Cinkání rolniček a vůně jmelí

Tak konečně k těm vánočním přípravám, vůni jmelí a světlu svíček v adventním věnci. Jak to u nás vypadalo před týdnem? Bylo to veselé. Jednak se nekonalo žádné pečení, ani minulý týden, ani před čtrnácti dny, už vůbec ne v listopadu, prostě letos jsem se na to vykašlala a za druhé, na svíčky volně stojící v dosahu Matyho ruček nevěřím a tak se u nás neadventilo. Do toho přišla státně velmi významná a smutná událost, která mého J. přikovala pevným řetězem k firemní budově a měl téměř zakázáno se od ní vzdálit. Za celý týden se přišel domů párkrát vyspat, což znamenalo, že všechny mé grandiózní plány - zakoupením stromečku počínaje, přes nákup dárků, potravin a jiných vánočních nutností, vyzvednutím cukroví v nedaleké vesnici konče, šly k šípku.

Rozhodla jsem se, že jsem statečná, emancipovaná žena jednadvacátého století a jen tak se nedám. Jak jsem se již zmínila, jsem slavící typ a nic na světě mi nemůže zkazit jednu z největších příležitostí, jak se vyřádit. Pevně jsem si vytyčila Cíle, napsala Seznam a vytvořila Plán a rozhodla se, že překážky jako ranní nevolnosti (mimochodem trvající od 6:40 do 23:00), status svobodné matky handicapovaného dítěte a dvě a půl dvacetičtyřhodinové služby v práci během čtyř dnů, budu prostě ingorovat. A tak se stalo, že jsem na přípravu štědrého dne měla jeden jediný den. Jack Bauer hadr, ovšem ten měl aspoň 24 hodin, já se musela spokojit s polovičkou, poněvadž si neumím představit unaveného Matěje o půlnoci v Tescu.

8:30 návštěva dětské lékařky. Matymu bylo pět, je potřeba zkontrolovat, že slyší, vidí a nekřiví se mu páteř. Paní doktorka byla milá, usměvavá a z plánovaných deseti minut se stal pokec téměř u kafe na půl hodiny. Čímž se pacientům v čekárně omlouvám, ale jak znám místní zvyky, nezdrželi se v ordinaci o mnoho méně než já s Matym.

9:30 plánovaná návštěva Tesca

9:58 zaparkováno a sehnán nákupní vozík. Skutečná návštěva Tesca. Jelikož jsem věděla, že do kočárku pod Matěje se nevejde ani desetina toho, co jsem chtěla nakoupit, musela jsem se poprat se skutečností, že do dětské sedačky ve vozíku už se pětiletý kluk prostě nevejde a já mám jen jedny ruce. Tlačit přeplněným obchoďákem oboje je fyzicky nemožné. Nakonec se dítě usadilo na dně vozíku a než jsme dojeli k pokladně, pomalu nebylo vidět. Budiž mu ke cti, že neprotestoval, tiše trpěl a prokopl jen jedno víčko u smetany.

Pokud jde o mě, příští rok nakupuju nejpozději 20. září.

11:30 rychlostní ohřev včerejší večeře a její prohlášení za oběd.

11:45 telefonát J., aby opravdu nezapomněl vyzvednout objednané cukroví, až pojede domů z práce.

11:47 po výpadku spojení J. telefonuje zpět, aby mi oznámil, že dnes domů opravdu nejede.

13:07 -15:00 pokus o optický pořádek. Okna musí počkat na jarní úklid.

15:23 "Matýsku, maminka jde pá. Budeš tady sám!" (potřebuju doběhnout na parkoviště a vyndat z kufru auta následky dopoledního nákupu. S Matějem nemožné) "Musíš tu být strašně hodnej, nikam nelézt, nestoupat si, zůstat pěkně sedět. Rozumíš?! Máma jde pá! Nebude tu, aby ti pofoukala bebí."

15:25 návrat od výtahu. Má genialita nezná mezí. Oblékám syna, odjíždím s ním k autu, kde ho BEZPEČNĚ poutám do autosedačky a v klidu odnáším svých deset igelitek. Funím jako lokomotiva, ale jsem se sebou strašně spokojená.

