Nechápu

Rovnou se přiznávám, že nejsem žádný módní guru. Můj styl oblékání lehce balancuje na hraně soudobých trendů a konzervativního nevkusu "stará mladá". Abych to upřesnila, rifle a top s výstřihem jsou fajn.

ALE.

Ada promine, já prostě musím.

Jsou takové "módní kousky", ze kterých se prostě nemůžu vyspat. Hlava mi nebere, kde se vzaly, proč je někdo prodává a jak, do pekla, je můžou rozumní lidé nosit? Tedy, za daných podmínek. Jako hlavní příklad bych tady ráda uvedla LEGÍNY. Ano, i já je mám doma, ano i já je jednou za pět až osm uherských let opráším a vytáhnu provětrat. Ale pod šatovkou! Pod minisukní! Nebo pod extra dlouhou tunikou! Nikdy! Nikdy a opravdu NIKDY nevystavuju své zaoblené pozadí (pro silnější povahy tlustou prdel) všem na odiv! Co to sakra je za trend? Tričko/mikina/top sotva do pasu, při troše dobré vůle necháme laškovně vykukovat špíčky a pod to tenoučký obepnutý kus látky. A kdyby se jednalo jen o puberťačky světa neznalé, ale tuhle novomódní vymyšlenost dnes potkávám napříč věkovými i sociálními skupinami. Pětadvacet nebo padesát, leta nehrajou roli, o kilech nemluvě. Copak ony dámy nemají doma zrcadlo? Trpí strnutím šíje, že se v něm nemůžou shlídnout z více stran? Nebo, a to je ta nejpravděpodobnější verze, se v něm shlédnou a seznají, že dobrý, ani Barbie by se za tak krásný nohy nemusela stydět.

A pozor, vážení. Při snaze najít odpovídající obrázek, který bych sem zcela nelegálně vlepila (což nakonec neudělám), jsem si uvědmila, že ne jen my boubelky bychom si na takový způsob oblékání měly dát pozor. Ona i slečna s "odpovídající váhou" 35 - 42kg nevypadá nic moc, obtahujíce své kosti nejprve pruhem tenké, beztuké kůže a poté ještě tenčí vrstvou látky. Nejlépe tygrovaného vzoru. Můj J. má díky mé postavě malounko pokřivený vkus, přesto ani on na velmi štíhlých dívkách v obtažených legínách neshledává nic moc zajímavého: "Té by se mezi stehny otočil tank i s laufem. Nahou bych ji vidět nechtěl, tím mikroténem to ale moc nevylepšila."

Prostě na tom trvám. Neukazujme zadek. Ani boubelatý, ani kostnatý. Nechme si ho na doma.

Kalhoty tureckého střihu.

Nevím, jestli se vyjadřuju správně odborným pojmem, mám na mysli ty pytle s rozkrokem u kolen, které se poslední dobou staly věrnou ozdobou ulic. Co je na nich hezkého? Co na našich postavách mají zdůrazňovat? Obrovské pozadí schované v nařasené látce? Nebo ultrakrátké nožičky, jejichž dojem vytváří? To jsou opravdu tak strašně hrozně moc pohodlné, že si člověk řekne "vem to nešť, hlavně, že mám na sobě něco, v čem si můžu dřepnout" ? Já si nemůžu pomoct, ale ani ty modelky mi v nich nepřijdou sexy a nádherné. Naopak si říkám, že mají kliku, že zbytkem těla upoutají dost pozornosti.

Dnes ráno jsem čekala na autobus a obdivovala slečnu o osmdesáti kilech živé váhy v krásných, růžovoučkých, lesklých legínách a bundičce lehounce nad pas. Mé myšlenky zabloudily k tureckým kalhotám, a když už jsem měla svůj módní článeček skoro celý v hlavě, prošla kolem paní, která to všechno zachránila. Mrkváče. Červené sáčko, kotníkové botičky zvané "křusky" a mezi tím krásné, o jedno až dvě čísla větší, tudíž roztomile plandavé mrkváče barvy dětské stolice. Asi nesla na druhém rameni kabelku, na tu jsem však už neměla odvahu.

A najednou byl ten svět tak nějak hezčí. Veselejší.

... když není o čem psát ...

Jakou vůni máš ráda?

Hugo Boss

Ježiš, ty jsi přízemní. Ne parfém. Co ti voní?

