Až vyrostu

Až vyrostu, budu letuškou nebo automechanikem. Ještě jsem se nerozhodla. Většina faktorů zatím stojí proti mně, ale to nic, já se nedám. Na palubní průvodčí prý nejsem dost vysoká, na opraváře mám obě ruce levé. Intenzivně na sobě pracuju. Od čtrnácti, kdy mé krátké tělo zastavilo svůj růst na ubohých stošedesátidvou centimetrech se každý večer před spaním přemlouvám, že se během noci povytáhnu aspoň o půl čísla, pevně totiž věřím v autosugesci. Zatím s ní velké úspěchy neslavím, ale to nic, je to jen otázka sebekontroly. Při každé příležitosti, kdy J. něco tvoří nebo opravuje, a že jsou velmi vzácné, páč můj muž coby počítačový odborník trpí podobnou levostrannou vadou jako já, snažím se seč můžu být mu nějak nápomocná a podávám potřebné nástroje, o které nestojí, ani si o ně neřekl, a jejichž název bych neuhodla, ani kdyby mi před obličejem mávali pětitisícovkou. S tím automechanikem to bude zajímavé, i když složité.

Budu mít dvě děti, samozřejmě páreček, jelikož zkusit se má všechno. Kluk bude dělat velkého bráchu své malé sestřičce, bude o ni pečovat se sourozeneckou láskou a bránit ji proti silnějším. Nikdy se spolu nebudou prát, i když on jako správný raubíř malinko zlobit bude. To by jinak nebylo ono. Od tří let bude v pondělí večer dostávat preventivní výprask, aby si své lotroviny přes týden pečlivě rozmyslel. Z pískoviště se bude vracet ve špinavých teplácích, někdy s malou dírou na koleni od toho, jak lezl kam neměl. Já mu vyhubuju, převleču ho do čistého a pošlu zase ven, aby se mi vrátil s tričkem od zmrzliny. Stane se zlatníkem nebo jaderným fyzikem. To podle toho, jak moc ho bude bavit škola, když bude mít tak šikovné ruce. Děvčátko bude moje princezna. Budu na ni šít a plést a budu si ji strojit, tak aby na ní vše ladilo a dělala parádu. Bude nosit dva dlouhé svázané copy, je jedno jaké barvy a na kluky bude mrkat dlouhýma řasama. Naučím ji vařit, péct a jak se dělají nemocniční rohy na prostěradlech (pozn. do té doby nastudovat!). Přihlásí se na pediatrii a kdyby to třeba nešlo, vyučí se cukrářkou. Už teď se těším, jak po její maturitě začnu spokojeně tloustnout.

Koupíme si domeček na okraji města, tak, aby nebylo daleko do krámu, když nám dojdou vajíčka. Bude mít okrové zdi, spoustu oken a červenou střechu. A hlavně v každé místnosti podlahové topení. Po obrovské zahradě bude pobíhat fenka labradora a vyhánět toulavé kočky, na které je J. alergický. Kousek za terasou se stylovým zahradním nábytkem bude bazén, u kterého bude okrasná skalka s třezalkami a můj muž z ní naučí děti skákat do vody. Trávník bude samozřejmě anglický, ale páč na to naše líné městské mozečky nestačí, pravidelně k nám bude docházet zahradník. V koutě zahrady bude udírna a malé ohniště na opékání špekáčků, brambor a jablek.

Nikdo nebude nešťastný, nemocný nebo postižený, včetně naší rodiny. Sice se říká, že je to dar a požehnání, ale pokud jde o mě, je to radost, kterou si hodlám odepřít. Budou nás navštěvovat přátelé, kamarádi a známí, jejichž děti budou kypět zdravím. Žádné z nich neumře, lékaři u nich nenajdou hrůzu zvanou "degenrativní porucha", nezjistí se u nich Downův syndrom, autistmus ani nemoc motýlích křídel. Všem se nám bude dařit v práci, která nás bude bavit a samozřejmě bude dobře placená. Nebudeme se bát o důchody ani o holou existenci. Nebe bude modré, tráva zelená a v zimě sněhu po kolena.