělá, že chodí? Zkusili jste to někdy? Na polámaných kostech? Když pominu tu příšernou bolest, kterou oni evidentně necítí, není přece fyzikálně možné, aby celou jejich kostru unesly jejich rachitické svaly.

Což mi připomíná - všimli jste si někdy, že není tlustých zombie? Je jasné, že i když jako živý člověk, máte při výšce 1,65m kvalitních 85kg, poté, co se během deseti vteřin změníte na nemrtvého, stává se z vás anorektik v hadrech.

Ano, oblečení. Zásadně všechny zombie na celičkém šírém světě se odívají do cárů neutrální barvy kafebraundozelena. Je úplně jedno, že hodinu předtím to byla lady v nebesky modrých dlouhých večerních, těď je od pasu nahoru nahá a po kolena má něco, co možná před patnácti lety bylo černou minisukní.

I když jste byli před smrtí jaderný fyzik, neurochirurg nebo ředitel Greenpeace, kousnutím vám IQ klesá geometrickou řadou k nule. Takže si to spočítejme: dýcháte jako předtím, řvete, takže hlasivky stále v pořádku, hlad máte, chodíte a běháte, jen ta CNS nějak vzala za své. Proč?

A ano, krevní oběh. V drtivé většině těchto snímků je poukázno na fakt, že vám necirkuluje krev. Ať tak, že lékařka zombíka zvedne ze země a jsou vidět černá záda, nebo, jako právě před chvílí, dojdou géniové z WHO k závěru, že se nemrtvých nelze zbavit injekčním podáním černého moru (jsem lačna zjištění, jak by to chtěli provést), páč jim nefunguje krevní oběh. Víte, co se stane, když vám krev neběhá po těle? Pokud se rozhodnete lítat po ulicích a hledat, do kterého souseda by se dalo hryznout, steče vám všech pět a půl litru do nožiček. Prostě od kolen dolů budete mít nohy jako konve a počítám, že to běhání se stane poněkud složitějším.

Je toho ještě hodně. Ale už mě to nebaví.

Prostě a jednoduše - jdu se spravit Willem.

A Bradovi to odpustím. Každý z nás někdy šlápne vedle a za Benjamina Buttona má u mně takových odpustků na patnáct špatných filmů dopředu.

Když onemocní děti

Myslím, že na toto téma jsem se již vyjádřila. Možná i několikrát. Ale jelikož je to situace, která mě točí natolik, abych zdravý rozum a soudnost nechala v kabelce, musím se k tomu ještě vrátit.

Trhá mi to mé obrovské milující srdce na mikroskopické kousky. Nesnáším to. Tohle mohl být kvalitní hejt. Prostě nenávidím, když mě v noci vzbudí pokašlávání z dětského pokoje, za které by se ani Wolker nemusel stydět. Chvíli ještě tiše ležím zachumlaná v peřinách, boje se pohnout, abych ten záchvat kašle za zdí nespustila nanovo, ale když se poté, co začnu znovu klimbat, ozve jetště horší štěkání a chrchlání, s nadávkami šeptanými přes sevřené rty opouštím teplo pelechu a vyrážím na bojovou výpravu. Otevřu dveře pokojíčku, nahlásím, že o těžké rýmičce vím a jdu ji řešit, aby pacient věděl, že může zůstat v klidu, načež se z postýlky ozve špačkování, posmrkávání a kýchání, aby mi bylo jasné, jak strašně vážná je situace. Polospící se motám po kuchyni a koupelně, sbíraje nezbytnosti jako kapky do nosu, sirup na kašel, teploměr, obkládek, kapesníky, psí sádlo, odsávačku do nosu, čajíček, EKG, resuscitační set. S náručí plnou kravin, které z větší části nepotřebuju, zakleknu k posteli a začnu konat. Musím přiznat, že situace by se dala zvládat lépe, kdyby pacient aspoň trošku spolupracoval a nesnažil se mi vrazit mé vlastní ruce do mého nosu.

To bylo minulý týden. Na Matýskovu obranu musím říct, že se s těžkou nemocí, likvidující mužské pokolení po tuctech, vyrovnal se ctí, teplotku si udržel jen dva dny. Nudli u nosu podporoval o něco déle, ale to si myslím, byl ostentativní protest proti mé ignoraci jeho závažného zdravotního stavu. Celá akce se ovšem zalíbila jeho mladšímu bratrovi a evidentně došel k rozhodnutí, že po vytrvalém pláči, urputném řevu, bolavém bříšku a režimu asizuby, musí se vyzkoušet i má reakce na chorobu. Začal decentně rýničkou, jak se na vychované miminko patří. O víkendu posmrkával, kýchal, a vyluzoval všelijaké roztodivné zvuky, o nichž si myslel, že patří k představení. K jeho obrovskému zklamání jsem vyrukovala pouze s odsávačkou hlenů a homeopatiky, takže se v neděli rozhodl, že musí přitvrdit. Celou noc oka nezamhouřil a asi aby mi to nebylo líto, vzal mě do party. Pobíhala jsem mezi svou postelí, dětskou postýlkou, lékárničkou a koupelnou, ve snaze utišit kašel a umožnit svému děťátku aspoň letmé nadechnutí. Užili jsme si opravdu hodně legrace. Pořád jsem si ještě myslela, že se pohybujeme v oblasti těžké dětské rýmičky, a že pokud nám oběma chlapeček dovolí aspoň na pár minut zamhouřit oka, vzbudíme se ráno odpočatí a jakž takž svěží.

Chybalávky. V pondělí, tři minuty před odchodem do zaměstnání, vyndala jsem z postýlky rozpálená kamínka zvící velikosti ročního dítěte. Pyžamko propocené durch, očička jako baterky. A bylo vymalováno.

Když tady teď začnu popisovat, co následovalo, budu se točit v kruhu. Takže: viz výše. Navštívila jsem dětskou lékařku, která stav ohodnotila na "virózku", řekla, že s antibiotiky moc nekamarádí (byla jsem ráda, já taky ne), napsala recept na desatero bylin, kapek, léků a chemikálií a pozvala si dítě na za tři dny, aby se vidělo, jestli arzenál jí doporučený zabral. Od té doby sedíme se Šimonkem doma. Tedy, já lítám kolem něj a domácnosti, on se houpe na lustru a bojujeme s kašlem a rýmou.

NEsnáším to. Když jsou nemocní. Je mi těch mých uzlíčků líto a nejraději bych chořela za ně. Bez ohledu na to, s jakou lehkostí stonají (žvatlání s plným nosem je švanda a záchvaty kašle k uchechtání), já propadám atakám paniky a hysterie v okamžiku, kdy jim horečkou zrudnou tváře a víčka spadnou na půl žerdi. A jelikož podzim, potažmo zima je na pouhém začátku, mám se nejbližšího půl roku na co těšit.