15:46 Nemám cukroví. Nemám tu muže, který by ho vyzvedl v té nejzapadlejší vesničce našeho kraje, nemám tu ani navigaci, která by mě do onoho koutu naší zemičky zavedla. Jsem schopná se ztratit dvě ulice od našeho domu. Přesto sedám za volant, v batůžku výbavu nutnou k přežití pro dva na tři dny, kontroluju, že baterka svítí a vyrážíme.

16:32 nějakým zázrakem dorážíme na místo a já svírám pevně v náručí 2kg cukrovinek. Doufám, že se dostaneme domů.

17:08 neplánovaná zastávka v pražském obchodním domě. Já věděla, že na té druhé křižovatce jsem měla odbočit doleva!

Nevadí. Koupíme vánoční stromeček. Vloni totiž hlava rodiny rozhodla, že ten náš je již omšelý, opadaly mu téměř všechny papírové jehličky a víc než polovina větví je polámaná. Z mého pohledu se nejednalo o nic, co by nespravil provázek a kousek leukoplasti, ale budiž. Hlava rodiny ví co dělá. To bylo vloni. Letos J. po svém rozhodnutí ani nevzdechl. Vybrali jsme s Matym nádhernou jedličku a ani nám nebylo líto, že paní u pokladny za ni chtěla téměř o polovinu víc, než jak hovořila cenovka. Byli jsme unavení, hladoví a před námi byl ještě náročný večerní program.

18:24 konečně doma, ohřev dnešního oběda, který je prohlášen za večeři. Myslím, že šunkafleky se u nás už nikdy vařit nebudou.

18:26 zvoní paní sousedka, laskavá to kadeřnice, která k nám chodí jednou za čtvrt roku zkulturnit vzpouzející se máničku. Jelikož dítě je extrémně unavené a hladové, nedá se od něj očekávat vůbec žádná spolupráce, naopak, několik dobře mířených klacků pod nohy. Společnými silami Matyho přišpendlíme k židli a zpod husté kštice konečně vykukuje dětská tvář.

20:36 do dveří vstupuje očekávaná návštěva. Maty už je dávno v posteli, já bych se nejraději přidala, ale jelikož jsou to hosté poslední dobou velmi vzácní a nějak si dárky pod stromeček předat musíme, nosím na stůl, rozlévám do sklenic a snažím se chovat slušně.

23:18 Konečně v posteli. Jsem vysloveně slavící typ. Ale pokud jde o mě a mou rodinu, vánoce jsou na příští rok pro nepřízeň počasí zrušeny.

Vánoční vsuvka

Nebojte se. Tenhle článek není o tom, jak jsem ve spěchu spálila cukroví, svíčkami podpálila stromeček a zapomněla nakoupit dárky. Žádná vůně vanilky, cinkání rolniček, štědrodenní nostalgie. Dnes krátce a jednoduše.

Co nám letos přinese ježíšek?

Dárek nejkrásnější.

V létě k nám totiž přiletí čáp.

Nebo vrána.

Všichni členové smečky Prdlé prvomatky vám přejí kouzelné Vánoce!

PP & Matěj & J.

Rozhovor

Zde předkládám úryvek rozhovoru z občasníku Úspěšná žena (č.XXXVIII prosinec 2011), aby byly informace z období osiření od kluků úplné, pravdivé a hlavně z první ruky. Aby mě nikdo nemohl podezřívat, že jsem si to vymyslela.

Redakce našeho časopisu Úspěšná žena se dozvěděla, že se z vás stal nedávno slaměný vdovec s jedním závazkem na téměř dva týdny, pane J. Je to pravda?

Ano.

Když jste zjistil, že žena odjede na tak dlouhou dobu, podporoval jste ji v jejím rozhodnutí?

Ano. Vlastně jsem byl rád, že od ní bude chvíli pokoj a já budu moct jíst guláš přímo z hrnce, aniž by k tomu měl někdo poznámky.

Guláš? Znamená to, že jste v onom období sám vařil?

Samozřejmě. Musel jsem, abychom se synem nepošli hlady. Manželka sice namrazila asi 25litrů různých omáček, ale bohužel musím konstatovat, že ve stresu nevaří moc dobře, což den před odletem byla, a tak jsme se raději mrazáku vyhýbali a vařili si sami.

