První dojmy

Vybatolila jsem se z letadla, trefila k jedoucímu pásu s bagáží a z něj sundala ten správný kufr. Ono to zas tak těžké nebylo, jelikož po předchozích zkušenostech (tenhle? - ne, ten černej. -tenhle JE černej. -myslíš, že to je náš?) jsem si na všechna dostupná držadla navázala červené mašličky. Kufr se za mě v zavazadlovém prostoru asi dost styděl, ale nevadí, účel byl splněn. V trafice jsem nakoupila lístky na autobus a hurá do víru vášní!

Věděla jsem, jaké číslo spoje je to pravé (z letiště odjíždí naštěstí jen jedna linka) a tak nebyl problém nastoupit. Znala jsem i název výstupní stanice a dost mylně předpokládala, že ani s opuštěním autobusu nebude problém. Asi v polovině cesty, kochaje se okolní zamlženou krajinou, jsem si uvědomila, že bych měla sledovat názvy stanic. Při přibližně třetím zastavení mi došlo, že nápis "AUTOBUS" v horní části ukazatele zastávky nebude její název. Několik následujících stanic jsem strávila hysterickým hledáním těch jejich zatr.... jmen. Když jsem konečně pochopila princip, právě jsme z mé cílové stanice odjížděli. Pan řidič byl laskav a nechal mě se vysypat i s kufrem a příručním zavazadlem doprostřed křižovatky. Nevadí. Odsud už to do hotelu není daleko a najdu-li hned zpočátku správný směr, je to pořád rovně.

Na recepci jsem ohromila svou brilantní francouzštinou (Dobrý den!) načež jsem byla nucena přejít do angličtiny, páč mi došla slovíčka. Nakonec jsme se slečnou spojenými silami daly vše dohromady a já sebou mohla plácnout do bíle povlečené, voňavé hotelové postele. Pokojík je malý, ale útulný. Jedno malé okno, jedna malá skříň a jedna malá televize, ale vše dostačující. Jo, jedna velká postel.

Myslela jsem si, že tím pro mě neděle skončila. Omyl. Večer jsem byla pozvána českým kolegou na prohlídku města, poněvadž on je tady už počtvrté a musí mi to patřičně předvést. Nebyla jsem proti. Luxembourg je relativně malá metropole, něco kolem 100 000 obyvatel a žádné metro. Ani tramvaj. Ovšem autobusů tolik, že tu mají pro sebe samostatný jízdní pruh. Kolem historického centra se rozkládá obrovský hradní příkop, spíše tedy údolí obsahující hned několik čtvrtí. Když jsem poprvé stanula na mostě přes tuhle městskou zajímavost, nemohla jsem vyjít z údivu a nadšení. Skály a středověké hradby si místní pěstují a hýčkají, a aby byly turistům dobře viditelné, zajímavě je osvětlují. Vědí co dělají. Můj mozek se oklepal z přebytečných let, bylo mi zase sedm a chovala jsem se jako dítě o štědrém večeru. Kráčeli jsme ulicemi a já nešetřila výkřiky nadšení až hysterické radosti a zlatým hřebem (pro někoho poslední kapkou) bylo objevení vánočních trhů na hlavním náměstí. Po deseti minutách jsem zjistila, že kolega si ode mě drží třímetrový odstup a dělá, že mě nezná. Všechny stánky byly dřevěné, ověšené patřičným počtem žároviček a nabízely vesměs vkusné, zábavné a milé výrobky převážně s vánoční tématikou. Po plasťákových hračkách "made in china" ani stopy. Byla jsem v sedmém nebi.

A tak jsem poznala Luxembourg. Aspoň kousek z něj. Za tmy, ale líbil se mi. A těšila jsem se, jak si jej budu následujících čtrnáct dnů užívat. Načež jsem zjistila, že škola začíná v devět (mlha a skoro tma) a končí v pět (mlha a úplná tma). Neklesala jsem na mysli a těšila se na nadcházející víkend.

A měla jsem nač.