Když se mi mozkové závity rozjedou naplno...

...to bývá většinou průser. Jako mraky. Mám velmi bohatou fantazii, která dokáže v hlubinách mého chorého mozku vykouzlit neskutečné kosočtvercoviny. Už jako dítě jsem na táborech ostatní bavila svými upírskými pohádkami před spaním. Byla jsem schopná vystřihnout fantasy-detektivku s prvky cyberpunku jen tak, z partesu, zabalená ve spacáku a naspeedovaná vlastními myšlenkami, které se spolu s rozvíjejícím se příběhem rozbíhaly do všech pěti světových stran a cestovaly v čase.

Jenže tahle vlastnost bývá velmi často spíš na překážku než k užitku. Vlastně je to rys mé osobnosti, který by zasloužil zabalit do alobalu a zakopat hluboko v Černobylských lesích. Když něčemu nerozumím a potřebuju si rychle najít "inteligentní" odpověď, má představivost mě zradí a mé IQ klesá na hodnotu pokojové květiny. Třeba když se J. dlouho nevrací z práce. Nemluvím o pár minutách zpoždění, já začínám plašit až tak po dvou hodinách, ale velmi pečlivě a vydatně. Nechci být za stíhačku. Nechci, aby můj muž patřil do skupiny těch, kteří informují svou drahou polovičku o každém svém kroku, jen proto, aby od té semetriky měli na chvíli pokoj. "Miláčku, už jsem vyjel na letiště. Ano, ještě jsem před domem, ale už sedám do auta." "Drahá, právě jsem zaparkoval. Já se pak ozvu." "Tak jsem odbavený, šlo to rychle." "Ne, ještě jsem neodletěl, právě stojím u gejtu s letenkou v ruce." Jenže na druhou stranu potřebuju vědět, že důvod, že nepřišel po dvou hodinách k večeři není ten, že leží v pankejtu, hrudník mu svírá střecha převráceného vozu a on se zoufale snaží dosáhnout ke zkrvavené pampelišce na mobil s rozbitým displejem, aby mi mohl zavolat, že je ještě naživu, ale na dlouho už to nevidí, neb místo rychlé záchranné zavolal mě a paní v telefonu hlásí, že má svůj aparát okamžitě připojit k nabíječce, která zůstala doma na kuchyňské lince.

Už jsem byla centimetr od tlačítka "stáhnout" sledovací apku. Ne proto, abych ji používala pravidelně, ale jen pro onen moment, kdy mi v šest volal, že je na cestě domů, v krámě, jestli prý nechci něco koupit a teď je čtvrt na devět a J. nikde. Ano, riziko dvacetileté milenky jsem měla v patrnosti, ale raději ta, než mahagonová rakvička. Jenže pak jsem si k aplikaci přečetla recenze a ty děly, že sledovaný musí ke sledování udělit souhlas, což by pro mě J. v daném okamžiku neudělal, ač by se jednalo o kteroukoliv z výše zmíněných možností. Tak jsem se na to vybodla a bojím se dál.

Třeba zrovna teď. Láska mého života se před několika hodinami vrátila z velmi dlouhé, náročné a evidentně vysilující služební cesty a šla si dát dvacet. To bylo ve tři. Teď je osm a nahoře je ticho. V sedm hodin jsem psychicky nevydržela a napsala jsem mu smsku (aby bylo vidět, že jsem jako těžce v poho, jako strašně vtipná a vůbec mu nedýchám za krk), že ve tři ráno, až bude vyspaný koukat do stropu, bude svého činu těžce litovat. Nic. V pokoji se nepohnula ani peřina (máme přímo nad obývákem skleněné dveře, takže je slyšet i vysmrkání), na podlahu nešlápla lidská noha, ba ani můj mobil na mě nesvítí s odpovědí. Má fantazie si zamnula ruce, prohrábla kštici, odkašlala si a jdeme do toho.
Co když UMŘEL?
Ne-é. To je moc.
Ne fakt? Co když tam leží, nedýchá, tvář dobleděmodra...?
Ne-é. Byl jenom unavený. No a co, tak potáhne doranku.
No, ale CO KDYŽ?
No, tak je po něm.
Co budeme dělat?
Tak to fakt nevim.
Asi bychom něco měli?
Ne. Ještě počkáme.
Jak dlouho? Za chvilku začne smrdět a to vedle něj budeme jako spát?
No to asi ne, až si půjdeme lehnout, zjistíme co a jak a někoho zavoláme.
Koho?
Nejspíš sanitku.
..... tady jsem se zastavila. Viděla jsem ty unavené, zdrchané a nasrané záchranáře, kteří musí o půlnoci pro tělo někam do Horní Dolní, stojí i s přenosným lehátkem dole pod schody, které jsou relativně prudké, uzké a ještě do zatáčky a všichni, včetně pana doktora uvažujeme, jak to stotřicetikilové bleděmodré tělo dostaneme dolů. Já teda ne, já bych se na to jen koukala sedíc v slzách na zemi, ale oni by toho měli nejspíš plné kecky.
Tak co? Jdeme tam? Třeba bychom tam mohly jako něco nést, jako, že jdeme jenom kolem: "Ježiš, promiň, lásko, nechtěla jsem tě budit.. Já si sem jenom hodím ten papiňák..."
Nebo taky můžeme jít PRO něco.
A co potřebujeme hned teď v ložnici?
Kontrolu dechu a tepu.

A takhle já funguju. Jak říkám. Samé blbosti. Můj táta vždycky říkal, že kdybych energii, kterou vkládám do vymýšlení kravin vložila do něčeho rozumného, už mám dávno Nobelovu cenu za ekologii. Jenže já si tak nějak myslím, že tohle je větší sranda, než třídění odpadu. Navíc, když se právě probudil.