Co třeba?

To, co máme oba rádi. Vepřový guláš s těstovinami, hovězí guláš s těstovinami, kuřecí guláš s těstovinami, prostě jsme jedli pestrou a chutnou stravu.

A co jiné domácí práce? Praní, žehlení....?

Tak samozřejmě. Ani má zásuvka s ponožkami ani synova komoda nejsou bezedné a po určité době jsme měli problémy najít koš na špinavé prádlo, takže bylo potřeba zasáhnout. Peru rád, malé potíže mi dělá skládání prádla a žehlení. To jsem nechal na ženě.

To je od vás jako od muže velmi ohleduplné. Takže manželka po návratu našla jen koš s prádlem na žehlení, že?

Spíš čtyři. Ona žehlí ráda, chtěl jsem jí udělat radost. Na její části postele teď leží patnáctikilový vánoční dárek.

A co jiné domácí práce?

Víte, ona žena v tom má svůj specifický systém, já bych řekl organizovaný chaos a je velmi nerada, když jí ho někdo nabourá. Nechtěl jsem se pouštět do žádných velkých akcí a rozčílit ji. Posledně jsem jen přesunul čistič na kachličky do jiné police a měsíc se mnou nemluvila.

Dva týdny péče o pětiletého syna. Bylo to náročné?

Ne. My máme s Matějem dost rovnocenný vztah. Nepovyšuju se nad něj z moci rodiče a on nezlobí jako malé dítě. Máme dohodu. Já připravím k večeři něco se špagetami a on bude nejpozději o půlnoci v posteli a bez řečí. Funguje to.

Narazil jste vůbec na nějaký problém?

Nic vážnějšího, řekl bych. Špatně se mi hledaly věci, přes které byly odloženy nějaké další, takže jsem po nějaké době musel začít uklízet. A taky mi začala překážet ponožková hnízda, tak jsem je přestal vytvářet.

Jak byste to shrnul? Byla to pro vás zkušenost?

Určitě. Zkusil sem si, jaké by to bylo, kdyby žena nebyla. A zjistil jsem, že by to šlo, ale stálo by to za houby. Oba jsme moc rádi, že je zpátky a já už se moc těším, až se prožehlí ke své polovině postele.

K nerozeznání od místních

Jak jsem už psala v článku o cestě do Paříže, nesnáším cestopisy typu "byli jsme tam, pak tam a nakonec jsme šli tam". Navíc si už přesně nepamatuju chronologické pořadí jednotlivých událostí a tak pokud vám bude připadat, že skáču od tématu k tématu jako králík, nic si z toho nedělejte. Jsem doma dva dny a sama mám v hlavě slušný guláš.

Za ty dva týdny jsem nevědomky, ale pomalu a jistě začala splývat se svým okolím. Objevila jsem několik supermarketů a naučila se v nich nakupovat. Ano, i takovým jednoduchým činnostem se zde cizinec musí učit. Do obchodu nesmí muži vejít s batůžkem, taškou nebo kabelkou dost velkou na to, aby se do ní vešla ukradená láhev. Nebylo mi moc jasné, proč dochází k selekci dle pohlaví, když kamarád musel odevzdat ledvinku, do které by se ztěží ukryla tyčinka mars a já v klidu prošla s kabelkou, kam se dala nacpat polovina krámu. Ale pravidlo je všude přísně dodržováno a někdy i statnými muži ve dveřích kontrolováno. Výjimky neexistují. Další zajímavostí je spropitné. Nesnáším kapsy plné drobných, hlavně jsou-li to pěticenty. Stokrát nic umořilo osla a když jsem jich měla v džínách dobře za čtyři eura, začala jsem kulhat na stranu. Snažila jsem se zabránit rozrůstání této sbírky necháváním drobných paní pokladní. Neexistuje. V jednom obchodě jsem byla sice s úsměvem, ale velmi důrazně upozorněna, že ona si drobné nechat NESMÍ, tak ať si je pěkně sesypu do už přetížené kapsy.

