Jak (ne)naštvat sousedy

Bydlíme v paneláku. Ve velkém, rozuměj dlouhém a vysokém, mnohabytovém domě. Za obyvákovou stěnou máme pána, který hraje na klávesy a doprovází se zpěvem. Do mikrofonu a přes repráky. Když jsem jeho produkci slyšela před pár lety poprvé, tak jasně a čistě jakoby seděl přímo vedle mě, lehce mi zatrnulo, že tohle mi stoprocentně vzbudí mé roční robě. Nestalo se tak. Naopak, čím hlasitěji soused hrál, tím klidněji mimino spalo. Od té doby jeho vystoupení vítám, byť se jen velmi vzdáleně blíží pojmu čistá a ladící hudba.

Za druhou zdí bydlí pár, který si občas velmi hlasitě potřebuje ujasnit rodinnou situaci. Prostě, když ON se vrátí z hospody pozdě a opilý, ONA mu to musí okamžitě a velmi hlasitě vyčíst, páč do rána by minimálně jeden z nich zapomněl. Neřeším. Je potřeba vyčistit vzduch a neděje se to každý den.

Nad námi bydlí 2 malé děti. Doufám, že s rodiči, páč po bytě nechodí, ale běhají a když někdy zaslechnu hlasitější ránu, mám tendence tam vběhnout a spadlé dítě postavit a oprášit. V zimě, když jeden z nich, častěji však oba trpí kašlíkem a rýmičkou, pozoruju strop naší ložnice a čekám, kdy se ozvou kroky jejich rodičů. Mám z toho výbornou hru, kdy sleduju malé dupající nožičky, kudy a kam běží, jestli do kuchyně na mlsandu nebo k televizi na pohádku.

Pod námi bydlí pár. Jeden muž a jedna žena. Žádné děti. Matýsek to nejspíš moc dobře ví, a tak je provokuje svou oblíbenou hrou kopy-kopy-do-podlahy-komu-dřív-ujedou-nervy. Paní nevydržela před rokem. Decentním, lehce roztřeseným hlasem mě poprosila o trochu klidu, aby ten náš chlapeček aspoň nedupal, když běhá po bytě. Ubezpečila jsem ji tehdy, že náš chlapec běhat nemůže, že bych byla velmi šťastná, kdyby její spánek rušil běháním po bytě, ale že tohoto štěstí jsem byla ušetřena. Další výtky vůči našemu nadměrnému hluku (a to se fakt snažím vrazit mu polštář pod nohy, kdykoliv to jde) byly řešeny údery tupým nástrojem do topení. Pochopili jsme. Naprosto jasně a zřetelně jsme juniorovi vysvětlili, že NESMÍ kopat patičkama do podlahy, že je to "bakané" a sousedi z toho šediví. Maty pronesl své oblíbené "gek", jestli to bylo na souhlas, že rozumněl a že už nikdy, ale opravdu NIKDY se nedotkne patičkama linolea, jsme se nedozvěděli.

Tento víkend svůj slib porušil. A kopnul si. Ne jednou nebo dvakrát. Minimálně 2 minuty, než jsem stihla zakročit, tvrdošíjně bušil nožkama do země, než se ozval zvonek. "A máš to, mladej" pomyslela jsem si a šla sousedovi otevřít. Byl milý. S lehkým pousmáním, troškou slovenského přízvuku a prokládáním své řeči slovy promiňte a prosím, mi vysvětlil, že tohle už přesahuje všechny meze, poslouchat to třískání každý víkend od sedmi od rána, že to by prostě nezvládl ani svatý, natož on a jeho drobná žena.

A v tu chvíli došla trpělivost mě. Pozvala jsem ho dál, zavedla do dětského pokoje a řekla: "Jsou mu 3 roky, má mozek ročního miminka, neumí mluvit. Vysvětlete mu, že to nesmí dělat. Já se snažila, ale nikam to nevedlo." Soused se chvíli díval na Matýska, který naštěstí pochopil situaci a zahrál "postižené dítě číslo 3" plácajíce si rukama do obličeje, doplněno o lehké uslintnutí na mikinu. Poté se na souseda bezelstně vyplázl. Udělal mi radost, synáček. Soused chvíli vypadal, že se rozpláče, pak s nenápadným děkuji a naschledanou vypadl ze dveří.

Bylo mi ho až líto. Přehnala jsem to? Byla jsem moc tvrdá? Chtěla jsem, aby má slova "náš syn nemůže dupat po bytě" dostala dětskou tvář. Aby se z nich stal človíček, který nerozumí, co po něm ostatní chtějí a nemá jak se vyjádřit. Doufám, že jsme se se sousedem pochopili. Že se z toho vzpamatoval, a že až u nich ve tři ráno zakřičí ten malý uzlíček tak, že to uslyší polovina domu, bude vědět, že u nich nikdo na dveře bouchat nebude. Že to tu vesměs všichni chápeme.