Arpida II. - týden první

Náš plně naložený povoz (tentokrát maličký Fišta, chudáček vezl asi třikrát víc než se do něj vejde) se přesunul z Čech jižních na západ. Tři a půl hodiny jízdy po malých okreskách, polovinu cesty s obrovským kamionem nalepeným na naše zpětné zrcátko, polovinu za duhovou Avií vezoucí barvy napříč naší malou zemí. S jednou přestávkou na přebalení jednoho a nakrmení druhého jsme to nakonec zvládli a v polospánku fandili našim hokejistům, kterým to stejně houby pomohlo.

Když se ohlédnu za uplynulým týdnem, nestíhám sledovat, co všechno jsme stihli.

V pondělí se Matýsek seznámil s novou rehabilitační terapeutkou J., které sice od té doby jen plačky nadává, ale ve chvíli, kdy skončí cičení, vykouzlí na rtech svůj nejroztomilejší úsměv a sápe se jí do náručí. Umí velice rychle odpouštět, chlapeček náš malý. Paní J. je moc šikovná, má silné, dlouhé prsty, což je pro tuto práci velké plus a čímž mé ruce neoplývají, takže se ji jen stěží snažím napodobit, když mi některý cvik svěří, abych se učila. Buď si ji budeme muset na několik příštích měsíců až let půjčit domů, nebo se Máťulka nikdy nepostaví na vlastní nohy.

Následovalo několik dalších lekcí různých terapií a den byl zakončen Matyho oblíbenými koníčky. Já v té době ještě nebyla přítomna, ale z vyprávění J. vím, že Maty rozesmál polovinu osazenstva místního hřebčína. Po pochvale jak se krásně drží sedla, že moc hezky cvičí, můj chlapeček narovnal páteř a své malé ruce založil frajersky v bok, nejspíš, aby všem dokázal, že umí i "bez držačky" a taky aby vytočil instruktora. Mám je přečtené, to mé dítě.

Setkání s logopedkou prý bylo velmi zajímavé, plné nových informací, ze kterých si otec našeho dítěte zapamatoval sotva pětinu, tudíž jsme celé sezení museli v pátek zopakovat. Dozvěděli jsme se opravdu kvanta zajímavostí, že se pro nás hodí speciální terapie určená autíkům, což byl pro J. malinko šok, poněvadž jsem mu (ale opravdu nechtě) zatajila, že Matěj je částečně autista. Mohli jsme se podívat do alb s obrázky, na spoustu pomůcek a naplánovali jsme příští sezení, kde nám bude polopatisticky vysvětleno a předvedeno, jak s naším synátorem pracovat. Konečně se s ním snad jednou domluvíme.

V přízemí celého nádherného komplexu Arpidy jsou zaparkována rozmanitá invalidní vozítka, sedačky, chodítka a hlavně kola. Jmenuje se to loped a je to "tříkolka pro velký". Moc po jednom toužíme. Tahle legrace totiž nemá volnoběh, a i kdybychom měli Máťulku jen tlačit před sebou, šlapky se točit nepřestanou a budou klučíkovi rytmicky hýbat nohama a tak trochu simulovat chůzi. Bezva. Do školky a ze školky to máme skoro kilometr, pokud bychom to jezdili každý den, do konce léta nám dítě běhá. Poprosili jsme paní J., která má od parkoviště klíče, zda by nám jednu tříkolku nepůjčila na vyzkoušení. Usadili jsme dítě, přikurtovali mu kotníky a rozjeli se. Zavládlo velké nadšení na všech stranách. Matýsek se dokonce snažil řídit, což bylo krásné překvapení a mě málem vypadly oči z důlků. Hned, jak přijedeme zpátky domů, rozbijeme prasátko a půjdeme nějaký ten loped koupit.

Jako dárek na víkend, abychom za ty dva dny na lázně nezapomněli, jsme dostali zatejpované bříško a nohy. Sympatcká fyzioterapeutka nás nechala vybrat barvy, takže má Matěj prďácký kříž tělové barvy na břiše a červené kotníky. Moc mu to sluší a krásně mu to chodí. Super vychytávka.

Prostě jsou to lázně s velkým L. Mají vše potřebné, zaměstnanci nešetří umem a praktickými radami, je to takový malý ráj hendikepovaných. Pokud jde o nás, mohli bychom se z fleku nastěhovat a neopustit brány do Matyho puberty.