"Ahoj, kamaráde, dlouho jsme spolu nemluvili."
"Nazdar holka, myslím, že se pleteš. Máš se? Potřebuješ něco?"
"Jde to. Nepotřebuju, dík."
"Ty se na mě zlobíš?"
"Proč myslíš, měla bych?"
"Ne."
"A já si myslím, že o tomhle bychom spolu my dva mohli diskutovat."
"Copak tě žere? "
"Rakovina."
"Nekecej, Tu už dávno nemáš."
"Ale měla jsem."
"Jó, kamarádko, nemůže být každý den posvícení."
"Za co?"
"Jak za co?"
"Proč rak? Proč já? Co jsem ti udělala? Já myslela, že my dva jsme si účty vyřídili tím, cos provedl Matymu."
"Ty máš pocit, že jsem mu ublížil?"
"Když ne jemu, tak mně a J. Myslíš si, že je to zábava, vychovávat handicapované dítko?"
"Hlavně si myslím, že se na to díváš ze špatného úhlu. Dal jsem ti ho pro potěšení. Aby ses naučila milovat někoho, kdo není tak perfektní jako tvůj skvělý J., někoho, kdo tě bude stoprocentně potřebovat a nebudeš ho moci poslat do pokoje, abys měla tu svou slavnou "chvilku pro sebe" a mohla se válet u knížky. Ale mám dojem, že tohle už jsme si vyříkali."
"To je vlastně pravda. Odpustila jsem ti."
"Odpustila?! Zapomnělas poděkovat."
"Obraťme list. Proč ses na mě vykašlal?"
"Kdy?"
"Například posledního půl roku jsem neměla zrovna na růžích ustláno a po tobě se slehla zem. Kdes byl, když jsem tě potřebovala?"
"Aha. Tak tohle trápí naši princeznu."
"Ano, trápí. Hledala jsem tě."
"A našla?"
"No asi ne, když ti to teď vyčítám."
"Jsi si tím jistá?"
"?"
"Pamatuješ, když ti v zimě řekli, že jsi nemocná, myslela sis: "Bože můj, jen ať těm mým klukům neumřu." Slyšel jsem tě.
Vrátila ses z nemocnice a Matěj začal lézt.
A pak, když ti po první chemoterapii slezly vlasy a kamarádka ti řekla, že ti to strašně sluší.
Máma ti udělala domácí sádlo, aby sis měla čím namazat svou prďáckou jizvu a mohla si v létě obléct dvoudílné plavky.
Bylo ti špatně a smutno, J. ti koupil chlebíčky a limonádu a řekl ti, že i tak tě miluje.
A mimochodem, jen pro tvou informaci. Dost lidí se za tebe modlilo."
"Takže tys tady byl?"
"Celou dobu jsem ti stál za zadkem, jen jsi o mně nevěděla."
"Aha. Tak děkuju."
"Rádo se stalo. Teď se zase ty dobře postarej o toho mého andílka."
"Postarám. O Oba. Dobrou noc."
Dyť jsem to říkala, Maty je za odměnu. :o) Hlavní je na to nezapomínat, ale to se snadno řekne, občas hůř udělá, chápu.
OdpovědětVymazatAno, tak to přesně je, zamáčknu slzu v oku a jdu dělat to, co mám zrovna před nosem, protože o to ostatní je stejně postaráno. A když se ještě člověk dokáže vzdát nároků na jakékoliv tísnivé pocity, tak je to naprosto skvělé.
OdpovědětVymazatno jo, záleží na úhlu pohledu, což... i tak to ale je mazec.
OdpovědětVymazatDíky Tvému psaní, tomu občas začínám věřit i já. Děkuju
OdpovědětVymazatMamčo,
OdpovědětVymazatmám to podobně...
OdpovědětVymazatAno, my se za Tebe modlily(i). A stále modlíme! Já určitě! Mám Tě ráda! A moc se na Tebe těším! A kdybych byla divná, tak neboj, jednak jsem divná a pak taky neumím komunikovat s lidma face to face...
OdpovědětVymazatparáda
OdpovědětVymazatNa fejsbůčku sice být nechceš, ale to slavné tlačítko "TO SE MI LÍBÍ" by sis sem mohla pořídit... protože teď bych na něj moc ráda klikla :)
OdpovědětVymazatAle já o to nestojím!!!!!!!!!
OdpovědětVymazatO to nikdo nestojí. Ale je to tu, tady a teď, a je potřeba s tím nějak naložit. Brečet, řvát, zhroutit se, vzchopit se, žít a přežít. To je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Život je všechno, jen ne spravedllivý.
OdpovědětVymazatAle pořád tu ještě zbývá humor a nadávky! :-)
OdpovědětVymazatMM: možná jsem se nevyjádřila přesně, já to beru tak, že když už se to stalo a já někdy byla v koncích, požádala jsem prozřetelnost, přírodu,nebo nevím, koho, a on(a) mě někam nasměroval(a). Jinak bych si některé radovánky taky odpustila, to mi věř, ale jaksi to nejde:-)
OdpovědětVymazatSkvěle napsané!
OdpovědětVymazatNejsem ani "verici" a ani "neverici" Jednou mi ale nekdo rekl, ze "Buh lidem nalozi pouze tolik co unesou"... taky nekdy nechci byt silna :( Ale ty jsi uzasna, bajecna a skvela!!!
OdpovědětVymazatKde to jen bylo napsané? :o)
OdpovědětVymazatDěkuju všem, nádherné komenty.
OdpovědětVymazat