Právě dopékané kuře

Hm, pro změnu žvanec. nechceš se trochu zamyslet?

Jarní déšť

Ano a máme tu klišé

Čerstvě vyvětraná peřina

Tak jo. lepší. co ještě?

Když v Pardubicích pečou

A zase jsme u jídla

No a? jídlo voní

Když máš hlad. a co když jsi sytá?

Šampón s vůní jablek

Kosmetika. to nemá cenu, točíme se v kruhu.

Kafe. Úplně čerstvě uvařená, voňavá, silná černá káva. V nedělní ráno, obracím se pod vyhřátou peřinou nosem ke kuchyni, slyším, jak tam tříská nádobím a cítím ten slib krásného dne. Nebo odpoledne vprostřed týdne. Po dobrém obědě, děti spí a přichází ta chvíle, na kterou jsem se těšila od pěti, kdy první z nich otevřelo oko. A taky tak voní sestřina kuchyně. Jednou za kvartál, ale hrozně hezky. V práci minutu předtím, než toho začne být moc. Někdo si přinese voňavý hrnek a provokativně ho postaví přímo doprostřed toho obrovského sálu, tak aby každý věděl, jak to má správně vypadat, když se uvaří fakt dobrá káva.

Jo. To bude ono. Kafe.

Aprílový žertíček

Rozdíl mezi muži a chlapci...

... je jen ve velikosti jejich hraček

Dnešní ráno jsem potkala Zážitek. Zážitek je věc, která se vám stane jednou, dvakrát, maximálně třikrát za deset let, ale budete si ji po zbytek života pamatovat. Procházela jsem ve velmi časné hodině, přesněji deset minut po otvíračce, obchodním centrem za účelem koupě obligátního koblížku a kávičky. Kráčela jsem tichými chodbami prostými zákazníků, mé kroky vytvářely v bludišti chodeb několikanásobnou ozvěnu a jak jinak, hrabala jsem se v kabelce. každá žena, která ze své osobní tašky potřebuje vytáhnout jakoukoliv drobnost menší než dvoulitrová láhev vody, se musí nejprve obsahem prohrabat. A jak tak hledám svou ranní dvacetikorunu, periferním viděním zahlédnu pohyb. Nezvyklý, šustivý, klidný pohyb. Zvednu své zvědavé oko od přihrádky na doklady a mému zraku se naskytne zajímavý pohled. Dva pánové, zdůrazňuji slovo pánové, určitě nešlo o postpubertální dvacetileté kluky, mi křížili cestu, jeden seděl na nákladním vozíku jako malý budha, druhý ho tlačil a jejich přísný pohled mi naprosto jasně říkal, ať se opovážím ceknout, nebo zvednout koutek v náznaku úsměvu. Tohle je vážná věc, oni si hrají a já se jim nemám co chechtat. Nechechtala jsem se. Tam uvnitř jsem se mohla potrhat smíchy, ale jejich kamenným tvářím jsem jen kývla na pozdrav. Když jsme se bez jediného zachichotání minuli, zaslechla jsem tlumený hovor, který končil lehce hlasitým "ne ne ne, žádné střídání nebude. řeklo se až do skladu".

Dospělí muži.

Brzy ráno, v zaměstnání.

A jak krásně si uměli hrát.

The difference between men and boys...

...is only the size of their toys.

This morning I met the Experience. The Experience is something what happens to You once, twice, in maximum three times a year, but You will remember it for the rest of Your life. Very early, exactly ten minutes after the opening, I was going through trade centre in order to buy my obligatory donut and coffee. I was walking in quiet customerless halls, my steps were creating a multiple echo and however, I was digging in my handbag. Every woman that needs to take out something smaller than 2 litres bottle of watter from her handbag, has to dig. While looking for my morning 20 crowns, I saw a move in front of me. Unusual, rustling, calm move. I lifted up my curious eye from the document box and I saw a very interesting scene. Two men, I underline the word MEN, because at sure they were not 20 years old boys, were crossing my way. One was sitting on the pallet truck like a small Budha, the second one was pushing him and their strict look was telling me not to try to say a word or to smile. This was a serious deal, they were playing and I was not allowed to laugh. I didn´t. Inside of me I was rolling on the floor laughing, but to them I just nodded my head. When we passed, I´ve heard quiet conversation which ended by "No no no, no changes, we said up to the storage."

