Letecky snadno a vesele

Tak je to tu. Vedení firmy se rozhodlo, že je potřeba zaplácnout díry v mém vzdělání, a aby nevypadalo jako chudá příbuzná (to vedení), vyslalo mě na kurz do vzdálené evropské země. Anglicky prý umím (omyl číslo jedna), učím se rychle (další chyba) a určitě firmě ani svým kolegům neudělám v té cizině ostudu (tak na tohle bych si už vůbec nevsadila).

Služební cesta má trvat čtrnáct dnů. Pro mě osobně dva nekonečné týdny. Fakt nevím, jak to bez těch svých kluků zvládnu. Anebo jinak: fakt nevím, jak to tu ti moji kluci zvládnou. Ale to možná předbíhám událostem. Jeden z nich je dospělý, aspoň papírově a ten druhý se chová jako to nejhodnější dítě na světě, dojde-li na lámání chleba a jeho dozoru začne téct do bot. Takže větší obavy bych možná měla mít sama o sebe, jelikož pokud jde o naprosto samostatnou činnost a ještě k tomu v zahraničí, jsem aktivní, iniciativní a ve většině případů sama sobě i přilehhlému okolí lehce nebezpečná nebo dost k smíchu v závislosti na situaci.

V sobotu jsem udělala v bytě optický pořádek, poněvadž dle mého skromného odhadu kluci úklidu moc nedají a navařila jsem jim do zásoby, aby nebyl problém ani s jídlem. Jednu omáčku jsem přesolila, jednu nedosolila a jednu úplně zvrzala, ale nevadí, oni si s tím poradí. S postupujícím dnem a blížícím se časem mého odjezdu jsem se stávala nervóznější, hektičtější a uštěkanější, takže jsem se ani nedivila, když se bytem začaly ozývat poznámky jako "už abys byla pryč" a "hele, a nechceš odvézt na letiště teď HNED?". Nechtěla jsem. Několikrát jsem Matýskovi vysvětlila, že maminka jede pá, máma bude dlouho pryč, ale máma se zase vrátí a opakovala jsem tuhle mantru tak dlouho, až se z mé náruče otráveně odplazil a šel si postěžovat otci. Prostě žádné pochopení.

V neděli ráno jsem posbírala bagáž a opustila byt. Se slzou v oku, chtěla bych dodat, ale ona by to nebyla pravda, takže se přiznám, řvouce jako Viktorka na splavu. Odvezla jsem se na letiště a začala legrace. Je to vcelku novinka a říká se tomu samoobslužné odbavení. Hra spočívá v tom, že se postavíte k automatu, zvolíte leteckou společnost, se kterou míníte cestovat, a která nemluví česky pokud není ČSA. Dle anglických a poněkud matoucích instrukcí (ne, ani obrázky mi nepomohly) se snažíte naskenovat pas, zadat číslo letenky o dvanácti znacích do pole pro deset a vůbec se skvěle bavíte. Než si mé zmatenosti povšimla místní zaměstnankyně a rozhodla se přiložit ruku k dílu. Do tří vteřin měla hotovo. Odmítám se smířit s jakýmkoliv jiným vysvětlením, než že v tom má holka praxi. Mnou to ROZHODNĚ nebylo.

Další bojový úkol spočíval v bezpečnostní kontrole. Věděla jsem, že nenesu žádné tekutiny, minimum jídla, což se smí a vůbec žádnou zbraň. Zádrhel předem vyloučen. Položila jsem tašku s notebookem na pás a hrdě prošla rentgenem. Ani pípnutí. Šikovná holka! Ovšem počítač už takovou kliku neměl.

"Máte v tom nějakou elektroniku?"

"No, je to nacpaný až po zip: počítač, tři nabíječky, foťák, harddisk, mobil,...."

"Vyndejte laptop a disk."

Mladík vše poslal ještě jednou do tunelu.

"Hm, tak tam máte ještě něco."

"No ano, vždyť vám to říkám, nabíječky, foťák, mobil...."

"Vyndejte foťák a mobil."

Znovu celá procedura.

"Máte tam...... ne. Vemte si to a běžte."

a takhle děti, takhle to dělají teroristi.

V letadle to nebylo o moc jednodušší. Jelikož jsem doposud létala jen vyhlídkovými lety (žádné občerstvení) nebo s nízkonákladovými společnostmi (drahé občerstvení), nevěděla jsem, že nabízí-li mi dlouhonohá letuška tyčinku Corny, činí tak z dobroty svého srdce, potažmo svého šéfa a naprosto zadarmo. Druhé kolo byly nápoje. Sledovala jsem pána před sebou jak si kupuje pivo, dámu v letech přes uličku, jak si kupuje likér a než mi došlo, že důležitá byla otázka "alcohol oder non alcohol, bitte?" nechala jsem si ujet i vozík s džusem. V dalším spoji už jsem tak naivní nebyla. Poté, co se mi nějakým zázrakem podařilo neztratit se při přestupu na mnichovském letišti (rovně, pořád rovně, ještě rovně, další kilomter chodby rovně....), nastoupila jsem do regionální linky stejné společnosti a lačně se vrhla na nabízený košíček se zeleninovým salátem. Měla jsem hlad, ale po ochutnání se mi po tyčince Corny začalo stýskat. Spravila jsem si chuť zázvorovou limonádou a těšila se na prvního McDonalda, kterého po přistání potkám.

Let jsem nakonec zvládla. Neumřela jsem ani hladem, ani žízní, nepoztrácela zavazadla a vůbec bych měla dostat pochvalu za hladký průběh akce. To co následovalo, má cesta do hotelu a první rekognoskace terénu, bylo taky nekomplikované, veselé a je to vyprávění na dlouhé lokte. Takže příště.