Mami, nepřekážej!

Jižní Čechy, částečně malinká vesnička obklopená strašnou spoustou rybníků, částečně České Budějovice. Stali se z nás kočovníci. Ráno nás romanticky probudí sousedovic kohout (ještě jednou to zvíře zařve při východu slunce a budeme mít fantastické kuře na paprice), sbalíme se a nastoupíme do Arthura, který je tak laskav a odveze nás do Arpidy. Pozdě odpoledne, patřičně znaveni, utáháni a někteří ucvičeni se necháme dopravit zpět do domečku s roztomilou zahrádkou a nízkou jablůňkou, věčně obsypanou včelami, vosami a jinou havětí, kterou bytostně nesnáším. Ale v rámci zachování rodinné pohody jsem zticha, držím jazyk za zuby a uvnitř se třesu strachy.

Kluci sem přijeli v neděli vpodvečer, cestu krásně zvládli bez jediné nehody, ať automobilové, či plenkové a večer mi celí šťastní telefonovali, že se jim tu moc líbí a že se na mě těší. Já se musela ještě zúčastnit pondělního zaměstnání a jedné návštěvy nemocnice. Původně. Potom se přidala má soukrommá válka o licenci a cestující králík. V úterý brzy ráno jsem vyrazila na cesty za poznáním. Darovala jsem potřebné množství krve (opět) a poté, co jsem nechala Fištu na lehce předraženém nemocničním parkovišti, jsem v malém fastfoodu nafasovala chlupatou slečnu s dlouhýma ušima, která stopovala do Budějic. Nato jsem vstoupila do Ústavu, kde jsem chtěla jen odevzdat Lejstro a kde jsem následně strávila dvě hodiny. Životně nutně se mnou chtělo hovořit hned několik lékařů, primářů a náměstků, poněvadž prý až příliš lpím na svém zaměstnání a to není normální. Věděla jsem, že se pohybuji na velmi tenkém ledě, pod kterým se nachází lůžkové oddělení místní psychiatrie a tak jsem se zhluboka nadechla a klidným hlasem jim vysvětlila co mě táhne do práce, i když uvnitř jsem řvala jako Maty, když mu nechceme dát kousnout chilli con carne. Tolikrát jsem za ono dopoledne slyšela, že si mám přestat dělat legraci, páč je to smrtelně vážná nemoc, že se mám okamžitě přestat křenit, jelikož se bavíme o rakovině a na tu, pokud to nevím, se dá umřít, a jiná, podobně výživná moudra, až se mi začalo dělat špatně. Prý jsem strašně odvážná a mám spoustu optimismu a prý je to moc dobře, že jsem taková statečná ženská, ale měla bych si raději doma lehnout do postele s krabicí kapesníků a plakat a plakat až do zblbnutí. Kdyby byla má těžká nemoc infekční, s radostí bych na pány doktory kejchla.

S králičí dámou, všemi zapomenutými proprietami (a že jich bylo, smsky chodily celé dva dny co byli pánové z domu), náhradním kočárkem a dobrou náladou jsem nasedla do fiesty a drandila si to dálnicemi, silnicemi a cestičkami na prázdniny. S jednou jedinou čůrací přestávkou (kterou jsme využily obě) jsme dojely do Budějic, kde mě má spolucestující opustila, aby vykročila vstříc novému životu, který určitě bude stát za to; nová majitelka se zamilovala ve chvíli, kdy dostala zvířátko do rukou. A potom už hurá přes kopečky a dolinky (no, moc jich v jižních Čechách zrovna není), přes řeky a rybníky, nádhernými alejemi do náručí mé životní lásky a uslintaného objetí nejkrásnějšího kluka na světě. Byla jsem patřičně přivítána, Maťulka mi svým tajným žvatlacím jazykem žaloval na svého otce celý večer a já si po náročném dni konečně lehla do měkké postele a do rána už nevstala.

Hned druhého dne jsem jako matka totálně selhala. Během snídaně jsem pobíhala po domečku, kde to neznám a neměla jsem tušení, kam J. co dal a snažila se sbalit všechno, co budeme v Arpidě potřebovat. Zřítelnice oka mého chvíli sledovala mou hysterii, pak mu došla trpělivost a upozornil mě, že jim devastuju systém, že mají všechno dávno přichystáno a ať si sednu na zadek a nechám je zařídit si svět tak, jak byli posledních pár dnů zvyklí. Dobrá. Raději jsem už na nic nesahala. V Arpidě situace pokračovala stejným způsobem. Na ergoterapii, rehabilitaci, logopedii, tam všude kluci trefili, věděli v kolik tam mají být hodin a jak mají být ustrojeni, jen já v novém rybníce plavala jako malý, zmatený delfín. Sledovala jsem ty dva jak bravurně proplouvají naplánovaným programem, nemají jediný problém, kromě těch, které jsem jim svou snahou pomoci vytvořila já a nejraději by mě zamkli do auta až do konce pracovní doby.

Matějíček si užíval každou minutu pobytu, tedy vyjma cvičení s fyzioterapeutkou, kde se rozhodl natrénovat pláč, jekot a vřískot, hlavně se nepředřít. Nakreslil svůj úplně první obrázek s ergoterapeutkou, který jsem si původně chtěla zarámovat, ale pak mi bylo vysvětleno, že můj nadaný syn pouze držel v ruce pastelku, kolo kolo mlýnský točila ona. Nevadí. Příští umělecké dílo bude určitě jeho osobní a to už poputuje na zeď v obýváku. Všichni tři jsme se po odpoledních chodili topit do místního fantastického vyhřátého bazénku s usměvavou plavčicí a páč jsme s J. již tou dobou padali na ústa únavou, prostě jsme juniora nacpali do nafukovacího kruhu a vyslali jej vstříc novým dobrodružstvím. Zatím pokaždé dítě samostatnou jízdu na okraj bazénu a zpět přežilo bez úhony. Je moc šikovný.

Počasí nám vyšlo, od rána do večera tu svítí sluníčko a chystáme se opékat buřty. Jen co přijde večer, kdy nepadneme do postelí zároveň s úvodní znělkou televizních novin. Matýsek se nám lepší před očima, je plný energie a užívá si své nové dovednosti. Pořád musíme chodit, chodit a chodit, když to nejde, bude se lézt nejlépe daleko a vysoko. Jednou ho nestihneme chytit, v místní nemocnici nám jej zasádrují a můžeme začít s celou rehabilitací od začátku. Už teď se těšíme na to, co nám přinese příští týden pobytu.