Dnešní článek, jako ostatně každoročně (a sakra), by měl být buď o předsevzetích, nebo o bilancování. Nechce se mi ani jedno. Předsevzetí nemám žádné. Nekouřím, takže dlouholetá tradice s poslední cigaretou 23:55 a první 00:45 se nekoná. Zhubnout bych potřebovala, leč zjistila jsem, že má snaha o zdravou stravu se neslučuje s pojmem "hodně dobrý mlíčko" jak ho vyžaduje naše mimino. On je prostě po mně a potřebuje cukry, tuky, čokoládu, což mu s radostí dopřávám. Běhat se neodvážím, jednak po tom prý "kysne" mléko, jednak by mi to možná utrhlo prsa nyní zvící velikosti hlavy vzrostlého rotvailera.
Tak o čem psát poslední den v roce?
Třeba o tom, že venku je jaro. 31.12. se dá vyjít na ulici jen ve svetru, aniž by se člověk roztřásl jako pražský krysařík v tunelu metra, nebo se mu mrazem zbarvily rty do všech odstínů duhy a to včetně zelené a žluté. Pomalu tam kvetou sněženky. Zima dle mého gusta. Když už nemůžu užívat zimních radovánek (nevejdu se do oblečení a i kdyby mě snowboard unesl a nepraskl pod mou tíhou v půli, pochybuju, že bych se dokázala zvednout ze země po prvním pádu, jenž by dozajista přišel velmi, velmi záhy), hřeje mě aspoň pohled z okna. A těším se na to pravé jaro, které podle mého skromného odhadu přijde nejpozději příští týden. To je zlozvyk, nad kterým J. ze začátku kroutil hlavou, teď už se tomu směje. 1.1. každý rok prohlásím, že jdu napytlovat zimní oblečení a opláchnout kolečka u bruslí. Ale letos, letos si ten metr koupím. Ustřihnu z něj půlku a pověsím si ho nad postel. Tak.
Nebo o tom, co mě letos potěšilo. Třeba zrovna nedávno mi udělalo velkou radost švestkové pivo. Páč nebylo zadarmo. Nejen, že, samozřejmě, stálo peníze, ale musela jsem si ho v hypermarketu doslova ulovit a dobýt. Když jsem totiž svůj oblíbený švestkový mok v přeplněných policich konečně našla, usmívaly se na mě dvě (slovy DVĚ!) poslední lahve ze zadní části regálu. Regálu širokého asi metr a půl, podotýkám. Rozhodla jsem se, že budou moje za každou cenu. Na ceduli přede mnou stálo: "nedosáhnete na zboží v horních policích? náš zaměstnanec vám rád pomůže", což byla evidentně klamavá reklama, poněvadž zaměstnanec o dva sloupy bas dál klidně vykládal zboží a mých poskakovacích pokusů si ostentativně nevšímal. Jsem děvče vynalézavé, našla jsem si basu, která se tvářila, že unese menšího hrošíka, nainstalovala ji a vylezla. Jelikož můj cíl byl stále nedobytný, popadla jsem nejbližší láhev plzeňské dvanáctky a s její pomocí jsem ty dva sirotečky vydolovala. Celou proceduru sledovala láska mého života z bezpečné vzdálenosti (ne z takové, která by mu zabránila v úrazu, ale podle které bylo evidentní, že tu osobu vůbec, ale vůbec.... vidí poprvé v životě). Nevadí. Mám své oblíbené pivo.
Když už mluvíme o zřítelnici oka mého, ta mi nedávno taky udělala radost. Bylo to krátce před Vánoci, když už jsem se pro samé pečení, chystání, připravování a shánění, pomalu nestíhala ani nasnídat. Jednou jsem se takhle vrátila z víkendové návštěvy prarodičů, které se J. neúčastnil pro vážné onemocnění typu rýmička a čekalo mě překvapení. Celý byt svítil čistotou. Až mi zrak přecházel. A to včetně perfektně odvápněné záchodové mísy. No napadlo by to některou ženskou, při umývání záchodu rozmontovat prkýnko a vyčistit šrouby? A to jsou právě ty drobné nuance, pro které ho tak miluju. Teda, kromě toho, že je to nejkrásnější chlap na světě a tvrdí, že mám krásnej zadek.
Samozřejmě nesmím zapomenout na našeho syna. Na obě naše děti. Ten jeden nás potěšil už tím, že mezi nás přišel. Očekáván pozván, dostavil se téměř na čas a vnesl do našeho bytu o kus víc radosti a štěstí. Moc toho zatím nedokáže, ale v jeho případě bohatě stačí, když si po jídle odříhne jako starý chlap a po tváři se mu rozleje ten nejspokojenější úsměv na světě. Ten druhý naopak dokáže strašně moc a každý den víc a víc. Letos toho stihl strašnou spoustu. Začal se sám pohybovat bytem, udělal první krok, nakreslil první barevné fleky vodovkama od ježíška. Když se ho zeptáme, kdy a jestli začne mluvit, ostentativně zavrtí hlavou. A tak se optáme, jakže se s námi chce dohovořit? Načež se hluboce zamyslí, až se mu na čele udělá vráska a pak si poklepe rukou na hrudník. Soukromě si to překládám nějak takhle: "Nepotřebujeme spolu mluvit. Stačí, že se máme rádi." A má pravdu.
Do dalšího roku máme v plánu dát Matýskův kočárek v ZOO opicím (my víme, že tohle se dělá s dudlíkem, ale nějak to tomu klukovi odůvodnit musíme, že odteď už musí jen po svých), naučit ho aspoň několik základních frází - "Mám hlad" Chci čůrat" "Dej mi na ty vajíčka kečup" a jelikož konečně vzal na milost houpačky a kolotoče, strávit jaro na Matějské a léto a akvaparku. Se Šimonkem zatím žádné velké plány nemáme. Stačí, když pěkně poroste a zůstane tak děsně roztomilej.
Jak tak koukám, nakonec jsem se nevyhnula ani předsevzetím, ani bilancování. Tak už to chodí. Prdlá prvomatka míní a bohyně zaseknutých šuplíků mění. Takhle to vypadá celý můj život. A poněvadž je to už pěkná řádka let, zvykla jsem si a popravdě řečeno, kdyby mi začaly věci najednou vycházet, asi bych se cítila nesvá.
Takže všem čtenářům a čtenářkám mého blogu (i těm, kteří jej nečtou, i když myslím, že takových je nás málo), přejeme vše nejlepší do nového roku 2013. Hlavně to zdraví (věřte mi, já vím o čem mluvím) a štěstí (což je némlich to samé). Mějte se rádi a užijte dne, páč nikdy nevíte, kdy si vás najde Náhoda a všechno může být úplně jinak.
rodina Prdlé Prvomatky