Milan Kundera

CHTĚLA BYCH ODTUD ODEJÍT

Chtěla bych odtud odejít.

Někam, kde nejsou krásné ženy

a duchaplní muži, chtěla bych někam,

kde jsou jen obyčejní lidé.

Pojď. Budou tam pendlovky a stůl

a na něm suky veliké jak oči věrného psa.

Starý muž naleje nám mléko do dvou hrnků

a tichý, smírný hovor všem čela ověnčí.

Tam se nikdo nebude dívat, jaké mám nohy a jaké poprsí,

tam se lidé znají jen po svém modrém hlase,

protože hlas je modrý, když jsou lidé prostí,

docela prostí jak děti, jako kůzlátka či psi.

Pojď. Bude tam lávka nad potokem

a dlouhý proud vody, dlouhý a útěšný,

protože v tom je velká útěcha, že voda teče,

že míjí lávku, břehy, kámen, vše, a klidně, bez nářku.

A budou tam široká luka, do nichž rozptýlím

tu tíhu v prsou, s kterou jsem nevěděla co počít,

a byla jsem pak zlá, až začali říkat, že se mstím

za to, že stárnu a že nejsem hezká.

Pojď. Bude tam malé nádraží se svlačci v bedničkách

a starý výpravčí, jenž bude troubiti na dětskou trumpetu,

a v dálce vláček-vlak podobný pojízdnému tlukoucímu srdci.

A hvězdy, miláčku, hvězdy tam vůbec nebudou,

místo hvězd tam budou holoubci, protože tys říkal,

že nemáš rád hvězdy, ty kameny chladnoucí v prázdnotách,

ale že máš rád holoubky, a já chci, abys tam šel se mnou,

alespoň tam abys šel se mnou,

když jsi se mnou nikdy nikam nešel.

Pojď.

MALÍČEK

Tvůj malíček je maličký.

Ve škole v první lavici sedá.

Nic neumí, všechno poplete.

A je neposeda.

A přece: Když zuřím na svět

a svět si udobřit mne chce,

posílá za mnou tvého Malíčka

jako vyslance.

                                                                Monology, 1965

ZOO Zájezd

Kariérista

Já i J. jsme zaměstnaní u poměrně neperspektivní firmy, ve které sice máme možnost postupu, ale záleží na náladě šéfa, zda z hloubky svého šuplete vytáhne Tabulku, na které je napsáno zda a kam můžeme povýšit. Všechny Tabulky kam oko dohlédne jsou víceméně prázdné, nebo postupová místa moc vysoká. Osud. My nikam nespěcháme. Jsme rádi, že se do Tabulky vejdeme tam, kde jsme.

Ovšem naše dítě vzalo situaci do svých rukou. On stagnovat nebude. Vzhledem ke svým omezeným možnostem sebeprosazení zvolil jednoduchou taktiku. Omotat si kolem prstu všechny učitelky, vychovatelky, rehabilitační sestry, které se dostanou do jeho blízkosti. Začalo to pár měsíců po jeho nástupu do školky. Když začaly emailem přicházet fotografie ze společné činnosti ve školce, všechny měly společný znak. Máťu v náručí / na klíně / vedle / u ředitelky oddělení. Neomylně poznal nejvyšší šarži a i když nemluví, mě poměrně záhadným způsobem si ji koupil. Když ráno přicházíme, odnáší si jej do herny ona osobně, při vyzvedávání v poledne jej přináší zase ona s komentářem "Já s Matýskem jsme dneska byli tam a tam, dělali jsme to a to." Jen oni dva. Ostatní děti se musí spokojit s méně významným personálem. Výborně se bavím. Přeju mu to, cvrčkovi. Paní ředitelka je mladá, sympatická, milá, evidentně ho má ráda.