Grown men.

Early morning at work.

And such a beautiful game.

Limitovaná edice

Limitovaná edice je komerční pojem, který mě neskutečně sere. Omluvte mou franštinu, ale má míra naštvání prostě nemá jiný ekvivalent. Ten, kdo tuto frázi, vytištěnou na výrobku tučným červeným písmem, vymyslel, by se měl smažit v pekle naplněném až po okraj jeho limitovanou edicí.

Naposledy to byly nanuky Magnum. Jako by to bylo včera, pamatuju si to horké léto 2004, kdy se v mrazácích po celé republice objevilo sedm hříchů, Obžerství nevyjímaje. Mohla jsem se utlouct. A jako naivní zákaznice, nabyla jsem mylného dojmu, že Algida limitovanou edicí jen vyhrožuje, že se "hříchy" budou vyrábět dál, že tohle by nám prostě neudělala. A ona just jo. S prvním podzimním padajícím listem stáhla své limitované nanuky z trhu. Dodnes jsem se s tou podpásovkou nesmířila a za horkých letních dnů mlsně obcházím mrazáky v supermarketech. Marně.

Ale zpět k tématu. Tentokrát je v tom Algida nevinně. Strůjcem všeho zla je úplně jiná firma na cukrovinky - starý dobrý Orion a ta mrcha čokoláda. Uvedli na trh - a teď se podržte - čokoládu na vaření NUGÁTOVOU - Limitovaná edice. Spojili dvě nejlepší chutě barveného ztuženého tuku do jednoho jediného, famózně chutnajícího balíčku. Který ne každý super-hyper nabízí. A tak mám vychytané dva, tři krámky v našem malém městečku, kde tuhle lahůdku mají a v pravidelných intervalech v nich nechávám majlant. Poučena předchozí zkušeností, kdy Závist a Lenost zmizely z pultů ze dne na den, jsem rozhodnuta udělat si zásoby. Tentokrát si na mě Orion nepřijde! Pokud to se svou Limitovanou Edicí myslí smrtelně vážně, já budu připravena. Nevýhodou je, že čím víc mám v zásobě, tím víc toho sežeru (už jste si někdy zkusili schovat čokoládu "na pak"?) a tím víc nám to leze do peněz. Ale nějak nemůžu projít kolem a nekoupit. Je to jako magnet. Jakoby na mě tabulky čokolády křičely "Kup nás! Nebudem!" a já, jako správný čokoholik ohnu hřbet a vkládám milášky do košíku.

Když nad tím tak uvažuju, vlastně ano. Doufám, že to tentokrát Orion se svým limitem myslí vážně. Páč jestli ne, až půjdu žebrotou, budu ta nejtlustší bezďačka v Čechách a na Moravě.

PS. Při psaní článku jsem horko těžko vzpomínala na jména sedmi smrtelných hříchů.

"J., povídej, jaké jsou smrtelné hříchy?"

"No.... rozežranost, pýcha, závist.... "

a pořád ho miluju

Zápis

Náš prvorozený nedávno slavnostně vkročil do školního věku, kde už mu žádný odklad nepomůže a byť jemu to bylo evidentně úplně šumák, nám, jeho rodičům (rozuměj mně), nastal čas hledání vhodné školy. Ano, i takové děti, s nohama na ozdobu a dušičkou někde ve vesmíru, spadají pod náš vzdělávací školský systém. Existují pro ně speciální a praktické školy, kde se vzdělávají v rámci možností jejich postižení. Když jsme si školu byli poprvé prohlédnout, byla jsem překvapená, že škála osnov se rozprostírala od zavazování tkaniček, přes kreslené hlavonožce po anglická nepravidelná slovesa. Moc se mi tam líbilo. Hlavně tedy to, že (jednalo se o začátek června) v několika třídách se v době naší návštěvy vyučoval "odpolední odpočinek", můj nejoblíbenější a tolik opomíjený předmět.

