K nerozeznání od místních

Jak jsem už psala v článku o cestě do Paříže, nesnáším cestopisy typu "byli jsme tam, pak tam a nakonec jsme šli tam". Navíc si už přesně nepamatuju chronologické pořadí jednotlivých událostí a tak pokud vám bude připadat, že skáču od tématu k tématu jako králík, nic si z toho nedělejte. Jsem doma dva dny a sama mám v hlavě slušný guláš.

Za ty dva týdny jsem nevědomky, ale pomalu a jistě začala splývat se svým okolím. Objevila jsem několik supermarketů a naučila se v nich nakupovat. Ano, i takovým jednoduchým činnostem se zde cizinec musí učit. Do obchodu nesmí muži vejít s batůžkem, taškou nebo kabelkou dost velkou na to, aby se do ní vešla ukradená láhev. Nebylo mi moc jasné, proč dochází k selekci dle pohlaví, když kamarád musel odevzdat ledvinku, do které by se ztěží ukryla tyčinka mars a já v klidu prošla s kabelkou, kam se dala nacpat polovina krámu. Ale pravidlo je všude přísně dodržováno a někdy i statnými muži ve dveřích kontrolováno. Výjimky neexistují. Další zajímavostí je spropitné. Nesnáším kapsy plné drobných, hlavně jsou-li to pěticenty. Stokrát nic umořilo osla a když jsem jich měla v džínách dobře za čtyři eura, začala jsem kulhat na stranu. Snažila jsem se zabránit rozrůstání této sbírky necháváním drobných paní pokladní. Neexistuje. V jednom obchodě jsem byla sice s úsměvem, ale velmi důrazně upozorněna, že ona si drobné nechat NESMÍ, tak ať si je pěkně sesypu do už přetížené kapsy.

Lucembursko je země malá, coby z Německa kamenem hodil a zbytek do Francie doběhl, a tak tu ani s cestováním nedělají ciráty. O víkendu jsme se rozhodli, že využijeme blízkosti Arden a navštívíme muzeum druhé světové války v nedalekém Diekirchu. Na informacích vlakového nádraží jsem s nemalou radostí zjistila, že žádné lístky na vlak kupovat nemusíme, platí nám autobusové, které se prodávají v rámci úspor víceméně jen v balíčku po deseti a tak jsme jich měli plné kapsy. Jeden stojí sotva euro, což byl další potěšitelný bonus. Když jsme po slabé půlhodince jízdy vystoupili, kolega rozhodl, že máme žízeň a poněvadž se zde vyrábí jedno z národních piv, ochutnáme přímo u pramene. Jaké bylo naše překvapení, když ani po anglickém, ani po francouzskojazyčném pokusu, nebyla slečna za barem schopna natočit velké pivo. O mně ani tak nešlo, bylo deset ráno a já se smalým spokojila, ale sparingpartner jich musel vdechnout pět, než prohlásil, že žíža je uhašena, vzhůru na tanky.

Líbily se nám. Zvenku muzeum vypadalo jako víkendová chaloupka pražského podnikatele a tak jsme na okamžik zapochybovali o množství artefaktů, jež budou uvnitř k dispozici. Ale kde se vzalo, tu se vzalo, v budově se z ničeho nic objevilo několik dost rozlehlých podlaží, plných historických zbraní, vozidel a udělátek. Několik hodin jsme mezi nimi bloudili, fotili a luštili francouzské a německé texty. Asi největší radost jsem měla u Enigmy, německého šifrovacího stroje, o kterém jsem hodně četla, ale jehož snímky se z knih nějak vytratily. Překvapeně jsem pozorovala obyčejný psací stroj a můj mozek odmítal strávit informaci, že TOHLE pomohlo k výsledku druhé světové. Na recepci jsem si ještě koupila pamětní minci za 8E, abych vzápětí narazila na automat, kde stály 4x méně. No jo, no, na něčem se vydělávat musí.

Následně jsem v hlavním městě objevila čtvrť jménem Grund. Potažmo Clausen, ale to je jedno. Prostě jsem jednoho krásného dne zjistila, že když člověk sejde až na dno údolí obkružujícího historické centrum, vejde do říše za zrcadlem. Cestičkou podél zurčícího potoka místy křižovaného kamenným mostem a s výhledem na stometrové skály a hradby nad jeho hlavou, se člověk dostane na místo, kde si jednotlivé bary a kluby doslova stojí na hlavě. Seřazené pěkně jeden vedle druhého, někdy opatrované, s předzahrádkami i bez, vesměs všechny tématicky laděné, nabízejí místním i cizincům hodiny a hodiny zábavy a kvalitně stráveného času. A spousty piva, dost hospod je irských. Ve většině se jíst nedá, ale ochutnala jsem originální hamburger v restauraci s romatnickým názvem Maybe not Bob´s (Možná ne u Boba), kam raději už nikdy jíst nepůjdu, ale posedět ke třetince skvělého piva vždycky. Až jednoho alkohol a nahé slečny omrzí (bylo nám docela divné, proč v klubu Rock box převažuje pánské osazenstvo, ovšem poté, co číšníci zapálili bar a mezi plameny začaly poskakovat dvě spoře oděné kopretinky, se nám konečně rozsvítilo), může k návratu domů využít nočního autobusu, taxi nebo vlastních nohou. A aby nemusel do toho kopce podroušen a unaven po svých, dá se vycestovat do centra výtahem. I když mi tato možnost prodlužovala cestu do hotelu o dobrou půlhodinu, vozila jsem se ráda a často.

Jak by řekl básník, bylo to krásné a bylo toho dost. Oprášila jsem jazyky, kterými vládnu, naučila se několik vulgarismů v řečech, které mi dosud zůstaly utajeny a poznala spoustu skvělých lidí. Samozřejmě nesmím zapomenout na kurz. Myslím, že mě hodně naučil. Aspoň se o to pokusil. Ale strašně, hrozně moc mi chyběli kluci. Domov. Kdybych své pocity měla shrnout do jedné krátké věty, bylo by to nějak takhle: Všude dobře, nejlépe tam, kde si Matěj parkuje kočárek.