Poprvé v životě

mám svalovou horečku. Je ze mně normální lazar. Venku 28 stupňů, v bytě plus mínus to samé a já ležím na gauči schoulená pod dekou, klepu se jako ratlík a bolí mě celých 160cm.

Jsem na dovolené, jednou nohou u svých příbuzných na Slovensku (což standartně krachlo, J. nedostal volno) a druhou v našem malém útulném bytečku. Aby alespoň částečně napravil svou chybu být zodpovědným pracovníkem a nežádat o dovolenou, když je firma zavalena úkoly, J. si zařídil miniprázdniny ode dneška do víkendu. Na Košice už čas nezbyl, ale doma přeci taky sedět nebudeme. Budeme sportovat, rozhodla hlava rodiny a krk nadšeně přikyvoval, páč to všichni potřebujeme jako sůl.

Vymysleli jsme výlet kolmo k našim kamarádům do velmi blízké vesničky. Tak blízké, že při telefonickém objednání se, mi kamarádka řekla "To máte fakt kousíček, já to chodím s kočárkem pěšky". Fajn. Aspoň se nepředřu. Maty při našich nadšených výkřicích jak pojedeme Páááááá a na kolééééch spokojeně požvatlával a evidentně se na čtvrthodinku strávenou v Chariotu jedoucím slušnou rychlostí lesem a silnicemi těšil.

Jaké bylo mé překvapení, když J. určil směr jízdy téměř opačný magnetickému kursu plánované trati. Prý pojedeme super cyklostezkou. Jala mě neblahá předtucha, ale rozhodla jsem se vytrvat a nevzdat se hned na začátku. První chyba. Původních 6,5km se najednou změnilo v hodinu a půl v sedle. Nemám zdání, kudy jsme jeli, byla jsem ráda, že jsme se nevynořili na předměstí Barcelony.

Návštěva byla príma a bezva, dostali jsme dobré kafe, chlazenou limču a skvělé zákusky, kterými se nacpal i junior, patrně více ze snahy nadrobit kamarádce na novou semišovou sedačku kousky čokolády, než že by mu chutnalo. Pribiňák měl nakonec větší úspěch. Pomazlili jsme se s miminkem, zdrbli všechny nepřítomné a po pár hodinách bylo veleno k odchodu.

Po několika minutách na kole se mi fakt neudělalo dobře. Zastavili jsme, napila jsem se v domění, že je to z hladu, a pokračovalo se v jízdě. Když se mi začala hlava točit známým způsobem, došlo mi, že tu jde o můj velmi nízký, téměř neznatelný krevní tlak, a že tady končí věškerá legrace, že se mnou asi brzo škrábne. J. se mě starostlivě optal, zda je situace lepší, a já ve snaze neukázat slabiny přikývla. Druhá velká chyba. Místo přímé čáry domů jsme objeli polovinu středočeského kraje. 6,5km se změnilo v 25 lusknutím prstu a přeskočením nesprávných neuronů v něčí hlavě. Na kraji našeho městečka, kdy jsem věděla, že mě čeká ještě 20 tvrdých minut jsem se bála zastavit, už bych se nikdy nerozjela a Maty by si mě musel odvézt na klíně v kočárku.

Dojela jsem. V jednom kuse a při vědomí. Dobelhala jsem se do bytu, lehla si na gauč a už nevstala. Bylo mi jedno, jestli mají kluci co jíst, jestli malej nepotřebuje přebalit, jestli ležím ve zpoceném tílku. Soustředila jsem se na činnost nádech - výdech. J. šel ochotně do obchodu doplnit živiny a tak se můj dekový pelíšek obohatil o 3 tabulky čokolády, pytlík brambůrků a švestkové pivo. A teď je mi konečně dobře. Cítím každý sval, třesou se mi ruce, mám žaludek přeplácaný tuky,cukry a solí podaných v jednom obrovském soustu, ale jsem spokojená. Sáhla jsem si na pomyslné dno, odrazila se a vím, že příště, příště..... příště už takovou blbost neudělám!