Aby se Máťa mohl od září začít této taškařice účastnit, bylo nutné jej do systému řádně zapsat. Slavnostně jsem nám vyžehlila límeček na halenku a pár pánských košil, tatínek si vzal den dovolené, aby o tu slávu nepřišel a i to mimino jakoby si cucalo palec o něco méně ostentativně. Když nadešel den D., nacpali jsme se všichni do Arthura a vyrazili na cestu. Ve škole na nás byli pečlivě připraveni, oproti mému očekávání všichni v klidu, pohodě, s úsměvy na rtech a chlebíčky na stole. Velmi příjemné prostředí. Když nám sama paní ředitelka nabídla kávu, měla jsem sto chutí vytáhnout na ni svůj životopis a požádat o místo.

Matýsek se choval velmi slušně, seděl na židli, ani nedutal. A to, bohužel, ani ve chvíli, kdy byl k dutání vyzván, například, aby vzal do ruky tužku nebo se napil z hrnečku. "Nevadí," utěšovali nás, "zapíšeme jej na začátek do třídy s nízkými nároky (jak kulantně zamaskovaná mateřská škola pro puberťáky), a když se časem ukáže, že má na víc, přeřadíme ho."

Jak říkám. Bezva škola. Nafasovali jsme hromádku formulářů k podpisu "přece se s tím nebudete zdržovat tady, vyplňte si to v klidu doma a až půjdete kolem pošty, pošlete nám to", poděkovali jsme a vydali se na cestu zpět.

Kde se začaly dít věci. Zpočátku nenápadně, sporadicky, jen sem tam, vlastně spíš jen sem, s přibývajícím odpolednem se přidávalo i tam, později dokonce i všude a pořád. Máťa zesmutněl. Velmi. Přestal se usmívat, poplakával a hlavně, pronásledoval nás velmi urputně po celém bytě. Se slzou na líci, nudlí pod nosem a pravidelnými vzlyky se šoupal po zadečku z místnosti do místnosti, pronásledujíc některého rodiče, jako takový pohyblivý šafářův dvoreček. Nejdřív jsme tomu nevěnovali žádnou extra pozornost, když se ale druhého dne situace nevrátila do normálu a já jsem nemohla ani nakrájet cibuli bez toho, aby se mě kolem kolen pevně nedržely dětské ruce, jako miniaturní kleště z autolisu, rozhodli jsme se problém řešit. Samozřejmě, že dotazy typu "máš hlad?" "tebe něco bolí?" "je ti špatně?" "někdo ti něco provedl?" už byly položeny a kategorickým kroucením hlavičky zodpovězeny, bylo potřeba pátrat hlouběji. Já, která většinu času čtu svým drobečkům myšlenky ještě dřív, než je napadnou, jsem v tomto případě selhala na celé čáře a bezradně jsem Matýska houpala na klíně. Byla to zřítelnice oka mého, kdo se trefil do černého: "ty nechceš do té školy? Ty si myslíš, že tě chceme dát z domu?" Úlevné klesnutí ramínek a proud slziček nám byly odpovědí. Matýsek si při zápisu dal jedna a jedna dohromady, a i když se dost nepěkně spletl v desetinné čárce, výsledek ho nepotěšil. Půjde do školy, daleko, jinam, pryč od mámy, táty i protivného mimina. Chtějí ho dát do ústavu, zavřít do blázince, chtějí se ho zbavit.

Bylo to asi poprvé v našich životech, kdy jsme se s tím klukem snažili vést smysluplný rozhovor. Dialog. Vysvětlili jsme mu, jak se věci mají, že i když poslední dobou strašně zlobí maminku a neposlouchá tatínka, máme ho moc rádi a nikdy bychom ho nevyhnali. Že když máma straší baby-boxem, nemyslí to vážně, a tatínek by ho opravdu nikdy "nechytil za flígr a nenacpal do nejbližší popelnice". Že škola je vlastně taková školka pro velký, ale že se nic jiného nemění, ráno z domu tam, odpoledne z družiny zpět. A čekali jsme, co Maty na to. Chvíli těkal očima z jednoho na druhého, v němé otázce, jestli si z něj zase netropíme žerty, když ale viděl, že to myslíme smrtelně vážně, opatrně se usmál a po pár vteřinách plynule přešel ve smích. V nadšený dětský řehot. Spokojeně odšoupal k televizi a pustil si pohádku.

Je pro mě pořád taková metr dvacet malá záhada. Strčit ruku do rukávu trička je nebetyčný problém, i když se převléká čtyřikrát denně, ale dát si do souvislosti zápis do školy a vyhnání z domova zvládl hned napoprvé a sám. Až jednou promluví, bude mít fakt co vysvětlovat.