Ve školce teď probíhá rekonstrukce a tak byli Krtečkové přestěhováni provizorně k Myšákům. Paní učitelky šly solidárně s dětmi, aby se na novém oddělení necítily opuštěné. Předevčírem jsem Matyho přinesla do šatny, převlékla do prďáckých oknoflíkovaných tepláků a trička s nápisem "Slyším, ale poslouchat nebudu" a počkala na myšákovskou paní učitelku. Ta přišla, vzala Máťu do náruče a vysvětlila mi, že dnes budou jen místí vychovatelky, krtečkovské mají jiný program. S úsměvem dodala:" Ale jemu to nevadí, je tu spokojený. My jsme se včera výborně bavili, lechtali jsme ho, krásně se u toho řehtal a kroutil, to bylo super! Viď, broučku?" stiskla synátora v náručí a vlepila mu hubana. Zůstala jsem stát s pusou dokořán. Ten podvodník v tom pokračuje! Jemu nestačí tři ženské, on šplhá dál! Už si rozmazluje i učitelky z vyššího oddělení, stoprocentně ví, že k nim za rok povýší!

A tak s úsměvem zpovzdálí sleduju služební postup svého tříletého robátka. Má před sebou ještě dlouhou cestu, žebřík je vysoký, ale on šplhá, šikulka jeden. Počkám si, kam to dotáhne, snad nás s J. přeroste a udělá do světa díru.

Pátek třináctého ke konci srpna

Nejsem pověrčivá. Když rozbiju zrcadlo, je mi líto, že musím ten bordel uklidit. Když mě J. "podmete" vysavačem (ano, J. opravdu vysává. Jednám s Electroluxem o tom, umístit jeho fotku na krabice jako reklamu), okomentuju to jízlivým "Tak Matýsku, už se neoženíš." Černá kočka přes cestu ve mě evokuje maximálně myšlenku "to musí být mazel". Ale dnes jsem si opravdu prožila pátek třináctého, úterý neúterý.

Začalo to velmi brzy ráno, kdy jsem prováděla naše chemické pokusy v koupelně (viz článek Malým chemikem snadno a rychle). Šmejdila jsem rozespalému Matymu v pusince kapátkem ve snaze získat aspoň mikroskopické množství slin, když tu mi zůstala v ruce pouze gumička a v náručí překvapené vzteklé dítě. Kruci! Nejsem si moc jistá synátorovým polykacím reflexem, jestli je nebo není schopen cizí těleso vyplivnout nebo ho nechá ať si najde vhodný otvor kudy dál do těla. Polknutí by pro mě bylo asi menší zlo, měla bych dost času naložit sebe a dítě, oba ještě opyžamkované, do auta a odfrčet k nejbližšímu rentgenu. Děsila mě varianta vdechnutí. Klučík by neměl šanci. Hystericky jsem zaječela "Vyplivni to!" byť už v daném okamžiku mi bylo jasné, že zbytečně, příliš složitý povel. Párkrát jsem bouchla do zad a pak jsem zalovila třesoucími se prsty v malém krčku tak hluboko, že jsem málem cítila zbytky včerejší večeře v žaludku. Maťulka se usedavě rozplakal, což bylo dobré znamení - dýchat může. Postavila jsem ho, zaklepala s ním a z mikiny vypadl obávaný skleněný zbytek kapátka. Balvan, který mi spadl ze srdce se propadl hluboko do kočárkárny a já začala uklidňovat sebe i šokovaného cvrčka.

Katastrofa zažehnána, dali jsme si snídani a vyrazili do školky. Poté mě čekala příjemnější část dne - kadeřnice. Jezdím tam moc ráda, jedno z mála míst, kde sedím na zadku a nemusím nic, než drbat kamarádky.

