Jak zacházet se svou rakovinou v rámci společenské etiky

   Tento krásný a vzletný název článku napadl J. Bylo to jednoho pošmourného zimního odpoledne, kdy jsem po stopětadvacáté otevřela k diskuzi téma Komu to smíme a nesmíme říct. Na žebříčku důležitosti v boji s touto nemocí se daný problém krčí hodně blízko u dna, přesto zaměstnává mé mozkové závity od okamžiku, kdy jsem se diagnózu dozvěděla. Vzhledem k tomu, že rakovina je obrovský černý bubák, se kterým se lidé jen těžko smiřují, ať jde o jejich soukromý osobní nádor, či o osobu blízkou, není jednoduché tu kouzelnou větu vypustit z úst.

   Byť je můj muž člověkem mnou vroucně milovaným a v mém životě hned za Matýskem nejdůležitějším, budiž mi odpuštěno, nebyl první, kdo se špatnou novinu dozvěděl. Respektive v daném okamžiku to měl být jeden z mnoha, kteří se nikdy nedopídí, že mám smrt na jazyku. Chtěla jsem ho slastí a strastí s mou chorobou jednou provždy ušetřit. A tak se zpovědníkem, vrbou, psychoanalytikem a utěšovatelkou stala má kolegyně A., budiž jí svatozář lehká. Chodila mě pravidelně navštěvovat do Střešovic, vždy vybavena sladkostmi, dárkem či dobrou knihou, později nikotinem a došlo i na alkohol. Přiznávám, že bez její přítomnosti by se u mě vystřídali kněz, psychiatr a zřízenci s bílou halenkou s dlouhými rukávy, v tomto pořadí. Zatímco jsem na ortel čekala, udělaly jsme dohodu, že výsledná SMS bude mít tvar pozvání na cigaretu. Bude-li výsledek negativní, jako úlitbu bohům přestanu už jednou konečně hulit. V opačném případě spolu zajdeme na čvaňháka. Ve čtvrtek dopoledne jsem poděkovala lékařce za nabídku diazepamu, setřela slzu a zavolala A., která neotálela, přerušila svou ranní siestu, do baťůžku nacpala cukroví, panáka slivovice a slaninu k zakousnutí a rychle přijela, abych si mohla položit svou těžkou hlavu na její rámě. Za to jí budu vděčná z hloubi své depresí zmítané dušičky až do konce svých dnů.

   Další na řadě byli rodiče. Volila jsem demonstrativně - patetickou formu svého sdělení. Přes reproduktor telefonu jsem jim pár dní před Štědrým dnem oznámila, čím jsem prošla, co je na pořadu dne a co mě čeká. Jsem mrcha a za tohle se budu smažit v pekle i se svými nádory. Hovor tehdy velmi rychle ukončili, prý si kolektivně poplakali, a když po několika dnech setřeli slzy a vyvařili kapesníky, zavolali mi, abych se dozvěděla, že je to samozřejmě velmi mrzí, jsou z toho nešťastní, ale snesou mi modré z nebe, jsem jejich holčička a přejí mi brzké uzdravení. Ulevilo se mi.

   Velmi pečlivě jsme s J. vybírali, koho dalšího ještě naší novinou obšťastníme. Došli jsme k názoru, že to musí být jen velmi úzký okruh přátel, jejichž pomoc a podporu budeme potřebovat. A tak se stalo, že informována byla celá firma, kde můj drahý pracuje, polovina našich telefonních seznamů a dost početná internetová obec skrz můj blog. Jsme prostě ukecaní, jako pavlačové drbny. Krásné reakce jsem se dočkala ve výtahu od naší dvorní chůvy, která i přes mé ujišťování, že jsem v pořádku něco tušila a nedala si vymluvit opak. "No ty vole!" jsem si vyslechla někde mezi druhým patrem a přízemím, předesílám, že si s paní Š. vykáme a naše vztahy jsou na vysoce profesionální úrovni. 

   Teď se chystám ukončit neschopenku a vrátit se do zaměstnání. Nezbláznila jsem se, jen mi doma měkne mozek a vzhledem k tomu, že pracuji na směny, mě neubyde. Stejně si budu v pravidelných intervalech odskakovat na chemoterapie a tak se v práci moc neohřeju. Máme výborný kolektiv, vzájemně si hodně pomáháme a vůbec jsme všichni kámoši. A proto mě trápí dilema, zda říct či neříct. Bojím se hlubokých vzdechů, smutných očí a  poznámek o "lidské tragédii". Nevím, kolik nešťastných pohledů ještě unesu. Mám strach, že mi bude v pravidelných intervalech doporučováno, abych si šla odpočinout, abych se nepřepínala, abych se najedla. Nemám náladu na příběhy babiček, tet a strýců, kteří svůj boj vyhráli. Odlehčujících povzbuzení, že je vlastně všechno zlé pro něco dobré, a že je moc dobře, že už nádor nemám a chemoterapie je pouze preventivní. Zároveň nechci být za tajnůstkářku, která je příliš pyšná na to, aby se svěřila se svými trápeními. Nafoukaná dámička, které její okolí nestojí ani za to, aby se podělila o svou nemoc a noční můru. Kupodivu můj největší problém teď není jak se uzdravit, ale jak neranit a přežít zažité společenské konvence.