O víkendu, pouti a trabantu

Víkend se zdařil, počasí už tolik ne, ale co naděláme, deště též potřeba. Už by ale nemusela být tak strašná, příšerná zima, páč by si matka Příroda mohla laskavě uvědomit, že je polovina května a teploty by se měly pohybovat úplně, ale úplně jinde. Jednou zase vyhrají volby komunisti a já pevně doufám, že konečně poručí větru, dešti.

V neděli jsme opětovně spakovali. Začíná to být nuda. Proběhnout několikrát bytem, posbírat vše potřebné, vzpomenout si, že na šňůře visí ručník a v kuchyni se válí Matyho léky a dát si kolečko ještě jednou. Potom znovu pro hračky a zubní kartáčky a nakonec do třetice, někde jsme ztratili bačkůrky (na dně batohu. Vždycky. Na to už bych si taky mohla zvyknout) a má nezbytná tužka na obočí zapadla za postel. Jak se jí to povedlo, opravdu netuším, ale vydat se bez ní na cesty si netroufám, vypadám jako postavička z Lebkounů. Na to pozor, začínám strašit malé děti a přestárlé občany.

Cesta byla tentokrát rychlejší, Fišta drandil po dálnici, vesničkami a městečky jakoby měl v kufru vrtulku, až jsme museli v Nepomuku zastavit na dlabanec, aby se nám neuhnal. V motorestu jsme zjistili, že sem přijela pouť. Rozptýlení, které si naše rodina prostě nemůže nechat ujít. Teple jsme se oblékli, já zalitovala, že nemáme náš oblíbený fusak z beránka (je květen! Květen!) a vyrazili do víru vášní. Náměstí bylo krásné. Spousta kolotočů, vietnamských stánků a prodejců typicky pouťového zboží jako perníková srdce a korbáčky. Byla jsem v sedmém nebi, od totálního krachu nás zachránila zřítelnice oka mého, která při sobě neměla více, než pár stovek. Nakoupili jsme, ani Máťulka nepřišel zkrátka, dostal nádherné dřevěné pexeso, přesně do jeho volšových ruček a bublifuk. Kouzelný bublifuk. Kde jsou doby, kdy stačila nádobka s jarovou vodou a očko na špejli. Náš syn rozšířil svou sbírku "hraček na pět minut" o fantastickou duhovou pistoli, která po nabití střílí nádherné duhové koule a vydává u toho ušideroucí zvuk. Naštěstí je můj muž elektricky velmi zručný, a prohlásil, že při první příležitosti z toho ten zas*aný reprák vytáhne a zahodí hodně daleko.

Poté, co došly finance, jsme se vydali zpět k zaparkovanému Fištovi. Proplétali jsme se mezi stánky a jejich návštěvníky, pomalu nebylo místo na kočárek a najednou můj zrak ulpěl na čtyřicet let starém trabantu, za jehož volantem seděl třikrát starší majitel a vedle něj jeho snad o týden mladší žena. Bakelitový jaguár zmateně kličkoval mezi lidmi, blikal tu doleva, tu doprava a popojížděl metrovými skoky. Nevěřila jsem svému oku. Hned, jak budu na ministerstvu (a že já budu), uzákoním povinnost odevzdat řidičský průkaz s prvním vypadnutým zubem.

Nepřestala jsem se oné scéně řehtat až do Budějic, odkud byl jen kousek k prababičce. Přijeli jsme akorát tak na poslední třetinu bronzového utkání, což ve mně vzbudilo schizofrenika, který jednou větou nadává, že ten zápas neviděl celý a druhou vyřvává, že "Vyhráli jsme nad rusákama! Máme brooooonz!" J. se opravdu výborně bavil. Znaveni jsme toho dne padli do postele, abychom byli ráno čilí na novou dávku cvičení a informací.

Moc hezký víkend to byl. Teď musím letět, jdeme KONEČNĚ opékat buřty.