Na cestě zpátky jsem předváděla snad všechny své oblíbené řidičské nešvary. Překročená rychlost, v jedné ruce volant, v druhé bageta, rádio na plné pecky. Když auto přede mnou začalo poněkud nesmyslně brzdit a blikat k odbočení v místě, kde fakt není kam, rozsvítila se mi v hlavě varovná kontrolka "raději se chovej slušně, je to nějaké podezřelé". A měla pravdu. Před námi stál uprostřed silnice (velmi sympatický) policista a mával plácačkou. Nejen na mého předchůdce, nenasyta jeden, ale ulovil nás rovnou tři. Do prkýnka. Prý, že je silniční kontrola, a že si mám přichystat doklady. Hm, to bych je u sebe nejdřív musela mít. Po předem prohraném pokusu vysypat na sedadlo spolujezdce obsah kabelky a najít aspoň kousek zalaminovaného papírku s razítkem jsem na něj omluvně zamrkala, že ze mě vytříská maximálně zelenou kartu a řidičák. Rezignovaně pokrčil rameny, že lepší něco než nic, ať mu je tedy ukážu. "Neukradla jste to?" usmál se na mou sinalou tvář. "Takovou plečku?" odvětila jsem a předváděla úsměv č. 3 pro VIP. Obešel auto, zkontroloval barevné nálepky a vrátil mi doklady. Prý můžu pokračovat. Myšlenku, že bych sice ráda, ale nemůžu kvůli nervům najít ani zapalování ani plyn, jsem naštěstí nepronesla nahlas, poděkovala jsem a po pár hlubokých nadechnutích se dala do klidu a vyrazila.

Vyzvedla jsem syna ze školky, zajela s ním k dětské na pravidelnou návštěvu a po cestě zpátky zastavila v Tescu. Konečně si můžu naplno užít modrou kartičku za sklo. Našla jsem místo pro invalidy nejblíže vchodu a stojanu s vozíky, vyndala Maťulku a posadila ho do nejzrezavělejšího nákupního zařízení na světě. Ani jedno kolečko se nechtělo pootočit a když už jsem je silou slonice donutila, znělo to, jako bych si vezla partu šílených myší pověšených za ocásky. Hned jsem dítě přesadila do autíčkového vozíku, oželela desetikorunu, páč uvnitř Tesca se bůhvíproč vozík vrátit nedá a nakoupili jsme. Na cestě ven jsem si všimla cedulky, že tyhle autíčka z areálu nesmí. No jo, jenže nákup obsahoval 3 tašky v celkové váze 10kg, dítě 20kg a já mám jen dvě slabé unavené paže. Co se dá dělat. Popadla jsem do každé ruky něco a plazila se k autu. Ještě, že nebylo daleko, neudělala bych ani o krok víc.

Už jsem konečně doma. Vypadl mi mozek a klíží se mi oči. Synátor spokojeně vrní v postýlce (za dnešek velká pochvala, srdíčko moje!), partner spokojeně vrní ve vedlejší místnosti a já uvažuju, že díky PMS, který ve mě probouzí neskutečnou žravost do sebe vdechnu tři koblihy, zaleju to kakaem a půjdu spokojeně vrnět na gauč. Mám dost.

Poprvé v životě

mám svalovou horečku. Je ze mně normální lazar. Venku 28 stupňů, v bytě plus mínus to samé a já ležím na gauči schoulená pod dekou, klepu se jako ratlík a bolí mě celých 160cm.

Jsem na dovolené, jednou nohou u svých příbuzných na Slovensku (což standartně krachlo, J. nedostal volno) a druhou v našem malém útulném bytečku. Aby alespoň částečně napravil svou chybu být zodpovědným pracovníkem a nežádat o dovolenou, když je firma zavalena úkoly, J. si zařídil miniprázdniny ode dneška do víkendu. Na Košice už čas nezbyl, ale doma přeci taky sedět nebudeme. Budeme sportovat, rozhodla hlava rodiny a krk nadšeně přikyvoval, páč to všichni potřebujeme jako sůl.