Hlavně klíd!

Přepadl mě hlad. Co, hlad. Přímo strašidelná chuť na pizzu. Ano, uvaříme si, usmála jsem se na Šimonka a popadla telefon. Miluju jednoduchost naší přetechnizované doby. Jako bonus jsem při hledání telefonního čísla na internetu našla pizzerii, ve které nemusíte objednáváním ztrácet ani čas ani korunky, ke své pizze se prostě proklikáte několika jednoduchými formuláříky. Krása. Za pět minut nebylo co dělat i jala jsem se tvořit několikachodové menu pro mimino - česnečku a těstoviny s červenou. Do toho zavolala máma a zazvonila pošťačka a zaklepal soused a než se hodina s hodinou sešla, o objednaném jídle jsem neměla páru.

Zrovna uprostřed krmení dravé zvěře, kdy se vůně česneku linula i z podlahy a já si vytahovala z vlasů červená vřetena, začal na stole vrnět mobil.

"Prosím, PP-ová" představila jsem se.

"Česka ďte ven!" ozvalo se.

"Prosím?" dožadovala jsem se překladu.

"Francesca, pojďte ven!" zvýšilo to na mě hlas.

Žádnou Francesku neznám, nevím, proč bych za ní měla běhat na povel, uvažovala jsem. Napadlo mě, že by to mohl být nějaký zdařilý žertovný kousek od mých přátel. Magoři.

"To je nějaká sranda, co?" opatrně jsem se zeptala a hlas v telefonu tím evidentně nepěkně vytočila. Zaslechla jsem hluboký nádech věnovaný dementním klientům a dost rozladěné "Prosim vááás, objednala jste si pizzu?"

Aháááá! Odtud vítr vane! Původní, mnou zřejmě přeslechnutý úvod hovoru zněl "Dobrý den, pizzerie francesca, přivezla jsem pizzu."

"Ano, objednala."

"Tak si pro ni pojďte.

"Kam?"

To jsem už vážně přehnala.

"Cožé?!"

"No kam mám jít? Ten dům má dva vchody."

"No z druhý strany než jsou popelnice, néé?"

Jo tak, ono to je jasný.

Že slečna zapomněla pozdravit, bych i pochopila. Že se představila víceméně na půl huby, to jsem byla ochotna překousnout. Ale ten tón. Ten TÓN, kterým na mě řvala, ten mě vytočil do ruda.

Popadla jsem peněženku, šlapky a jen tak v tričku vyrazila před dům, tam, co nejsou popelnice, doufaje, že slečna bude někde poblíž. Netušila jsem ovšem, že aby ONA neprochladla, zůstala sedět v bezpečí svého zánovního vozu značky Škoda Favorit na lehce vzdáleném parkovišti, ob dva domy a jedno dětské hřiště. Vzteky jsem zapomněla na Šimonka, vychovaně si hrajícího s kabely od počítače a doběhla k autu. Z něhož vystoupilo blonďaté, čtyřicetikilové něco, dle jehož lascivního úsměvu jsem seznala, že pochopila, že je v průseru. Najednou tu byl i pozdrav i prosím a odněkud se přiloudalo podlézavé děkuji, hezký den. Což ji nezachránilo. Bez pozdravu, vlastně beze slov, jsem jí vytrhla krabici z ruky, do druhé vrazila bankovku a i přes ostentativní hrabání v hromadě drobných její peněženky, jsem si nechala vrátit do poslední koruny a jen litovala, že se dvacetníky a desetníky zrušily.

Během poklusu domů k dítěti bez dozoru jsem trošku vychladla a vyšuměla. Mé pevné rozhodnutí, že zavolám do pizzerie a nechám to hubený tele vyrazit na dlažbu a na hodinu, se změnilo v povznesené žít a nechat žít až v mírně ulítlé nebudu si přece kazit karmu. Jelikož totiž platí, že jak se chováme my ke světu, tak se bude on chovat k nám, v případě blondýnky jsem pevně přesvědčena, že jednou na své zrcadlo narazí. Jednou jí to někdo předvede, jak správně vypadá nerudný, drzý a protivný zákazník. Nebo šéf. A naprosto zákeřně doufám, že ta kaluž, ve které jí ten někdo vymáchá čumák, bude hodně hluboká a špinavá.