Štědrý den

   Nevím, jestli to způsobila nádherná sněhová nadílka, vánoční atmosféra v obchodních domech, spící J. po službě nebo má nemoc, ale letošní vánoce se opravdu vydařily. Vládla u nás pohoda a klid.

   Ráno jsem si nechala coby invalida přinést náš letitý opelichaný umělý stromeček, obrovskou krabici s ozdobami (máme jich tolik, že se nám pomalu nevejdou do komory a já každý rok hystericky přikupuji, aby nepochybělo. J. je z toho poněkud nesvůj, ale to pro mě není překážka. Prostě každý rok jiná a zajímavější barevná kombinace a komu se to nelíbí, ať jde slavit k muslimům) a začala jsem zdobit. Toho roku červeno - stříbrně a musím se pochlubit, že moc krásně.

   Když byla hlavní dekorace dne hotová, připravila jsem oběd, jelikož Matymu těžko vysvětlíme teorii o zlatém prasátku, vykňoural by nám mozky z hlav hladem. J. sladce chrupkal, naládován cukrovím a já uvařila mé oblíbené ( a jím nenáviděné) bretaňské fazole, abychom se aspoň my dva zbývající pomněli. A nachystala jsem bramborový salát.

   Večer se má lepší polovina vyhrabala z peřin, vyspinkaná do růžova, což štědrovečerní atmosféru značně podpořilo. Jelikož nejmladšímu členovi se odpoledne nechtělo do postele, začal být už kolem páté hodiny lehounce otrávený a bylo rozhodnuto, že slavnostní večeři uspíšíme. Upekla jsem asi 2 kg lososa (kapra my neradi), nazdobila slavnostní tabuli a mohli jsme zasednout ke stolu. Dle zavedeného zvyku J. pronesl slavnostní přípitek, jehož hlavní myšlenkou bylo, aby nám chutnalo, páč ví, čeho jsem s krabicí soli a pepře schopná (semtam mi ujede ruka, ale už jsem se jako správný patlal naučila většinu jídel nastavit a naředit) a abychom se za rok zase všichni u tabule sešli. Nejlépe chodící, přičemž se významně podíval na Máťulku. Ten byl z bílého ubrusu, svíček a slavnostního porcelánu trošku nervózní, takže tatínkovu poznámku taktně přešel s rozpačitým palečkem v puse.

   Po večeři jsme se já a junior uklidili do dětského pokoje, což J. doplňoval podle zvyku jeho rodiny pohádkou o tom, že u jídla měl pocit, jakoby nám někdo chodil po balkónu a slyšel cinkat rolničky. Měla jsem dojem, jakoby mu synátor rozumněl a začal nás pozorovat zkoumavým zrakem, co že máme s tím zlodějem za lubem. Konečně z obýváku zazvonil zvoneček. Přišli jsme s Matýskem ke stromečku, pod kterým bylo nakupeno spousta dárků a začali kolektivně rozbalovat. To bylo pro našeho klučíka asi zlatým hřebem večera. Šustící lesklý papír, který směl bez jakéhokoliv omezování a peskování ze strany rodičů trhat a rozhazovat po pokoji. Největší radost mu samozřejmě udělal dárek nejmenší a koupený pouze do počtu - pískací knížka do vany.

   Nám s J. ježíšek přinesl vytouženou společenskou hru, takže když bylo po všem, otevřeli jsme lahvinku bílého, nachystali mísu cukroví a začali si hrát. Ještě povinný skypový telefonát rodičům a uložit unaveného juniora a bavili jsme se až do půlnoci.

   Nádherné svátky. Poklidné, veselé, šťastné, doplněné smskami a emaily blízkých, pohádkami v televizi a hlavně bez hysterické matky (já), která výjimečně nechtěla mít všechno pintlich, netrápilo ji, že nemá poklizeno a na nikoho nezvyšovala hlas. Doufám, že všechny další budou v tomto stylu.

PS. Málem bych zapomněla. V noci jsme dostali ještě jeden malý, ale dost důležitý a krásný dárek. Kolem deváté se nám rozplakala válenda v dětském pokoji, tak jsem si k němu šla lehnout, netušíc, jaké má trápení. Chvíli se se mnou mazlil, tulil se a bylo nám fajn, pak se mu udělal ve tváři velmi zahloubaný a soustředěný výraz a náš Matýsek naprosto jasně, cíleně a úmyslně řekl: "hamt". Úplně jsem zapomněla, že byl ošizen o svačinu a tudíž má ještě na malý přídavek po večeři nárok. Šťastná jako blecha jsem požadavek přednesla J., který nachystal malou štědrovečerní svačinu a synáček se spokojeně dojedl. Večer byl dokonalý.