Arpida II - týden druhý

A je to. Náš lázeňský pobyt je u konce. Jak by řekl básník - bylo to krásné a bylo toho dost. Opravdu. Všichni tři bychom teď mohli spát na olympiádě, umístili bychom se na medailových pozicích. Nevím, jak ti, kteří usínali s prvními řádky pohádky v šest večer, a tudíž budili své zničené rodiče v pět ráno hlasitým žvatláním a pokusy obrátit cestovní postýlku vzhůru nohama, ale já a J. určitě.

Matýsek udělal za těch čtrnáct dnů obrovský skok kupředu. Jeho vratká chůze získala na stabilitě, přestal vytáčet nožičku, a když leze, už ne po loktech, ale pěkně učebnicově na natažených rukou. Jelikož je ale za to svými rodiči nadšeně chválen (což on bytostně nesnáší), dělá to jen při velmi vzácných příležitostech, za poslední týden jednou. Nevadí, stačí. Víme, že to umí a už se veze, chlapec. Abychom ho v této nové dovednosti podpořili, zakoupili jsme mu v místní prodejně pomůcek pro postižené luxusní udělátko, jež nese příhodný název Krabbler. Jsou to čtyři otočná kolečka, mezi nimiž je napnutý kus látky (dle ceny lozítka kůže z krokodýla vyšívaná zlatem), na němž visí Máťulkův hrudníček a on se tak konečně bude moci pohybovat sám, bez mámy a táty. Jaká to radost. Získat praktickou pomůcku byl úkol nelehký, ba přímo složitý. Po telefonickém dohovoru s paní vedoucí jsme si přijeli Krabíka vyzkoušet, dítě ochotně udělalo čtyři tempa a to rozhodlo o koupi. Bohužel, daný kus už byl zamluven. Objednali jsme jiný a pojistili si ho posledním pražským výrobkem, který byl k mání. Druhý den jsem se dozvěděla, že objednávka sice dorazila, ale prodejna z provozních důvodů na několik dní zavírá a tak pokud lozítko chceme, musíme si ho vyzvednout přesně v 8:00, ani o minutu později, jelikož brány podniku se pak uzavřou a my se do něj už nikdy nedostaneme. Pokud bychom měli pochybnosti, vězme, že v Praze Krabblery také došly a tenhle je v republice jeden jediný, poslední a unikátní. V osm ráno jsem přešlapovala před zamčenými dveřmi a svírala v ruce sežmoulanou bankovku. Krabík je náš. Heč!

Každé odpoledne jsme trávili v příjemně vyhřátém bazénku, kde se Matěj naučil nádherně plavat v nafukovacím kruhu. Dělá to s nadšením a elánem, které jej sice sem tam zradí a pošlou pod vodu, ale to on bravurně zvládá a rozesmátý se po pár vteřinách vynořuje nad hladinu, aby uklidnil svou hysterickou matku a získal uznání od otce. Nejčastěji jsme sledovali jeho záda, jak od nás míří daleko, aby nám dokázala, že aspoň v něčem nás náš hendikepáček nepotřebuje a vystačí si úplně sám. Což jsme si ověřili při několika nechtěných pokusech o jeho utopení, kdy jsme s dítětem mrskli do vody (původně partnerovi do náručí) a dívali se, jak nám Máťulka mizí pod hladinou. Stáli jsme jako solné sloupy a hleděli na dno bazénu, kde se k našemu překvapení a obrovské úlevě dítě odrazilo a plavalo na vzduch. Nádhera! Jak jsme se tak rodinně cákali, slyším za sebou maminku jednoho puberťáka, jak se smíchem kárá svého postiženého syna: "Nech toho, jsem ti řekla! Nebo tě utopím a budu mít klid!" Hezký! Nejsme jediní, kdo má podobně zvrhlý způsob humoru. Až budu příště zlobícímu Matymu vyhrožovat pořízením klecového lůžka, bude mi o kousek líp na dušičce.

Paní logopedka na nás byla více než laskavá. Několikrát mě informovala, že Maty je AUTISTA, že se na něj musí úplně jinak, než jsme to dosud dělali, páč to bylo blbě. Určitě mu pomůže taková, maková nebo jiná metoda, se kterou psychoterapeuti pracují a ona nám to dokáže. Nemohla jsem jí ani za nic vysvětlit, že náš syn NEUKAZUJE, NEBERE do rukou předměty, NEODPOVÍDÁ na otázky. Vše marno. Ve stanovenou dobu jsme se dostavili do její kanceláře, kde nás čekala patřičně vybavena všemožnými protiautistickými vychytávkami a začala nás učit. Nejprve metoda volby. Před juniora se rozloží obrázky zalité ve fólii (už ho vidím i barevně, jak je svými necitlivými prstíky zvedá ze stolu), ukáže se mu předmět zobrazený na kartičce, on ji zvedne a vymění za odměnu. Jo. Jako na širokoúhlém plátně. Po několika marných pokusech jsme s J. byli vykázáni z místnosti jako rušivé elementy. Abychom se tam po deseti minutách vrátili mezi bezradné terapeutky. Dobrá. Nebere do ruky, bude ukazovat. Potichu jsem podotkla, že nebude, ale nikdo mě neposlouchal. Měla jsem pravdu. Nakonec bylo rozhodnuto, že stačí, když se podívá. A Matýsek překvapil. Ať bylo na obrázku cokoliv, oblíbený, či nenáviděný předmět, jeho kukadla se stočila téměř vždy doleva. Takže opravdu vada zraku! Kdo by to byl řekl. Paní doktorka nám přesto dala mnoho důležitých rad a instrukcí, z nichž zásadní bylo oslovit střediska zabývající se autistickými dětmi, kde si s naším robátkem určitě poradí. Mezi řádky jsem vyčetla otázku, co jsem to za matku, když jsem tento krok už dávno nepodnikla. No jo, nikdo není dokonalý.

Abychom dali mé depresí zkroušené dušičce úlevy, vydali jsme se na procházku lesem mezi rybníky. Prostředí kolem Arpidy je opravdu kouzelné. Posadili jsme se na lavičku u vody, povídali si, smáli se a bylo nám nádherně, dokud k nám nepřipluli pan a paní domácí, dvě nádherné labutě. Původně jsme si mysleli, že jdou na rohlík, ale zmýlili jsme se. Ptáci nás nechali udělat pár romantických fotografií, načež začali syčet něco v tom smyslu, že pokud okamžitě nevypadneme, vyběhnou z vody a naše sedací části poznají, zač je v Budějicích štípanec. Poposunuli jsme se tedy o lavičku dál, což labutím stačilo. Rozhlédla jsem se, nikde nikdo, sundala jsem z hlavy šátek a poprosila svého muže, ať mi udělá pár fotografií, jak se mi od pleše krásně odráží slunce do vody. Když jsme byli v nejlepším, projela kolem cyklistická výprava a já málem způsobila kolektivní nehodu. Výborně jsme se s J. bavili, i když by nás fakt dost mrzelo, kdyby si někdo z kolařů natloukl vinou mého děsbudícího výzoru.

Dva nádherné týdny jsou za námi, těšíme se domů, do práce, do školky, do obyčejného života, abychom z něj za pár týdnů opět nadšeně vyskočili a vyrazili na prázdniny.

PS. Ta fotka u vody byla důležitá. Byla totiž jediná a poslední svého druhu. Rostou mi vlasy.