Vymysleli jsme výlet kolmo k našim kamarádům do velmi blízké vesničky. Tak blízké, že při telefonickém objednání se, mi kamarádka řekla "To máte fakt kousíček, já to chodím s kočárkem pěšky". Fajn. Aspoň se nepředřu. Maty při našich nadšených výkřicích jak pojedeme Páááááá a na kolééééch spokojeně požvatlával a evidentně se na čtvrthodinku strávenou v Chariotu jedoucím slušnou rychlostí lesem a silnicemi těšil.

Jaké bylo mé překvapení, když J. určil směr jízdy téměř opačný magnetickému kursu plánované trati. Prý pojedeme super cyklostezkou. Jala mě neblahá předtucha, ale rozhodla jsem se vytrvat a nevzdat se hned na začátku. První chyba. Původních 6,5km se najednou změnilo v hodinu a půl v sedle. Nemám zdání, kudy jsme jeli, byla jsem ráda, že jsme se nevynořili na předměstí Barcelony.

Návštěva byla príma a bezva, dostali jsme dobré kafe, chlazenou limču a skvělé zákusky, kterými se nacpal i junior, patrně více ze snahy nadrobit kamarádce na novou semišovou sedačku kousky čokolády, než že by mu chutnalo. Pribiňák měl nakonec větší úspěch. Pomazlili jsme se s miminkem, zdrbli všechny nepřítomné a po pár hodinách bylo veleno k odchodu.

Po několika minutách na kole se mi fakt neudělalo dobře. Zastavili jsme, napila jsem se v domění, že je to z hladu, a pokračovalo se v jízdě. Když se mi začala hlava točit známým způsobem, došlo mi, že tu jde o můj velmi nízký, téměř neznatelný krevní tlak, a že tady končí věškerá legrace, že se mnou asi brzo škrábne. J. se mě starostlivě optal, zda je situace lepší, a já ve snaze neukázat slabiny přikývla. Druhá velká chyba. Místo přímé čáry domů jsme objeli polovinu středočeského kraje. 6,5km se změnilo v 25 lusknutím prstu a přeskočením nesprávných neuronů v něčí hlavě. Na kraji našeho městečka, kdy jsem věděla, že mě čeká ještě 20 tvrdých minut jsem se bála zastavit, už bych se nikdy nerozjela a Maty by si mě musel odvézt na klíně v kočárku.

Dojela jsem. V jednom kuse a při vědomí. Dobelhala jsem se do bytu, lehla si na gauč a už nevstala. Bylo mi jedno, jestli mají kluci co jíst, jestli malej nepotřebuje přebalit, jestli ležím ve zpoceném tílku. Soustředila jsem se na činnost nádech - výdech. J. šel ochotně do obchodu doplnit živiny a tak se můj dekový pelíšek obohatil o 3 tabulky čokolády, pytlík brambůrků a švestkové pivo. A teď je mi konečně dobře. Cítím každý sval, třesou se mi ruce, mám žaludek přeplácaný tuky,cukry a solí podaných v jednom obrovském soustu, ale jsem spokojená. Sáhla jsem si na pomyslné dno, odrazila se a vím, že příště, příště..... příště už takovou blbost neudělám!

Jak (ne)naštvat sousedy

Bydlíme v paneláku. Ve velkém, rozuměj dlouhém a vysokém, mnohabytovém domě. Za obyvákovou stěnou máme pána, který hraje na klávesy a doprovází se zpěvem. Do mikrofonu a přes repráky. Když jsem jeho produkci slyšela před pár lety poprvé, tak jasně a čistě jakoby seděl přímo vedle mě, lehce mi zatrnulo, že tohle mi stoprocentně vzbudí mé roční robě. Nestalo se tak. Naopak, čím hlasitěji soused hrál, tím klidněji mimino spalo. Od té doby jeho vystoupení vítám, byť se jen velmi vzdáleně blíží pojmu čistá a ladící hudba.

Za druhou zdí bydlí pár, který si občas velmi hlasitě potřebuje ujasnit rodinnou situaci. Prostě, když ON se vrátí z hospody pozdě a opilý, ONA mu to musí okamžitě a velmi hlasitě vyčíst, páč do rána by minimálně jeden z nich zapomněl. Neřeším. Je potřeba vyčistit vzduch a neděje se to každý den.

