Jak správně poděkovat

Slova kombajn, prosím a děkuji mě naučila máma téměř s mými prvními pokusy o rozhovor. Zemědělský dopravní prostředek se mezi mé první zdvořilostní fráze dostal po upozornění zdravotní sestry, že byť útlého věku, pěkně mi to kecá. Maminka byla sdělením tak překvapená, že mě vyzvala, abych řekla první slovo, jež ji napadlo. Každopádně jsme se sestrou od mala vedeny ke slušnému chování a víme, že když něco chceme, musíme nejdříve poprosit, až poté si smíme dupnout, že to chceme HNED, a jakmile to dostaneme, musíme pěkně poděkovat. I když jde o amalgamovou plombu, o kterou nikdo nestojí.

V poslední době se mi přihodilo několik věcí, za které jsem neskonale vděčná a vím, že se sluší poděkovat, jenže já nevím komu. Ano, jsou tu samozřejmě protagonisté, jež mohu oslovit a zavalit věcnými dary a láskou, ale než bych je sem všechny vypsala, upadly by mi prstíčky u samého zápěstí. Kdo je ke mně dovedl? Vyšší moc, Matka příroda, Náhoda? Komu zabalit svůj vděk do balícího papíru, převázat mašlí a složit k nohám?

Než se pustím do pomlouvání mého milovaného J. a Máťulky, zmíním jedno pochmurné prosincové ráno. Ležela jsem v nemocnici, v břiše díru po nádoru zašitou stehem používaným na pytle od brambor a bylo mi smutno. Chyběli mi kluci, cigarety a nudila jsem se. I připojila jsem se k internetu a začala volat o pomoc. Napsala jsem co se mi událo, že se bojím, že mám rakovinu a že potřebuju zaměstnat mozek. Zda-li někdo neví o online hře, jež i přes svou stupiditu vyvolává závislost nebo o stránce, kde se dá shlédnout jeden až padesát dílů sitcomu. K mému obrovskému potěšení, byl můj křik vyslyšen. Začali přicházet lidé, psát, že je jim líto, co se mi děje, že chápou, že je mi těžko, někteří se se mnou poděllili o své oblíbené weby, někteří jen nahlédli, popřáli mi štěstí a zase odešli a někteří zůstali. Byli se mnou celou tu dobu, co jsem procházela různými zdravotními zařízeními, tu se nechala operovat, tu absolvovala chemoterapii, drželi mi palce a dávali sílu. Když mi bylo smutno, utěšovali, když jsem slavila úspěchy, radovali se se mnou. Stala jsem se součástí úžasné komunity. I díky jim jsem to přežila ve zdraví, při smyslech a bez závislosti na antidepresivech. Nikdy nevyjádřím, jak hrozně moc jsem jim vděčná, za to, že jsou a že se stali součástí mého života.

Minulý víkend jsem měla tu čest, vidět je všechny na živo. Přezdívky se změnily ve jména a dostaly tváře. Jela jsem do malé, roztomilé vísky plná očekávání a obav, jestli svou reálnou existencí nezpůsobím zklamání, jestli ta Prdlá prvomatka, která píše své životní příběhy někdy s humorem, někdy na slzičky není jen výplodem mé fantazie a já sama jejím nudným stínem. A doufám, že jsem své dobré víly nezarmoutila. Když jsem je po půl roce psaného slova konečně viděla, měla jsem tendenci je všechny obejmout a jedné po druhé říct, jak jsem jim vděčná za všechno, co pro mě udělaly, jak je mám ráda, i když je vidím poprvé v životě. Možná to způsobily rozpaky, možná nervozita a určitě hromada dětí, okolo které jsme svorně poletovaly, ale příležitost říct "děkuji" mám až teď a tady. Tak tedy křičím z plných plic a doufám, že mě všechny slyší.

Když už jsem u internetu, nesmím zapomenout na čtenáře tohoto výplodu mého chorého mozku. Tento blog pro mě byl, je a bude psychologem v bílém plášti, jenž sedí v křesle, dělá si poznámky a sem tam chápavě pokýve hlavou. Denně čte tyto stránky na 300 lidí a já jsem vděčná každému jednomu z nich. Z vás.

Jako Matýskova matka cítím povinnost, naučit těmto základům slušného chování - poprosit a poděkovat - i jeho. Vzhledem k tomu, že ve svých čtyřech letech ještě nemluví (žvatlání se nepočítá, tomu rozumíme jen já a J. a to jen občas), možná to bude trošku problém. Dávno tomu, rozhodli jsme se, že když nebude používat standartní způsoby dorozumívání, odpovídající jeho věku (já chci, já nechci, dej, pojď, podívej), zkusíme znakování. A začali jsme shánět odbornou literaturu, terapeuty na slovo vzaté a ponořili jsme se až po kolena do internetové sítě, ve snaze najít tu správnou metodu. Budou to dobře dva roky a při všech vzdělávacích institucích, jimiž jsme oba prošli, jsme si museli přiznat, že jsme hloupí jako hromada písku a nejsme schopni se něčemu takovému naučit, natož to předat svému handicapčátku. Ze všech znaků, jež jsme dokázali uchovat ve své paměti se u nás používaly tři a to každou sudou sobotu v červenci. Není divu, že Matýsek dodnes nemluví, ani neznakuje. Ovšem minulou neděli se začalo blýskat na lepší časy. Nevím, zda to má na svědomí perfektní péče vychovatelů ve stacionáři, kteří jsou díky své profesi poněkud důslednější, než my dva, nebo je to práce Arpidy, či našich výletů do lesa Řáholce, ale ten den si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Začalo to ráno, kdy dítě jen tak mimochodem při sledování pohádky v televizi použilo znak pro přebalení. Nevěřila jsem mu ani slovo, přesto jsem situaci zkontrolovala a ejhle! Děl pravdu, ten chlapec. Radovala jsem se jako pet lahev v popelnici s tříděným odpadem, ale pořád jsem svalovala vinu na náhodu. Před obědem jsem byla ze svého omylu vyvedena, když Matýsek dost razantně použil znak pro jídlo. To si snad dělá srandu? A třešničkou na dortu bylo, když si několikrát, a to i následně na vyžádání pro mé překvapené oči, přejel rukama po skráních, což jsme vyhodnotili jako znak pro spaní. Nevycházeli jsme z údivu. Po čtyřech a půl letech ticha občas proložených nějakým tím tatata nanana nene, se s náma Matýsek snaží domluvit! Sbalila jsem dítě, odnesla je do postýlky, políbila na tvář a se slzou v oku poděkovala.

Jsem vděčná za strašnou spoustu věcí. Že mám J. a Máťu, že jsem tu hnusnou nemoc i s jejími chemoterapiemi přežila, že mám kolem sebe spoustu úžasných a fantastických lidí, že Matýsek začíná komunikovat, že přichází léto, že u nás v samoobsluze zlevnili mléko a že na světě bylo, je a bude krásně.