Stále kupředu

   Tenhle blog byl původně věnován Matýskovi, ale posledních pár dnů mu jej tak trošku kradu. A to není hezké, zvláště při skutečnosti, že se u nás opět dějí zázraky.

   Před několika týdny náš "léčitel" objevil na rakouském trhu homeopatika proti hexavakcíně. Je to jediná firma, která je vyrábí. Okamžitě jsme se připojili k internetu a jali se objednávat. První překážka byla jazyk. Naivně jsem si myslela, že se svou perfektní znalostí němčiny (guten tag a danke) se stránkou prostě proklikám až k frázi "dokončit objednávku", kterou určitě neomylně poznám. Chyba. Naštěstí J. vládne opravdu skvěle tímto příšerným jazykem (narodil se pár metrů od hranic, tudíž vyrůstal na německých pohádkách a později na německých erotických filmech), takže poté, co jsem svůj boj po několika hodinách vzdala, přistoupil k počítači on a za pár minut bylo hotovo. Druhá překážka byla cena. Bála jsem se poštovného, ale ouha, to co u nás stojí 70,- Kč za lahvičku, se v Rakousku pohybuje v trojmístných částkách. Opět při nás stálo štěstí v podobě dárků od rodičů (obálky jsou opravdu potěšující) a s radostí jsme ježíška utratili.

   Když zboží přišlo, já si zrovna válela faldíky v nemocnici a tak první pokusy s aplikací byly na J. Nebál se a lil do Matyho, co se do něj vešlo. Pak mi volal a ptal se, za jak dlouho uvidí výsledky. Po pravdě jsem odvětila, že nevím, ať Matýska pozoruje a píše si kdekterý jeho neobvyklý výkon. Za hodinu mi přišla MMS. Maty ležel na gauči, v jedné ruce držel láhev s pitím, ve druhé elektronickou hračku. Poprvé v životě jsem viděla svého syna, jak používá obě ruce najednou. Srdce se mi zatetelilo. Nebyl ale všem dobrým zprávám konec. Za chvíli tu byla druhá MMS s juniorem klečícím u okna a likvidujícím žaluzie. Pro vysvětlení dodávám, že až doposud Matymu dělala jemná motorika problémy. Uchopit něco do dlaně nebo do prstů a ještě to použít či zničit bylo nad jeho síly. Byla jsem absolutně šťastná. Následovaly krátké SMS s texty: "Leze po mě a snaží se vzít do ruky ovladač na televizi." "Má ovladač na televizi a žužlá ho." "Sice nechtě, ale přepíná programy." "Postavil se ze země o trubku na topení. Doufám, že nemá spálené dlaně, ale strašně se tomu řehtá." .... atd. A tak k nám Ježíšek přišel o pár týdnů dřív. 

   Po mém návratu z ozdravovny jsem dostala příležitost vidět vše na vlastní oči. Jak syn leze, staví se, ovládá svou hromadu elektronických hraček, o které dodnes nejevil valný zájem, prosedí nad nimi dlouhé minuty a opravdu uvažuje, jak sakra donutit toho plastového psa štěknout. Výborně se bavím.

   A dostal krásné nové oranžové chodítko. Zatím ho máme jen půjčené na vyzkoušení, ale další už je objednané a dorazí doufáme co nejdřív. Matýskovi se v něm zatím moc nelíbí, jelikož je opravdu vymazlené a dělá co nejmenší podíl práce. Junior si to musí oddřít sám a je s nastálou situací poněkud nespokojen. Já jsem ráda, že mu to, klukovi, chodí, a jestli si myslí, že necháme novou hračku složenou v komoře jen pro jeho modrý uslzený zrak, šeredně se plete.

   A jak se mnou? Včera jsem absolvovala CT, zda nemám metastázy. Já vím, že nemám. Na to nemusela nemocnice utrácet obrovské peníze za vyšetření, stačilo se mě zeptat. Výsledky budu mít příští úterý a jak říkám, očekávám samá pozitiva a jistoty. Večer před výkonem jsem se začala ládovat léky proti případné alergické reakci na kontrastní látku. Ráno už mi nebylo dovoleno jíst ani pít, což bylo dost ubíjející, vzhledem k tomu, že v nemocnici jsem měla být až v 10. Ale hlady jsem neumřela a dostavila se. Nejprve jsem měla vypít 0,5l oné látky, sestřička to doprovodila slovy "nemusíte všechno, jen co zvládnete." Měla jsem takovou žízeň, že bych vypila mrtvému oko, takže jsem do sebe na jeden zátah obrátila celý obsah plastového kelímku. Poté mi do ruky napíchli kanylu, aby toho radioaktivního svinstva do mě mohli nalít ještě víc a položili mě do přístroje. Začala jsem je bavit pálenými otázkami, které mi před odchodem do ordinace nadiktoval J.: Co znamená zkratka CT? Jaký je rozdíl oproti magnetické rezonanci? Na jakém principu to pracuje? Otázky mi sice byly s úsměvem zodpovězeny, ale byla jsem označena za nechutně zvědavou pacientku a zdravotní bratr vyjádřil naději, že už se se mnou nebude muset setkat. Opáčila jsem, že jsem na tom stejně a doufám, že už to nebudu muset absolvovat. Celá procedura trvala jen pár minut, ale pěkně se mi z ní zamotala hlava. Pomalu jsem nebyla schopná vstát a obléct se. Na rtech mi zůstal permanentní úsměv a nebyla jsem schopná jít rovně. Prostě jako na tripu po kvalitním jointu. Nahlásila jsem to sestře, uculujíce se do rukávu a ta mě předala J., se slovy, že se mi "neudělalo nejlíp" a ať si mě pohlídá. Ten se na mě výborně bavil a zmínil se, že pokud bude celá má léčba v podobném duchu, začne mi tu rakovinu závidět.