Lucembursko je země malá, coby z Německa kamenem hodil a zbytek do Francie doběhl, a tak tu ani s cestováním nedělají ciráty. O víkendu jsme se rozhodli, že využijeme blízkosti Arden a navštívíme muzeum druhé světové války v nedalekém Diekirchu. Na informacích vlakového nádraží jsem s nemalou radostí zjistila, že žádné lístky na vlak kupovat nemusíme, platí nám autobusové, které se prodávají v rámci úspor víceméně jen v balíčku po deseti a tak jsme jich měli plné kapsy. Jeden stojí sotva euro, což byl další potěšitelný bonus. Když jsme po slabé půlhodince jízdy vystoupili, kolega rozhodl, že máme žízeň a poněvadž se zde vyrábí jedno z národních piv, ochutnáme přímo u pramene. Jaké bylo naše překvapení, když ani po anglickém, ani po francouzskojazyčném pokusu, nebyla slečna za barem schopna natočit velké pivo. O mně ani tak nešlo, bylo deset ráno a já se smalým spokojila, ale sparingpartner jich musel vdechnout pět, než prohlásil, že žíža je uhašena, vzhůru na tanky.

Líbily se nám. Zvenku muzeum vypadalo jako víkendová chaloupka pražského podnikatele a tak jsme na okamžik zapochybovali o množství artefaktů, jež budou uvnitř k dispozici. Ale kde se vzalo, tu se vzalo, v budově se z ničeho nic objevilo několik dost rozlehlých podlaží, plných historických zbraní, vozidel a udělátek. Několik hodin jsme mezi nimi bloudili, fotili a luštili francouzské a německé texty. Asi největší radost jsem měla u Enigmy, německého šifrovacího stroje, o kterém jsem hodně četla, ale jehož snímky se z knih nějak vytratily. Překvapeně jsem pozorovala obyčejný psací stroj a můj mozek odmítal strávit informaci, že TOHLE pomohlo k výsledku druhé světové. Na recepci jsem si ještě koupila pamětní minci za 8E, abych vzápětí narazila na automat, kde stály 4x méně. No jo, no, na něčem se vydělávat musí.

Následně jsem v hlavním městě objevila čtvrť jménem Grund. Potažmo Clausen, ale to je jedno. Prostě jsem jednoho krásného dne zjistila, že když člověk sejde až na dno údolí obkružujícího historické centrum, vejde do říše za zrcadlem. Cestičkou podél zurčícího potoka místy křižovaného kamenným mostem a s výhledem na stometrové skály a hradby nad jeho hlavou, se člověk dostane na místo, kde si jednotlivé bary a kluby doslova stojí na hlavě. Seřazené pěkně jeden vedle druhého, někdy opatrované, s předzahrádkami i bez, vesměs všechny tématicky laděné, nabízejí místním i cizincům hodiny a hodiny zábavy a kvalitně stráveného času. A spousty piva, dost hospod je irských. Ve většině se jíst nedá, ale ochutnala jsem originální hamburger v restauraci s romatnickým názvem Maybe not Bob´s (Možná ne u Boba), kam raději už nikdy jíst nepůjdu, ale posedět ke třetince skvělého piva vždycky. Až jednoho alkohol a nahé slečny omrzí (bylo nám docela divné, proč v klubu Rock box převažuje pánské osazenstvo, ovšem poté, co číšníci zapálili bar a mezi plameny začaly poskakovat dvě spoře oděné kopretinky, se nám konečně rozsvítilo), může k návratu domů využít nočního autobusu, taxi nebo vlastních nohou. A aby nemusel do toho kopce podroušen a unaven po svých, dá se vycestovat do centra výtahem. I když mi tato možnost prodlužovala cestu do hotelu o dobrou půlhodinu, vozila jsem se ráda a často.

Jak by řekl básník, bylo to krásné a bylo toho dost. Oprášila jsem jazyky, kterými vládnu, naučila se několik vulgarismů v řečech, které mi dosud zůstaly utajeny a poznala spoustu skvělých lidí. Samozřejmě nesmím zapomenout na kurz. Myslím, že mě hodně naučil. Aspoň se o to pokusil. Ale strašně, hrozně moc mi chyběli kluci. Domov. Kdybych své pocity měla shrnout do jedné krátké věty, bylo by to nějak takhle: Všude dobře, nejlépe tam, kde si Matěj parkuje kočárek.