Nad námi bydlí 2 malé děti. Doufám, že s rodiči, páč po bytě nechodí, ale běhají a když někdy zaslechnu hlasitější ránu, mám tendence tam vběhnout a spadlé dítě postavit a oprášit. V zimě, když jeden z nich, častěji však oba trpí kašlíkem a rýmičkou, pozoruju strop naší ložnice a čekám, kdy se ozvou kroky jejich rodičů. Mám z toho výbornou hru, kdy sleduju malé dupající nožičky, kudy a kam běží, jestli do kuchyně na mlsandu nebo k televizi na pohádku.

Pod námi bydlí pár. Jeden muž a jedna žena. Žádné děti. Matýsek to nejspíš moc dobře ví, a tak je provokuje svou oblíbenou hrou kopy-kopy-do-podlahy-komu-dřív-ujedou-nervy. Paní nevydržela před rokem. Decentním, lehce roztřeseným hlasem mě poprosila o trochu klidu, aby ten náš chlapeček aspoň nedupal, když běhá po bytě. Ubezpečila jsem ji tehdy, že náš chlapec běhat nemůže, že bych byla velmi šťastná, kdyby její spánek rušil běháním po bytě, ale že tohoto štěstí jsem byla ušetřena. Další výtky vůči našemu nadměrnému hluku (a to se fakt snažím vrazit mu polštář pod nohy, kdykoliv to jde) byly řešeny údery tupým nástrojem do topení. Pochopili jsme. Naprosto jasně a zřetelně jsme juniorovi vysvětlili, že NESMÍ kopat patičkama do podlahy, že je to "bakané" a sousedi z toho šediví. Maty pronesl své oblíbené "gek", jestli to bylo na souhlas, že rozumněl a že už nikdy, ale opravdu NIKDY se nedotkne patičkama linolea, jsme se nedozvěděli.

Tento víkend svůj slib porušil. A kopnul si. Ne jednou nebo dvakrát. Minimálně 2 minuty, než jsem stihla zakročit, tvrdošíjně bušil nožkama do země, než se ozval zvonek. "A máš to, mladej" pomyslela jsem si a šla sousedovi otevřít. Byl milý. S lehkým pousmáním, troškou slovenského přízvuku a prokládáním své řeči slovy promiňte a prosím, mi vysvětlil, že tohle už přesahuje všechny meze, poslouchat to třískání každý víkend od sedmi od rána, že to by prostě nezvládl ani svatý, natož on a jeho drobná žena.

A v tu chvíli došla trpělivost mě. Pozvala jsem ho dál, zavedla do dětského pokoje a řekla: "Jsou mu 3 roky, má mozek ročního miminka, neumí mluvit. Vysvětlete mu, že to nesmí dělat. Já se snažila, ale nikam to nevedlo." Soused se chvíli díval na Matýska, který naštěstí pochopil situaci a zahrál "postižené dítě číslo 3" plácajíce si rukama do obličeje, doplněno o lehké uslintnutí na mikinu. Poté se na souseda bezelstně vyplázl. Udělal mi radost, synáček. Soused chvíli vypadal, že se rozpláče, pak s nenápadným děkuji a naschledanou vypadl ze dveří.

Bylo mi ho až líto. Přehnala jsem to? Byla jsem moc tvrdá? Chtěla jsem, aby má slova "náš syn nemůže dupat po bytě" dostala dětskou tvář. Aby se z nich stal človíček, který nerozumí, co po něm ostatní chtějí a nemá jak se vyjádřit. Doufám, že jsme se se sousedem pochopili. Že se z toho vzpamatoval, a že až u nich ve tři ráno zakřičí ten malý uzlíček tak, že to uslyší polovina domu, bude vědět, že u nich nikdo na dveře bouchat nebude. Že to tu vesměs všichni chápeme.