Na konci dne

Maty nemluví. Umí říct NE.
Neznakuje. Umí zavrtět hlavou, jakože NE.
Když mu řeknu vynes odpadky, cucne si paleček a upře na mě svůj modrý zrak.

A já mu dnes potřebovala dát prášky, co jsou tobolky nacpané antiperlemi. S tobolkama se poperu, vysypat obsah umím. Antiperle je jiná sranda. I učinila jsem Pokus. Víte, co se stane, když nasypete antiperle na rozmačkaný banán, doufaje, že "to se rozpustí"? Nic. Kuličky zůstanou kuličkama, i kdybyste je na kolenou prosili. Napadlo mě je z toho banánu vypreparovat a rozdrtit nožem, leč tato operace se zdála spíš jako program na celý večer, nikoli na pět minut, které jsem hodlala celé proceduře obětovat.
Tak jsem si sedla na zem k Matějíčkovi. Ukázala jsem mu misku, ve které byl rozmačkaný banán, skleničku s vodou a lžičku. Na lžičce bylo ono sousto s lékem. I jala jsem se vysvětlovat. Normálně, žádné žvatlání, žádné znakování, jako když se snažím našemu opilému sousedovi vysvětlit, že tady prostě nebydlí. Pomalu a zřetelně, ale ne jako s idiotem. Řekla jsem synátorovi, že mu potřebuju dát lék, který nějaký blbec nacpal do spousty malých, nerozpustných kuliček, ale že je to moc praktický lék, který mu pomůže s "vypínáním". A že opravdu nevím, jak jinak mu ho mám podat, tak jsem ho dala na tuhle lžičku do jednoho sousta banánu. Že chci, aby tuhle jednu lžičku polknul tak jak je, bez kousání. Je to prostě meducínka a tak se k ní budeme chovat. A přešla jsem od slov k činům. Koukám na to dítě, jak opatrně otvírá pusu, schovává rty dovnitř, jako pokaždé, když čeká pastičku a na jeden zátah do sebe hází obsah. Spodní čelist mi upadla na lino a oči vylezly z důlků.

Matýsek polknul, hodil po mně tím nejšibalštějším výrazem, jaký na tváři vykouzlil a začal se dožadovat zbytku svačinky.

Někdy stojí celý den za houby.

Někdy je ten den tak blbej, že na jeho konci si přejete usnout a už se nikdy neprobudit.

A někdy se na jeho konci stane zázrak, který vás přiměje těšit se na další ráno.