První dojmy

Vybatolila jsem se z letadla, trefila k jedoucímu pásu s bagáží a z něj sundala ten správný kufr. Ono to zas tak těžké nebylo, jelikož po předchozích zkušenostech (tenhle? - ne, ten černej. -tenhle JE černej. -myslíš, že to je náš?) jsem si na všechna dostupná držadla navázala červené mašličky. Kufr se za mě v zavazadlovém prostoru asi dost styděl, ale nevadí, účel byl splněn. V trafice jsem nakoupila lístky na autobus a hurá do víru vášní!

Věděla jsem, jaké číslo spoje je to pravé (z letiště odjíždí naštěstí jen jedna linka) a tak nebyl problém nastoupit. Znala jsem i název výstupní stanice a dost mylně předpokládala, že ani s opuštěním autobusu nebude problém. Asi v polovině cesty, kochaje se okolní zamlženou krajinou, jsem si uvědomila, že bych měla sledovat názvy stanic. Při přibližně třetím zastavení mi došlo, že nápis "AUTOBUS" v horní části ukazatele zastávky nebude její název. Několik následujících stanic jsem strávila hysterickým hledáním těch jejich zatr.... jmen. Když jsem konečně pochopila princip, právě jsme z mé cílové stanice odjížděli. Pan řidič byl laskav a nechal mě se vysypat i s kufrem a příručním zavazadlem doprostřed křižovatky. Nevadí. Odsud už to do hotelu není daleko a najdu-li hned zpočátku správný směr, je to pořád rovně.

Na recepci jsem ohromila svou brilantní francouzštinou (Dobrý den!) načež jsem byla nucena přejít do angličtiny, páč mi došla slovíčka. Nakonec jsme se slečnou spojenými silami daly vše dohromady a já sebou mohla plácnout do bíle povlečené, voňavé hotelové postele. Pokojík je malý, ale útulný. Jedno malé okno, jedna malá skříň a jedna malá televize, ale vše dostačující. Jo, jedna velká postel.

Myslela jsem si, že tím pro mě neděle skončila. Omyl. Večer jsem byla pozvána českým kolegou na prohlídku města, poněvadž on je tady už počtvrté a musí mi to patřičně předvést. Nebyla jsem proti. Luxembourg je relativně malá metropole, něco kolem 100 000 obyvatel a žádné metro. Ani tramvaj. Ovšem autobusů tolik, že tu mají pro sebe samostatný jízdní pruh. Kolem historického centra se rozkládá obrovský hradní příkop, spíše tedy údolí obsahující hned několik čtvrtí. Když jsem poprvé stanula na mostě přes tuhle městskou zajímavost, nemohla jsem vyjít z údivu a nadšení. Skály a středověké hradby si místní pěstují a hýčkají, a aby byly turistům dobře viditelné, zajímavě je osvětlují. Vědí co dělají. Můj mozek se oklepal z přebytečných let, bylo mi zase sedm a chovala jsem se jako dítě o štědrém večeru. Kráčeli jsme ulicemi a já nešetřila výkřiky nadšení až hysterické radosti a zlatým hřebem (pro někoho poslední kapkou) bylo objevení vánočních trhů na hlavním náměstí. Po deseti minutách jsem zjistila, že kolega si ode mě drží třímetrový odstup a dělá, že mě nezná. Všechny stánky byly dřevěné, ověšené patřičným počtem žároviček a nabízely vesměs vkusné, zábavné a milé výrobky převážně s vánoční tématikou. Po plasťákových hračkách "made in china" ani stopy. Byla jsem v sedmém nebi.

A tak jsem poznala Luxembourg. Aspoň kousek z něj. Za tmy, ale líbil se mi. A těšila jsem se, jak si jej budu následujících čtrnáct dnů užívat. Načež jsem zjistila, že škola začíná v devět (mlha a skoro tma) a končí v pět (mlha a úplná tma). Neklesala jsem na mysli a těšila se na nadcházející víkend.

A měla jsem nač.